Na pracovním stole měl rozloženy předměty o které požádal dva nebelvíry a zmijozela. Teď, když byl o samotě si mohl dovolit uvolnit svou tvář a vykouzlit na ní úsměv.

Nejen pro Harryho byly všechny tyto předměty zdrojem vzpomínek i Severuse při jejich pozorování přepadala nostalgie.

Neviditelný plášť, Harryho hůlka, Zatemňovač, lotroskop, odznak kapitána famfrpálového týmu, Pobertův plánek, Denní věštec s článkem o soudním procesu s Malfoyovými a v neposlední řadě kniha vázaná v kůži.

Severusův pohled se vrátil k prvnímu předmětu a jeho úsměv se ještě rozšířil.

Neviditelný plášť, který Harry  zdědil po svém otci a který byl výtvorem samotné Smrti. Už kdysi se domníval, že se nejedná o obyčejný plášť, ale že Harry má v držení přímé dědictví Ignota Peverella ho vskutku nikdy nenapadlo.

Spousta Harryho nočních výletů zůstala právě díky plášti utajena. Severus měl vždy vztek, když nemohl Harryho nachytat při žádné z jeho toulek. Později však byl za mladíkovo dědictví rád. Kolik návštěv ve sklepení Harry pod pláštěm absolvoval! A těch rozhovorů, které vedli na chodbách, kdy mladík Severuse doprovázel na jeho obchůzkách.

„Neměl by ses po nocích potulovat.“

„No a? Je jedno jestli jsem vzhůru ve společenské místnosti nebo tě doprovázím na chodbě, ne?“

„Já v tom rozhodně rozdíl vidím, Pottere!“

„Tak mi dej trest.“

Přestože hocha neviděl, byl si jist, že pokrčil rameny ve smířeném gestu.

„Jsi neskutečný.“

„Ne, jenom upřímný.“

„A taky drzý.“

„Mám jít do věže, pane?“

Severus se zarazil. Ve většině případů se takhle popichovali celou cestu, ale dnes byl mladík zřejmě bez nálady. Nebo a to bylo pravděpodobnější, něco ho trápilo.

„Tak o co jde?“

„Cože?“

„Ještě jsi mi ani jednou neodsekl, nehádáš se o hlouposti a dokonce mlčíš a to je ve tvém případě nadmíru podezřelé.“

„Jenom nemám náladu.“

„Neumíš lhát, Harry.“

„Já nelžu, fakt nemám náladu.“

Zastavili se u okna a Severus si byl jist, že se mladík snaží něco utajit. Otázkou však bylo co to je tentokrát.

„Domnívám se, že kdybys jen neměl náladu, zůstal bys ve věži. Tvé výmluvy byly chabé už dřív, ale teď je tím spíše prokouknu.“

Pod pláštěm se ozval tichý smích. Byl rád, že alespoň mladíka pobavil.

„Řekl bych, že ty odhalíš každého, nejen mě.“

„Jsem profesor, je to logické, Pottere.“

„Pf, taky bys někdy mohl být mírnější.“

„Nemám ti náhodou přidat body za toulky po nocích?“

„Protekční body? To beru!“

Severus to radši už nekomentoval. Za poslední měsíce mladíka poznal natolik, že teď jen tiše vyčkával, kdy mladík začne mluvit.

„Blíží se konec školního roku.“

„Ano, to blíží.“

„Do sedmého ročníku nejspíš nenastoupím.“

„To přece nemůžeš vědět, Harry.“

„No tak Severusi. Nemá smysl si namlouvat něco, co není reálné. Malfoy má do konce roku zabít Brumbála a po jeho smrti bude jen na mě, abych našel viteály a zničil je. Oba máme své úkoly.“

„A nad tím přemýšlíš?“

„Ne. Tohle už vím a nemá smysl nad tím přemýšlet. Spíše se snažím přijít na to, jak nikde neudělat chybu.“

„Ono hodně záleží, co považuješ za chybu. Protože některým chybám se nemůžeš vyhnout.“

„Promluvil moudrý muž, který si své chyby stále vyčítá.“

Harryho hlas byl protkán něčím, co v ten okamžik profesor lektvarů nedokázal určit.

„Pokud udělám chybu, mohly by tohle být naše poslední společné chvíle. A to nechci. Chci porazit Voldemorta a konečně volně dýchat. Neskrývat se pod pláštěm, aby mě někdo s tebou neviděl, nemuset lhát ani mít strach ze tvého prozrazení. Prostě žít.“

Severusův obličej se zachmuřil. Ze všech vzpomínek se mu vybavila právě tahle. Ta, která se mu často během posledního roku války, honila hlavou a nenechávala ho zcela klidným.