Harryho stálo nesmírné množství energie a psychické síly, aby nedal najevo nic z toho, co se mu honilo hlavou.

Kdyby to nebyla naprosto směšná myšlenka, klidně by se vsadil, že před ním sedí Severus Snape. Nejen, že Peterův vzhled ho stále znervózňoval, protože až na pár drobností byl opravdu nesmírně Severusovi podobný, ale jeho chování bylo téměř totožné s chováním a mluvou profesora lektvarů.

Žádné zbytečné emoce a řeči kolem, krátké jednoduché a výstižné věty a obličej bez jakéhokoliv výrazu. Tohle byla maska, kterou znalo okolí Severuse Snapea a nyní ji používal Peter Marlow.

Tohle všechno však bylo ničím, když Marlow po delším přemlouvání začal mluvit o svém příteli. Mladý lékař cítil, že v celém tom vyprávění je něco víc a byl rozhodnut tuhle záhadu rozlousknout. Nehledě na fakt, že se z popisu Peterova přítele cítil nesvůj.

„Neměl jsem ho rád. Byl mi protivný. Takový arogantní, povrchní a problémový kluk. Vždycky byl středem pozornosti.“

„To nezní moc lichotivě.“

„Já vím, ale tak jsem ho viděl.“

„Co se změnilo? Čím změnil váš názor na svou osobu, Petere?“

„Dostali jsme společný úkol. Jen my dva. Netrvalo moc dlouho a zjistil jsem, že nic není tak, jak vypadá. Nebyl arogantní, jen ostražitý. Do problémů se dostával vždy, když se domníval, že dělá správnou věc. Byl natolik obyčejný, že druhého takového byste těžko hledal a přesto naprosto originální.“

„Je dobrou vlastností posuzovat lidi až teprve, když je pořádně poznáme, Petere. Nicméně, vy jste nakonec poznal, že se jednalo o dobrého člověka. A dál? Kdo udělal první krok?“

„První krok? Asi on a já ho odmítl. Domníval jsem se, že to nemyslí vážně.“

„Proč?“

„Prosím?“

„Proč jste ho odmítl. Podle vašich problémů jste musel k tomu muži chovat hluboké city, proč tedy to odmítnutí?“

Peter se díval někam za Harryho a mladý lékař si byl jist, že přemýšlí, jak se z odpovědi vykroutit.

„Pane doktore, neoplývám žádnými vlastnostmi, které by kohokoliv mohly uchvátit, proto, když se mi vyznal o mnoho let mladší muž, který měl rozhodně na víc, nebral jsem to vážně.“

Harry cítil, jak se mu sevřelo srdce. Nechtěně si vzpomněl na své začátky se Severusem. On se také domníval, že se jedná jen o Harryho bláznovství.

„Zřejmě jste se ale přesvědčil, že to myslel smrtelně vážně.“

„Ano. Po nějaké době.“

„Jak dlouho jste spolu byli?“

Peter se zamyslel.

„Pokud to počítám do chvíle, kdy mě opustil, tak sedm let.“

„To není ani málo, ani moc, Petere.“

Marlow mlčel a Harry se pokusil posunout jejich rozhovor trochu dál tak, aby na jeho pacientovi byly zřetelné alespoň nějaké emoce. Chtěl ho částečně rozhodit, aby se mohl dopracovat k jádru problému. A zjistit něco, co by mu napovědělo, proč tomu muži nevěří.

„Petere, jak váš přítel odůvodnil rozchod? Co ho k tomu vedlo?“

Muž před ním se zamračil a bylo vidět, že se v něm hromadí negativní emoce.

„On sám mi žádný důvod neřekl, čímž mě neskutečně rozčílil. Když jsem však mluvil s jeho přáteli, zjistil jsem, že měl neopodstatněný důvod k obávám, že pro mne není dostatečně dobrým partnerem. Nevím, co ho k tomu vedlo, ale je to hloupost.“

Harry celou dobu svého pacienta pozoroval a krom vzteku, smutku a nepochopení viděl i něco dalšího, co ho naprosto zaskočilo. Upřímnost a odhodlání.