„Nemyslíš, že to s tou nedůvěrou trochu přeháníš, Harry? Chápu, čím vším jsi si prošel a ani zdaleka si to neumím představit, ale nemůžeš přece po jednom sezení říct, že tvůj pacient je lhář.“

Leo nevěřícně pozoroval zuřivě pochodujícího Harryho a snažil se ho alespoň z části uklidnit.

„Leo, právě díky tomu, co mám za sebou jsem si jist, že ten chlap lže. Neznám člověka, který zažil válku a co víc byl mučen, aby o tom mluvil naprosto bez emocí. Poslouchal jsem ten rozhovor několikrát. O svém zajetí, o všem co se tam s ním dělo mluvil jako o počasí. To není normální! Jediný okamžik, kdy byly poznat alespoň nějaké emoce, bylo když mluvil o svém příteli, kvůli kterému je vlastně psychicky na dně.“

„Třeba se naučil takhle mluvit o věcech, které ho bolí, aby se chránil. Víš, že to není až tak neobvyklé.“

„Ale ne v takové míře!“

„A ty? Jak jsi to zvládl ty, Harry?“

Černovlasý mladík se zarazil a zadíval se na svého kamaráda a kolegu v jednom. Nakonec se s povzdechem svezl do křesla.

„Já nevím. Ta podoba s tím člověkem je neskutečná. Sundal jsem si i brýle, abych s ním dokázal mluvit. I ten hlas je podobný.“

„A jak se cítíš?“

„Ani nevím. Čekal jsem, že to bude horší.“

Blonďatý lékař se pousmál než promluvil.

„Myslím, že to bude tím, že jsi se příliš věnoval lhaní pana Marlowa. Na příštím sezení si nech brýle a chovej se k němu jako ke každému jinému pacientovi. Pokud lže, potřebuješ důkaz, takže ti stejně nic jiného nezbývá.“

Harry zlostným pohledem probodl svého kamaráda a odešel do své ordinace, kde si znovu pustil nahrávku rozhovoru s Marlowem.

„Zpočátku to byla mise jako každá jiná. Nic, co by mě překvapilo. A pak mě zajali. Nevím, co je vedlo k hloupému názoru, že mám nějaké informace, ale zjevně byli pevně rozhodnuti je ze mě vymlátit. Asi po týdnu jsem už přestal počítat jak dlouho mě vězní. Stal se z toho stereotyp. Přišli, zmlátili mě a odešli.“

„Jak dlouho jste byl v zajetí, pane Marlowe?“

„Asi dva roky? Nevím, ani jsem se po tom nikdy zvlášť nepídil, byl jsem rád, že to skončilo.“

„Tomu rozumím. Jistě to muselo být těžké.“

Harry vypl diktafon a natáhl se pro sluchátka. Věděl, že tady nastala ta chvíle, kdy se projevily alespoň nějaké emoce. Když byl připraven, znovu diktafon spustil.

„Měl jsem dobrý důvod to všechno snést. Věděl jsem, že mě doma někdo čeká. Že musím žít, abych se mohl vrátit.“

„Předpokládám, že to bude také jeden z důvodů vaší návštěvy, že ano. Je velmi ohleduplné, že myslíte na svou ženu a nechcete ji trápit.“

Ozval se tichý, pobavený smích protkaný stopou smutku.

„Nemám ženu, pane doktore. Měl jsem přítele, který mi pomohl vrátit se z Afghánistánu. Pak odešel. Nevím proč, ale je to nejspíš příčina mého stavu. Nedokážu pochopit, proč to udělal. Vím jen, že měl dojem, že  by mi nemohl být nijak prospěšný.“

Harry si tu část pustil ještě několikrát. V těch slovech byl cítit smutek, strach a beznaděj. Bylo tam ještě něco, ale nedokázal tu emoci rozeznat. Předpokládal však, že část o Marlowově příteli bude pravdivá. Alespoň částečně a na tom hodlal stavět.