Harry se musel sám sobě smát, nestačilo množství psychických poruch, které se v konečné fázi spojily v jednu ohromnou úzkostnou poruchu, ale zjevně začíná trpět paranoiou. Pan Marlow neměl sebemenší důvod pozorovat jeho ordinaci, zcela jistě se muselo jednat o výplod jeho bujné fantazie. Stále však netušil, proč má ze setkání se svým novým pacientem takový strach. Něco uvnitř něj mu říkalo, že se jedná o mnohem více než jen Marlowovu podobu se Severusem, ale nic jiného ho nenapadalo. Věřil, že Ron místo jeho pobytu nevyzradil a mezi mudly neměl žádné nepřátele.

Celý den se Harryho držela zvláštní nálada a jeho myšlenky čím dál častěji zaletaly úplně jinam, než k jeho pacientům, proto se rozhodl, že si na zbytek dne raději vezme volno. Teď, když měl zastoupení v Leovi, si to mohl dovolit, přestože se to neobešlo bez kamarádova výslechu.

Když se konečně dostal domů, oddechl si a vydal se do ložnice. Neviděl jinou rozumnou možnost jak se zbavit svých paranoidních představ, než že je zaspí. Jakmile ulehl, dopadla na něj únava posledních dní a okamžitě se ponořil do hlubokého spánku.

Společenská místnost byla prázdná až na něj. Zíral do plamenů a cítil se… zklamaný Nešťastný? Smutný? Sám nevěděl.

Nechápal, proč mu Severus nevěří. Vždy, když narazí na téma života po válce, vznikne hádka, která končí stejně jako ta dnešní. Severus si je stoprocentně jist, že ho Harry po válce opustí, že si najde někoho mladšího a přitažlivějšího. Ať mu říká co chce, stejně tomu profesor lektvarů nevěří.

Zoufalý. To bylo to správné slovo. Přesně tak se Harry cítil. Netušil jak Severuse přesvědčit, že ho neopustí ať se děje cokoliv.

Dostali se tak daleko a starší muž stále pochybuje. Nezbývá nic jiného, než mu dokázat, že jeho pochybnosti jsou neoprávněné.

Harry se probudil s divoce bušícím srdcem. Nepodíval se na hodiny ani nesáhl po lécích. Jen tiše trpěl. Pro tentokrát se rozhodl všechnu tu bolest, která se mu rozlévala hrudí, zvládnout bez pomoci.

Severus měl pravdu. Opustil ho. Sice z naprosto odlišných důvodů, než o jakých se tenkrát bavili, ale přesto je vinen. Zradil člověka, kterého miloval z celého srdce a který mu důvěřoval. Měl zde být pro něj, tak jak sliboval.

Doposud si vyčítal pouze Severusovu smrt, ale situace se změnila. Profesor žije a Harry přesto není u něj. Copak měl ale na vybranou?
Jistěže měl. Mohl počkat až se Severus probudí a říct mu pravdu. Jenomže místo toho zbaběle utekl, obhajujíce se Severusovým dobrem. Ale neublížil mu více než kdyby s ním zůstal, byť by byl jen motákem?

Tahle otázka mladého lékaře trápila, ale neměl na ni odpověď. Severus vůbec netuší, že se jakýmkoliv způsobem podílel na jeho záchraně, tak možná…

Harry se schoulil do klubíčka a nechal slzy ať setkají po jeho tvářích. Nemělo smysl nad tím přemýšlet, ve výsledku to bylo vlastně jedno. Tak či tak byl zrádce. Tohle mu nemůže nikdo odpustit a především on sám si to nikdy neodpustí.