Je možné, aby jeden vyslechnutý rozhovor způsobil takový zmatek? 

Jak se Harry přesvědčil, tak ano. Od toho večera se pořádně nevyspal, což se odráželo na jeho pracovním výkonu. Nejednou se přistihl, že je myšlenkami na hony vzdálen od své ordinace.

Utápěl se ve vzpomínkách na chvíle, kdy se skryt pod neviditelným pláštěm plížil chodbami bradavického hradu do sklepení, kde na něj již čekal profesor lektvarů.

Vzpomínal na všechny ty ukradené chvíle o samotě, na každé objetí či polibek.

Najednou si uvědomoval, jak moc mu vlastně kouzelnický svět chybí. Jeho přátelé, Příčná ulice, Bradavice, famfrpál i pocit, který měl, když svíral hůlku a vysílal kouzla.

Sám sobě se snažil myšlenky tohohle směru zakazovat, ale zcela zbytečně. Jeho mysl se stejně toulala, kam se jí chtělo.

První den byl pevně rozhodnut, že do parku už nepůjde. Ovšem vydržel to pouze přes víkend. V pondělí po práci ho nohy už automaticky vedly k lavičce ve stínu. Jedná jeho část zoufale toužila po dalších informacích ze světa kouzelníků a ta druhá by nejraději utekla do klidu svého domu.

Co však mladému muži opravdu dělalo vrásky, byl jeho vnitřní pocit. Měl dojem, že je sledován a několikrát se mu dokonce zdálo, že se někdo přemístil.

Dnes se přesvědčil, že jeho instinkt se opět nemýlil ve chvíli, kdy se přímo před ním ozvalo hlasité prásk! a hleděl na postavu v mudlovském obleku s kloboukem zakrývajícím velkou část jeho tváře. 

Automaticky sjel rukou do kapsy, načež si uvědomil, že přece hůlku nemá. Horečnatě přemýšlel co teď. Jediná šance byl útěk i když i to se zdálo být směšné.

„Nemusíš se se mnou bavit, Harry. Chci jen, abys mě vyslechl, pak zmizím.“

Ten hlas! To přece nemůže být pravda! Nebo snad ano?

„Rone?“

Muž si sundal klobouk a Harry zíral na rudé vlasy a pihovaté tváře. Byl to opravdu Ron Weasley, jeho nejlepší kamarád.

Chtěl ho obejmout, ale zároveň i praštit, ovšem nemohl. Tím by udělal další krok k pomyslné propasti, před kterou utíkal už dlouhých deset let.

„Co chceš?!“

„Jak jsem říkal, chci abys mě vyslechl.“

Co má udělat? K čertu s tím! 

Ukázal na svou lavičku a sám se k ní vypravil. Na jednu stranu se bál co uslyší a na druhou byl zvědav jako malé dítě u vánočního stromečku.

„Sledujeme tě už dlouho, Harry a řeknu ti, schovávat se opravdu umíš. Rozhovor mezi těma dvěma byl nahraný. Potřeboval jsem se ujistit, že jsi to opravdu ty. A než se začneš vztekat, nech mě to doříct.“

Harry, který měl na jazyku pár peprných poznámek, jen poraženě přikývl.

„Hledám tě už pět let. Vím, že jsme ti s Herm slíbili, že po tobě nebudeme pátrat, ale situace se trochu změnila. Trochu hodně. Opravdu se objevil Snape a opravdu se chová divně. Tvrdí, že si pamatuje vše před útokem na Bradavice a zbytek má údajně v mlze. Prý ani netuší jak se dostal zpět ani jak přežil.“

Harryho stálo hodně přemáhání, aby nedal najevo jak ho to znepokojilo. Místo toho nasadil lhostejný výraz.

„Proč mi to říkáš?“

„Nikdo nezná Snapea lépe než ty a pokud někdo dokáže odhalit pravdu a zjistit co za tím vězí, jsi to ty. Budu tady čekat každý den ve stejnou dobu na tvojí odpověď.“

Než se Harry zmohl na odpověď, byl Ron pryč a nechal brýlatého muže s jeho zmatenými myšlenkami.