Severus seděl na pohovce, v ruce sklenku vína a ve tváři nepřítomný výraz. Za týden opět začínal nový školní rok a on stále neměl o Harrym žádné zprávy. Proto se v myšlenkách vracel k jejich poslednímu setkání.

Nedbal Simonsových výhružek, ani ředitelových proseb a vydal se na hřbitov. Nebylo těžké zjistit, kde byl pohřben zbytek rodiny Evansových a kde od toho dne odpočívá i Emily.

Viděl ho už zdálky. Stál nehnutě před hrobem a snad ani nevnímal svět okolo. Severus na malý okamžik zaváhal, ale pak se k němu přece jen vydal. Promluvil až v jeho těsné blízkosti.

„Je mi to moc líto, Harry.”

Mladý mentor se na Severuse ani nepodíval, přesto mu tváří proletěl lehce pobavený úsměv.

„Snad ani nechci vědět, čím jsi Simonse naštval.”

Severus se zatvářil překvapeně a netušil co by měl říct.

„Dostat ze Simonse alespoň nápovědu, kde bych mohl být, se ti mohlo podařit jedině pokud jsi ho rozčílil do běla.”

Zástupce se rozhodl raději pomlčet o výstupu, který se v ředitelně udál a místo toho jen suše konstatoval své dojmy.

„Má k tobě hodně zvláštní vztah.”

Harry se opět slabě pousmál a pomalým krokem se vydal k bráně hřbitova.

„Máma a George vyrůstali ve stejném městě. Byli nejlepšími přáteli a později spolu chodili. Bohužel Simons je poslední z čistokrevného rodu, takže mu rodina zakázala vzít si čarodějku mudlovského původu. Nedbal na jejich varování a stejně matku požádal o ruku. Pak však došlo k roztržce mezí ním a jeho otcem a on skončil na pár let v Azkabanu za napadení. Když se vrátil, máma už byla vdaná a měla mě. Možná už tenkrát tušila co je otec zač nebo ji George prostě jen chyběl, ale na její žádost ho otec přijal jako mého asistenta. Co vím, určitý druh vztahu mezi sebou měli, ale matka otce nikdy nepodvedla. Ovšem Simons si nikdy nikoho nenašel.”

Byli již téměř u brány, když Harry domluvil. Severus měl náhle jasno, proč byl Simons tak strašně naštvaný a začal se stydět za své nevhodné chování.

„Hodně na tobě lpí.”

„Tak jako ty?”

V tu chvíli snad poprvé za život Severus zrudnul rozpaky a sklopil zrak k zemi. Harry však pokračoval.

„Řekl bych, že se kletba nepovedla přesně jak měla. Slyšel jsem tě. I Thomase. Není to tvoje vina. Na mém plánu by se nic nezměnilo a i kdybys mi od začátku prokazoval důvěru, je pravděpodobné, že bych ti nic neřekl. Byl jsi v blbé pozici. Věděl jsi, co je otec zač a nebylo nic jednoduššího, než mě brát stejně. Za což ti musím poděkovat.”

„C-cože?”

Harry se usmál. Zářivým, upřímným úsměvem, který Severusovi připomínal čas strávený v rezervaci. Ale dnes bylo poznat, že se jedná jen o malou chvilku veselí. Ve zbytku tváře měl Harry ztrápený výraz.

„Severusi, myslíš, že bych se dobrovolně vrhal do věčné temnoty, kdybych věděl, že mi věříš a nejsem ti lhostejný? To bych asi nedokázal a otec by byl stále naživu. Což mi připomíná, že musím poděkovat panu řediteli.”

Harry se odmlčel a zadíval se směrem ven z hřbitova. Bylo poznat, že úpěnlivě nad něčím přemýšlí.

„A my…?”

Ze Severuse otázka vypadla dříve, než si ji stihl pořádně promyslet.

„Na tuhle otázku odpověď znáš, Severusi. Ale ne teď. Ne, dokud nedám do pořádku sebe a vše kolem mě. Teď potřebuju být sám a až přijde čas, určitě to poznáš. Sbohem.”

Než stihl cokoliv říct, Harry se přemístil.

Nezblánil se jen díky tomu, že mu Harry zcela jasně naznačil, že mají šanci. A tak jen doufal. Připadal si jako trosečník čekající na záchranu. Čím déle byl bez Harryho, tím více si uvědomoval, jak moc mladého mentora miluje.

Ve všem tom přemýšlení si ani nevšiml, že se otevřely a zase zavřely dveře za jeho zády a někdo vstoupil do místnosti.

„Tebe není tak těžké přepadnout.”

Severus vyskočil na nohy a podíval se směrem, odkud slyšel ten nejúžasnější smích pod sluncem. Srdce mu vynechalo úder, když spatřil zářící smaragdy a široký úsměv. 

„Harry?”

„Asi to tak bude.”

Severusovi bylo jedno, co si o něm mentor pomyslí ani ho nezajímalo, zda je jeho chování vhodné. Několika kroky překonal vzdálenost mezi nimi a bez váhání Harryho políbil.