Bolest se stupňovala a Harry se ocitl na naprostém kraji pomyslné propasti. Chaos ve kterém se nacházel ho doháněl k šílenství. Vzpomínky se vynořovaly s pravidelnou dávkou utrpení, jeho vlastní myšlenky křičely v temnotě a k tomu všemu slyšel hlas. Ten hlas, který pro něj byl jako balzám na duši. Vnímal každé Severusovo slovo a zoufale moc si přál dát mu najevo, že ho slyší, že to celé přece není jeho vina. Ale čím více se chtěl probudit, tím byla bolest větší. Temnota se nechtěla vzdát a odmítala Harryho ze svých spárů pustit.

Měl jen dvě možnosti a ani jedna nebyla zrovna lákavá. Buď si přizná, že ta bolest je už nesnesitelná, vzdá se a bude toužit jen po konci nebo se i nadále bude upínat k myšlence na probuzení a bude trpět víc a víc. Harry Potter, kterým vždy byl, by se nikdy nevzdal, ale lidé se mění a on si už nedokáže představit byť jen jednu jedinou minutu strávenou bolestí. Věděl, že když se vzdá, Severuse už nikdy neuvidí a už jen tahle myšlenka ho lákala k odolávání. Dokud však jeho vědomí pracuje, přiživuje tím naději na uzdravení nejen sobě, ale i Severusovi. Další nával bolesti, při které by jistě v reálném světě minimálně omdlel. Rozhodl se.

Tak rychle jak vše začalo, tak i ustalo. Tma zůstávala stále stejná, ale vše utichlo. Tak takhle to teď bude? Tma, ticho a vlastní myšlenky. Opět se mylně domníval, že jakmile se vzdá, skončí vše, i jeho vnímání a myšlení. Utrpení se jen zmírnilo, neskončilo. Bude se užírat vlastními myšlenkami na to, co všechno měl udělat jinak, bude ho strašit ztráta Severuse a Thomase.

Bolest se vrátila a vší silou udeřila. V tom tichu, které panovalo, byla ještě horší než předtím. Naprosto rezignoval, bylo mu jedno, co děje s jeho myslí nebo tělem, přál si umřít. Když měl pocit, že se mu slzy zoufalství a bolesti tlačí skrze víčka, byl si jist, že se již definitvně zbláznil. Nemůže přece cítit, co se děje s jeho tělem.

„Harry?! Slyšíš mě?”

Severus? Už zase slyší jeho hlas? Netroufal si přiznat, že nesní, že je možná nějaká šance. Tak moc se bál další bolesti. Ano, Harry Potter, mistr soubojů, ten který utržil tolik ran od svého otce, se nyní bojí bolesti. Žádná ale nepřicházela. Začal však pociťovat chlad. Už vůbec ničemu nerozumněl. Netušil, jestli kletba takhle má fungovat nebo se něco pokazilo.

„Máš horečku!”

Kdyby Harry mohl, tak by Severusovi odsekl, že by mu teď bylo jedno i kdyby měl dračí spalničky. Dolehla na něj náhlá únava a propadl se do temnoty bez zvuků, vzpomínek a bolesti.

Nemohl tušit, že slzy, které cítil nebyly výplodem jeho fantazie ani to, že Severus okamžitě zavolal lékokouzelníka, aby srazil horečku. Aniž by to věděl, jeho vysvobození bylo blíž než kdy dřív a Severus to věděl.
Naděje mu vlila do žil nový život a vyhlídky na budoucnost nebyly tak černé jako doposud. Dal vědět Fryovi a ten mu více než ochotně poskytl dostatek osobního volna. Lékokouzelníci sice nebyli nadšeni ze Severusovy přítomnosti, ale stavět se proti vysokému a přísně vyhlížejícímu muži se jim nechtělo. Celé dny Harryho hlídal a bedlivě pozoroval každý náznak jeho návratu k vědomí, doufajíc, že už to nebude dlouho trvat.