Aréna byla nabita magií soupeřící dvojice a diváci na tribunách se zatajeným dechem sledovali impozantní souboj světelných paprsků. Severus to vše pozoroval ze stanu pro soutěžící a nervózně těkal pohledem ze svého synovce na Christophera a zase zpět. Ač nerad, musel uznat, že Potter byl zřejmě schopným mentorem. Thomas se pohyboval lehce, svižně a s jistou dávkou elegance. Zatím ani jeden z Christopherových útoků nebyl úspěšný. Ano, Dublin byl skvělý a Severus na něj byl pyšný, ale jak se zdálo, na Thomase neměl. Za jiné situace by si tuhle podívanou pravděpodobně užíval, ale dnes nemohl. Měl srdce až v krku, protože si naprosto jasně uvědomoval, že jednoho z mladíků čeká mantichora. Miloval veškeré tvory, ale tohle byla krvežíznivá potvora s perfektní obranou.

Lehce sebou trhl, když Thomas zcela nepochopitelně skončil na zemi. Christopherova kletba nebyla natolik silná, aby ho odhodila. Pak si toho všiml. Hlídkující mozkomor se všemožně snažil dostat k jeho synovci. Severus tiše zaklel, jistě se jedná o nějaký trik ze strany Pottera.

Pohledem sklouzl na tribuny a vyhledal svého bývalého spolužáka a přítele. James Potter pozoroval souboj se zamračeným výrazem. Severuse to lehce vykolejilo. Očekával, že na Potterově tváři uvidí triumfální výraz doprovázený samolibým úsměvem, ale Potter se naopak netvářil ani trochu nadšeně. Severus nemusel dlouho přemýšlet, aby mu došlo, že se souboj nejspíše neodehrává podle Potterových představ. Nedokázal však určit, zda je to pro jeho synovce dobré nebo zlé znamení.

Svůj zrak opět stočil k soupeřícím mladíkům. Christopherovi se lepily vlasy na spocené čelo a bylo znát, že začíná být unavený. Naopak Thomas nevypadal ani trochu unaven a kromě pár lesklých kapek potu, třpytících se na jeho čele, nebylo vůbec poznat, že již téměř hodinu bojuje o postup do dalšího kola. Jen se zdálo, že je trochu bledší než na začátku souboje.

Jednu věc však zástupce Snape nechápal. Mozkomor se choval zcela odlišně od běžných azkabanských strážných. Pokud by zde mozkomor byl na ztížení souboje, proč neútočí i na Christophera? Zdá se, že hlavním mozkomorovým zájmem je Thomas. Proč však nepoužije Patrona? Severus pochyboval o tom, že by mentor Potter zapomněl na jedno ze základní zaklínadel a Thomase ho nenaučil.

Jeho synovec chvílemi klopýtl Snape si byl jist, že se schyluje ke konci souboje. Nevěděl jestli má být rád nebo ne. Dalším úkolem je mantichora a ač se ukázalo, že mladý Potter je zcela jistě schopným mentorem, Severus neznal žádný způsob boje, který by na mantichoru účinkoval. Něco v Thomasově výrazu ho však zarazilo, dokonale zmátlo, ale zároveň mu dalo alespoň malou naději, že mladý Potter možná synovce naučil něco, co ani Severus neznal. Takové odhodlání, vztek a zároveň jistotu dlouho u nikoho neviděl. V očích se tyhle emoce neodrážely. Tam spatřil jen bolest a smíření. Měl chuť vběhnout do arény a synovce odtamtud odtáhnout, ale věděl, že by tím ničemu nepomohl.

Takový výraz míval Potter, když se setkal s otcem.

Rychle vypudil myšlenky na mentora a soustředil se na souboj. Thomas se začal usmívat, ale Severus netušil, co mohlo jeho synovce takto povzbudit. Jako ve zpomaleném filmu sledoval jak Thomas ladně uhýbá Christhopherově kletbě a sám útočí. Chrisova hůlka přistála v Thomasově ruce. Diváci vypukli v jásot a rozhodčí ukončil první část. Parker předal hůlku jeho majiteli a ihned se vytratil do svého stanu. Jelikož Snapeův student prohrál, nezůstávali ve stanu a šli se posadit na tribuny. Když procházeli kolem Pottera, tak se ušklíbl.

„Teď teprve začne ta správná zábava.”

Severuse stálo hodně přemáhání, aby mu neskočil po krku. Raději se usadil a stočil pohled plný obav do arény, kam právě přivedli mantichoru.