Těžko říct, pro koho bylo období Harryho léčby těžší. Zda pro mladého mentora, který musel snášet veškerou bolest nebo pro Severuse, který musel být tím, kdo mladíkovi onu bolest způsobuje. Každou svou volnou chvíli dělil mezi zvířata v rezervaci a Harryho. Několikrát denně musel zkontrolovat, zda jsou rány dostatečně otevřené. Dlouho si lámal hlavu nad tím, jak je možné, že mentor ty dva týdny přežil. Vysvětlení se však dočkal po pár dnech, kdy v Harryho pokoji potkal skřítku Lotty.

„Mladý pán mi nakázal kontrolovat každý den jeho pokoj, pane.  Pokud ho naleznu nemocného, musím zapečetit dveře a nosit mladému pánovi vyživovací lektvar, pane.”

To objasňovalo mnohé nesrovnalosti. Večery Severus trávil v křesle u Harryho postele. První dny seděl mlčky, ale pak začal Harrymu vyprávět co bylo ve škole, jak se daří tvorům v rezervaci nebo četl z knih. Občas, aniž by si to uvědomoval, mladého mentora pohladil po vlasech či na malou chvíli držel za ruku. Netušil, jestli ho Harry vnímá nebo ne, ale měl neodbytný pocit, že mu svou přítomností pomáhá. Jedno pozitivum však tato situace měla. Zástupce Snape konecně pochopil, co znamenají jeho pocity. Mladík se mu totiž probojoval hluboko do srdce a nezpůsobil tím nic jiného, než Severusovo zamilování. Ovšem nehodlal s tím cokoliv dělat. Nechtěl zažít zbytečné zklamání.

Harry vnímal Severusovu přítomnost, ale cítil se příliš slabý na to, aby dal najevo, že o něm ví. Fyzická bolest nebyla ničím proti tomu jak se cítil uvnitř. To, co se díky otcovu vzteku dozvěděl o jeho plánech, ho naprosto paralyzovalo. Opět a zase se přesvědčil o tom, že James Potter je bezcitný parchant. A on neměl žádný plán, kterým by mohl zvrátit Thomasův i Severusův osud. Poslední dny přece jen nabíral sílu s začínal se probouzet. Zpočátku na pár minut, později na hodinu i více. Bohužel nebo možná naštěstí, ho únava přepadla vždy dříve než Severus dorazil.

Dnes se cítil mnohem lépe. Vydržel zůstat vzhůru celé dopoledne a dojít si i do sprchy. Na malý okamžik zadoufal, že jeho hygienu obstarávala Lotty. Únava ho přemohla až pozdě odpoledne a to ne na moc dlouho. Probudil ho jemný dotek ve vlasech a Severusův hlas.

„Už by ses mohl uzdravit. Nikdo mě neštve drzostí ani se mnou netráví čas v rezervaci. A Daisy se chystá k odletu. Bylo by vhodné, aby se s ní její zachránce přišel rozloučit.”

Prsty z vlasů zmizely a Harry vzápětí ucítil Severusovu dlaň v té své. Nejprve chtěl dát najevo, že je vzhůru, ale rozmyslel si to. Přišel by tím o mužovu blízkost, která je mu tak vzácná.

„Kdyby mi někdo vykládal, že mi Potter zamotá hlavu, asi bych ho proklel. Ale je to tak. Jsi jiný než otec, ale… všechno má své ale. Nemůžu se poddat bláznovství. Kde mám jistotu,že nejsi jen dobrý herec? Nikde. Ale rád tě mám, to popírat nemůžu. Jenomže na to, abych byl ochoten vůbec nad tímhle přemýšlet bych tě musel znát mnohem déle. Už mluvím z cesty. Promiň.”

Dlaň zmizela a Harry měl dojem, že se v místnosti ochladilo.

„Je pozdě. Už půjdu. Dobrou, Harry.”

Mladík počkal, dokud neslyšel zahučení krbu a teprve poté se posadil. Díval se do plamenů, ve kterých před chvíli zmizel zástupce Snape a jeho srdce právě přestalo bít a obalilo se ledovou vrstvou.