Pokud se Harry domníval, že první školní den se už nic přihodit nemůže, hluboce se mýlil. Klidným, avšak rázným krokem vycházel z učebny doufajíc, že si konečně dá kávu, kterou ráno nestihl.

"Pane mentore!"

Potter se otočil a uviděl chvátajícího Parkera. Měl nutkání přidat do kroku, ale jako učeň musel jít příkladem, takže se zastavil a s chladným výrazem čekal na svého studenta.

"Pane mentore, smím s vámi mluvit? Je to osobní."

Harry, soudě dle Parkerova výrazu, odhadl, že se nebude jednat o krátký ani příjemný rozhovor.

"Pojďte za mnou, pane Parkere."

Vydal se k nejblížší odpočívárně a jediným pohledem upozornil dva studenty, kteří tam seděli, že si mají najít jiné místo. Objednal si v kouzelném automatu kávu a posadil se do jednoho z křesel. Rukou pokynul Parkerovi, aby udělal totéž.

"Spusťte. Pro vaše dobro doufám, že je to dostatečně zajímavé a důležité, abych tady seděl."

Thomas Parker se mírně začervenal, ale posadil se a po hlubokém nádechu začal mluvit.

"Omlouvám se za své chování na začátku hodiny, pane. Jsem tak naučený z domu."

Harry se zatvářil lehce překvapeně a zmateně.

"Jste naučen neprokazovat úctu autoritám?"

"Ne, to ne, pane. Jsem vychován k tomu, abych vašeho otce a tím i vás nenáviděl."

"Předpokládám, že se od vás dozvím i důvody."

Parker vypadal značně nesvůj, přesto však přikývl a pokračoval.

"Můj otec, strýc a váš otec chodili spolu na tuhle školu. Neznám podrobnosti, ale můj táta pracoval pro vašeho otce a ten ho bezdůvodně zabil. Matka se z toho pomátla, tak mě vychovává strýc. Vždy říká, že budete stejný jako váš otec, že si budete vše kupovat, aniž byste cokoliv uměl. Původně mě sem ani nechtěl pustit, abych vás nikdy nepoznal. Proto jsem k vám byl neuctivý a drzý, ale během hodiny jsem viděl, že tomu o čem mluvíte, opravdu rozumíte."

Harry se na Parkera díval se směsicí pocitů. Chápal jeho chování i názor jeho rodiny.

"Rád bych vám řekl, že třeba otec měl důvod zabít vašeho tátu, ale nemohu. Vím jaký je a vím čeho je schopen. Váš strýc má bezpochyby pravdu v tom, že si vše kupuje, ovšem to se netýká mé osoby. Jako jeho syn a na jeho žádost jsem zde měl zpřísněné podmínky. Jsem jeho syn, ale za to že je ze mě učeň, vděčím jen sám sobě."

"Opravdu mě mrzí, že jsem vás posuzoval jen podle vašeho otce a strýcova vlivu."

"V pořádku, pane Parkere. Nejste ani první ani poslední, kdo si myslí, že otec za mě vše zaplatil."

Parker se tvářil, že by ještě něco chtěl dodat, ale zdálo se, že k tomu nemá odvahu.

"Máte ještě něco na srdci, pane Parkere?"

"No totiž, chtěl bych strýci dokázat, že na to opravdu mám, ale on mě od studia soubojů celý život odrazoval, přestože sám byl v mládí také učněm."

"Pokud o to opravdu stojíte, tak máte šanci. Stačí jen pilně trénovat."

"A myslíte, že byste mohl trénovat se mnou?"

Harry Potter měl v danou chvíli velký problém zachovat svou typickou chladnou tvář.

"To myslíte vážně?"

"Ano, pane. Kdo jiný by mi mohl ukázat, kde dělám chyby, než pravý mistr soubojů?"

Na jednu stranu by ho nejraději odmítl, ale velice si cenil jeho upřímnosti a jak jinak mu dokázat, že není jako otec, než stát se jeho osobním mentorem?

"Dobrá, pane Parkere. Ale jsem náročný, takže vás bude čekat opravdu tvrdá práce."

Thomas Parker vykouzlil na tváři ten nejupřímnější a nejšťastnější úsměv, jaký kdy Harry viděl. Pro tu chvíli si říkal, že už jen za ten pohled na šťastného čtrnáctiletého mladíka, mu ten souhlas stál.