Pomalu se zvedal ze žíněnky a v duchu si přepočítával, zda má všechny kosti v celku a na svém místě.

„Skvělá práce, Thomasi! Jsi den ode dne lepší.“

Podal chlapci sklenku s dýňovým džusem a sám se pořádně napil.

„Vždyť jste se nechal! Na tom nevidím nic skvělého.“

„Thomasi, pokud bych tě nikdy nenechal mě zasáhnout, tak by náš výcvik neměl smysl. Neměl bych tě jak učit, když nebudu vědět jestli danou kletbu ovládáš. A jedná se o způsob motivace, nebude tě to bavit, když nikdy nezvítězíš.“

Thomas se zamračil a na chvíli se zamyslel. Stejně se mu nedařilo pochopit mentorovu taktiku.

„Ale opravdový soupeř se nenechá zasáhnout. Jakou pak budu mít šanci, pane mentore?“

„Tohle je složité na vysvětlení, Thomasi. Opravdový soupeř, ale dělá chyby a ty jich budeš využívat. Totéž jsem udělal já. Malou chybu a tys ji podvědomě využil. Jednáš instinktivně a využíváš soupeřových nedostatků. Věřím, že ze souboje vyjdeš jako vítěz.“

Hoch se sice netvářil příliš přesvědčeně, ale přesto přikyvoval. Ještě nějakou chvíli trénovali, než mentor jejich trénink ukončil. Nelhal, Thomas byl opravdu skvělý žák a jednou by mohl dosáhnout i na titul mistra.

Jelikož měl volné odpoledne rozhodl se, že se konečně zajde podívat na místo, kde má vyrůst aréna. Oblékl si teplý kabát, poněvadž zima již je v plném proudu. Hůlku schoval do pouzdra a na hlavu si narazil čepici. Prošel pozemkem školy a jediným krokem překročil kouzelnou hranici. Otočil se za sebe a neviděl nic víc než zasněženou pláň, po škole Proelia ludo nebylo ani stopy. Jednoduchým kouzlem si označil místo odkud vyšel a vydal se dál k místu, kde ministerstvo hodlalo stavět. Nedošel však daleko, když zaznamenal nepatrný pohyb. Vydal se tím směrem, ale neviděl nic kromě prazvláštních duhových odlesků. Připravil si hůlku a pokračoval dál, zvědav, co objeví. Když byl duhovým odleskům takřka na dosah, strnul. Na zemi ležel opeřený drak, s nespecifikovatelnou barvou vytvářející duhové odlesky. Schoval hůlku a pomalu tvora obešel, až se dostal k jeho hlavě. Smutně na něj koukaly pomněnkově modré oči a od tlamy šla pára.

„Ahoj kamaráde, jak ses sem dostal co?“

Harry si klekl do sněhu nevnímajíc zimu, která se k němu prokousávala skrze kalhoty a natáhl ruku směrem k drakovi.

„Asi mi nepovíš, co tě bolí viď? Zkusím to zjistit kouzlem, ale musíš mi to dovolit, ano?“

Drak slastně přivřel oči, když ho Harry pohladil a jako, kdyby mladému mentorovi rozuměl, přestal se hýbat v okamžik, kdy vytáhl hůlku. V tom všem zahledění a fascinací drakem si Potter ani nevšiml tmavé postavy, která se k nim rychle blížila. Postavil se zpět na nohy a chystal se na draka seslat první diagnostikační kouzlo, ovšem v tu chvíli ucítil závan magie, ale než stihl zareagovat, odletěl několik metrů od draka, kde dopadl do studeného sněhu.