Začátek pondělní hodiny Soubojů, byl pro nováčky nemilým překvapením. Místo jejich mentora, na kterého byli zvyklí a na jehož hodiny se vždy těšili, se na učitelském stupni objevil ředitel Williams.

„Dobrý den, třído.“

„Pane řediteli, kde je mentor Potter?“

„Pan Potter se necítí dobře. Jedná se o krátkodobou záležitost, pane Parkere.“

Thomas se v lavici nepříjemně ošil a zkoumavě si měřil ředitele. Dal by ruku do ohně, že mentorova nepřítomnost souvisí s jeho sobotním nepříliš dobrovolným odchodem.

„Řekneme si něco o historii soubojů. Magnolius Flet-.“

„Pane řediteli, my už jsme Magnolia probírali. Skončili jsme u moderních soubojů.“

„Pane Parkere, mám za to, že tuto hodinu vedu já. Nejspíše budu muset vašeho strýce informovat o vašem nevhodném chování.“

„Ale-.“

„Toto je má hodina a vy ji nevhodně na narušujete, Parkere!“

„Omyl pane řediteli, tuto hodinu vedu já!“

Ve dveřích učebny se objevil Harry Potter a rázným krokem zamířil ke katedře.

„Jsem vám velice vděčný, že jste mě zastoupil, ale nyní si již povedu hodinu sám.“

Ředitel Williams se tvářil nadmíru naštvaně a beze slov odkráčel ze třídy. Když se Harry otočil k žákům, nejeden zalapal po dechu. Jeho obličej zdobily šrámy a jejich okolí se barvilo do tmavě fialova. Mentor si jejich udivených pohledů všiml a musel uznat, že jeho vzhled není zrovna nejlepší. Ovšem to nehodlal říkat před svými studenty.

„Nezírejte na mě jako na zjevení a vytáhněte si pergamen a brk. Což jste ostatně měli mít již dávno připraveno. Vaše domácí úlohy si všichni připravte na stůl.“

Studenti si vše rychlým tempem nachystali a čekali co po nich jejich učitel bude chtít dál. Ten mezitím mávl hůlkou a na tabuli se začala objevovat slova.

„Na tabuli máte nejdůležitější a nejběžnější zaklínadla a kletby, které se při soubojích používají. Mnohým z vás se může zdát, že se jedná o naprosto nepotřebná a jednoduchá kouzla, ale v jednoduchosti je síla. Váš protivník očekává složitou kletbu z oblasti černé magie a vy mu vezmete vítr z plachet jednoduchým zaklínadlem. Zítra začínáme s praktickou výukou, takže očekávám, že si jednotlivé zaklínadla nastudujete. Pusťte se do psaní.“

Studenti začali opisovat z tabule, zatímco Harry prošel mezi lavicemi a vysbíral domácí úlohy. Thomas si všiml, že nepatrně kulhá a pohyb mu pravděpodobně působí bolest. Neodvažoval se však zeptat či jinak na tento jev upozornit. Když zazvonilo, studenti se začali zvedat a hrnout ze dveří.

„Pane Parkere, na slovíčko!“

Thomas se otočil a došel zpět ke katedře.

„Ano, pane mentore?“

Harry se na něj zadíval a v duchu opět poněkolikáté proklel svého otce.

„Thomasi, potřeboval bych s tebou něco důležitého projednat. Přijď po vyučování do mého pokoje. Předpokládám, že víš kde to je.“

„Ano, pane.“

„Dobře, můžeš jít.“

Thomas se u dveří ještě otočil a pokusil se o chabý úsměv.

„Vím, že ta zranění má na svědomí váš otec. Je mi to líto.“

Harry zvedl hlavu a zadíval se na svého studenta.

„To nemusí, je to cena za správné jednání.“

Chlapec odešel a Harry si složil hlavu do dlaní.

„K čemu ses to zase upsal, Pottere.“