„Andersoneee!" vydralo se mu z hrdla, zatímco zoufale natahoval ruku vzhůru k nebesům, jako by čekal, až jej jeho učitel, nebo snad možná Bůh samotný, zachrání, jelikož on přece ještě nechtěl zemřít. Ne, nemohl zemřít! Ne teď, když byl tak blízko naplnění svého snu. (Jenž by se dost možná dal zařadit do kategorie „pubertální" a hlavně do podkategorie „vlhký", jelikož, nebudeme si lhát, jen pomyšlení na zničení Hellsingu, Integry a vlastně celé zpropadené protestantské Anglie dokázalo v jeho kalhotách docela v krátkém čase postavit solidní stan.)

V momentě, kdy mu došel dech, si ale uvědomil jeden docela podstatný fakt; už se nenacházel na chladné londýnské dlažbě... A to hlavní, nehrnula se na něj armáda oblud, které s dost velkou pravděpodobností pocházely až někde z praprapradávných let. (Vlastně jej docela udivovalo, že Alucard neměl ve své sbírce třeba nějakého dinosaura.... A dost možná by se představně utíkajícího T-Rexe, za nímž jako praporek vlaje upír pevně zakousnutý mu do krku, i upřímně od svého ledového srdíčka zasmál... Kdyby se ovšem nacházel v jiné situaci.)

Místo toho však jen vyvaloval očka, pomalu vstřebávaje fakt, že se nachází na podlaze vzducholodi... NÁCKOVSKÉ vzducholodi.

Než na to ale stačil jakkoliv zareagovat, ozvalo se nad ním:

„Brý ranko přeju, biskupe!"

„ARCIbiskupe, ty špeku," zavrčel dotčeně Maxwell, přičemž se pomalu jal hrabat se do stoje.

„Čtyři písmenka sem, čtyři tam... Proč to hrotit?" pokračoval dál nevzrušeně Major. „Já taky neběhám za Sirem Hellsingem, co nemá sira v kalhotách, a nehučím jí do ucha, že mi má přestat říkat ‚Německá svině', když jsem ve skutečnosti ‚Německá arcisvině'... Takže vy byste se z toho taky posrat nemusel."

Enricovi klesla brada a div, že mu nevylezly oči z důlků. Ne, opravdu nečekal, že se samotný iniciátor téhle „války"; která by se spíše dala označit za „Weeeee, nechme náckovské upíry ze zkumavky dělat bungee jumping bez lana nad Londýnem,"; bude chovat a vyjadřovat... takhle.

To už se ale kožené křeslo připevněné na nějakém pofiderním kovovém ramenu sneslo za nepříjemného vrzání o pár metrů níž... Ne že by si tlouštík neužíval onu svrchovanou pozici (Jež by mohla být některými fujoshistkami označena za „semeoidní".), jenže vzhledem k tomu, že s drahým bělovláskem měl ještě své plány, nemohl jej nechat, aby si vykroutil krk nebo, nedej bože, zlomil vaz z toho nepohodlného vyvracení hlavy dozadu.

„Ale nechme tituly stranou a raději se zaměřme na hlavní bod programu, hehehehehe," ušklíbl se potutelně Major a Maxwellovi přejel stejný mráz po zádech jako tenkrát, když jej, když mu zrovna táhlo na deset let, Anderson zval na „příjemný večer do zpovědnice" se slovy: „Uvidíš, krásně si to užijeme... Jen ty a já... A tahle lahvička lubri- Ehm, asi jsem řekl až moc, že?"

„Já ale nejdřív žádám vysvětlení," nechal se slyšet Ital, přičemž si chtěl vylepšit imidž tím, že si chtěl svoji arcibiskupskou „šálečku" přehodit tak, aby se mu ladně omotala okolo úzkého krčku... Jenže nepočítal s tím, že tenhle kus látky už stačil nasáknout krví a ztěžknout, tudíž se jím Enrico tak akorát pleskl přes bledý obličej, na němž mu zůstala viditelná rudohnědá skvrna.

„Ehm... Předstírejme, že se to nestalo," snažil se nějak zachránit situaci, jenže vtom se mu za zády ozvalo:

„Nyaaa~! Pozdě! Už jsem to stačil nahrát! A pošlu to do ‚Neváhej a toč'... A zaručeně vyhraju, heč!"

Hranou sebejistotu v bělovláskově tváři vystřídalo čiré zděšení, když se otočil o sto osmdesát stupňů jenom proto, aby se mu naskytl pohled na chechtajícího se Schrödingera, jenž z části schovával své útlounké a drobounké tělíčko za stojanem s kamerou.

„Okamžitě to smaž, skřete z Černobylu!" vyjekl Enrico afektovaně. „Víš ty vůbec, kdo já sem?! Tohle chování si schovej pro nějaké nepodstatné protestanty! Já jsem-"

„Náš zajatec," skočil mu do řeči Major a šlo na něm poznat, že si vyřknutí těchto dvou slov vychutnal snad téměř stejně jako Doktorova obědová menu. (Která měla s největší pravděpodobností velký podíl na rapidním nárůstu jeho váhy.) „Věřte mi, všichni mí podřízení s tím již byli seznámeni, tudíž se nemusíte děsit, že by se k vám někdo choval jinak než jako k válečné trofeji... Ty můj biskupský chlebíčku."

Ital cítil, jak se mu podlomila kolena a zatočila hlava, div že se nesesunul v mdlobách k zemi. A kdyby se nacházeli v nějaké budově, tak by dost možná s vřískotem „S nenažraným prasetem tu nebudu, Ježíši spas mě!" vyskočil z okna, raději nechávaje Drákulu, aby si z něj udělal špíz na svačinku.

Místo toho však pouze hlasitě polkl, načež pohledem vyhledal velitele Millenia, aby mu mohl položit jednoduchou otázku:

„Co tímhle sledujete? To vám jako tuk nahradil mozkové pleny a rozlil se mezi hemisféry a závity, že si myslíte, že když se ze mě stane váš zajatec, tak tím něco získáte?!"

Němec se pouze ďábelsky ušklíbl a dobrou půl minutu zůstal zticha, než ledabyle prohlásil:

„Třeba jsem si řekl, že už je nejvyšší čas na to se konečně vyzpovídat, tak jsem pro vás vyslal tady Schrödingera... Nuže... Otče, zhřešil jsem... Nebo se u vás ve Vatikánu říká ‚Daddy, moc jsem zlobil'?"

Enrico na to odpověděl pouze skřípáním zubů, jelikož tohle tlusté prase oděné do bílého, které se před ním rozvalovalo v koženém křesle, si neutahovalo jenom z něj, ale také z papeže a vlastně celé církve, přičemž bralo všechno na lehkou váhu, zatímco pod nimi v londýnských ulicích zuřila učiněná jatka.

„Jak vidím, tak nemáte žádný smysl pro humor," povzdechl si hlasitě Major. „To asi bude tím celibátem, že jste všichni takoví věčně nakrklí kakabusové. Nuže, můj biskupský chlebíčku, přejdeme k hlavnímu bodu programu... A vlastně taky k důvodu, proč jsem vás nenechal zaklepat bačkorama..."

A s těmi slovy se kožené křeslo sneslo až téměř k podlaze, aby tak tlouštík mohl seskočit dolů a s funěním se dovalit až těsně před Maxwella... A když je dělilo sotva pár centimetrů, blonďák popadl oba konce arcibiskupské „šálečky", prudce s nimi trhaje směrem k sobě, aby tak alespoň trošku vyrovnal výškový nepoměr...

Bohužel se však tato metoda ukázala jako neúčinná vzhledem k nedostatečné síle v Němcových rukou. - Tudíž Major prostě bělovláska nakopl do rozkroku, aby jej donutil klesnout před něj na kolena.

„A další úlovek do ‚Neváhej a toč' jeeeeej!" ozval se hlavní paparazzi s kočičími oušky z rožku, zatímco se Enrico s úpěním plným bolesti sunul k zemi.

„Tak je poslušný chlebíček," zavrněl potěšeně velitel Millenia, plácaje momentálního zajatce pochvalně po hlavě, nedbaje toho, že mu naprosto cuchá a ničí doposud jakžtakž upravený účes.

Pak už ale na nic nečekal a sprostě využil momentu, kdy arcibiskupem cloumala bolest, vztek a ponížení, aby své „hračce" jediným trhnutím, ničícím jak vestu barvy zralého lilku, tak bílou košili, odhalil celou hruď a následně jí nasadil kovová pouta, jež doposud schovával ve vnitřní straně svého kabátu.

„Víš, chlebíčku... Jediný důvod, proč jsem ti zachránil ten tvůj neskutečně sexy zadek, je ten, že tě chci pro sebe a JENOM pro sebe, hehehe..."

Maxwell cítil, jak se mu stahuje hrdlo, znemožňující mu vydat byť jen jedinou hlásku. Svaly jej odmítaly poslouchat a on si připadal, že se z něj stala obyčejná figurína, jež neklade sebemenší odpor. Tolik moc se chtěl vzepřít, volat o pomoc... I když... Stejně by pro něj nikdo nepřišel... Kromě Andersona... Ten by doletěl rychlostí světla jenom proto, aby se mohl přidat.

To už jej ale z vnitřních obav vytrhlo blonďákovo hlasité lusknutí, na které do místnosti dotančil Doktor, jenž měl přes své klasické oblečení přehozenou růžovou zástěru s bílými kraječkami a velikým nápisem hlásajícím do všech stran, že vlastníkem tohoto kousku oblečení je „nejlepší babička na světě", držící v jedné ruce kastrůlek s rozpuštěnou čokoládou na vaření a v druhé mističku kandovaného ovoce.

„Opravdu jste po mně chtěl jenom tohle?" povzdechl si kuchař, sotva stanul vedle tlouštíka, naprosto ignoruje ubohého bělovláska. „Víte, já poslední týdny ve volném čase trénuji na soutěž Masterchef Německo a myslím, že rozpustit čokoládu dokáže každý..."

„Doktore, věřte mi... Přesně tohle jsem potřeboval... Ale pokud chcete, tak vám teď dávám prostor vrátit se zpátky k plotně."

Major svou nabídku nemusel opakovat dvakrát, jelikož mu muž v zástěře během mrknutí oka předal kastrůlek i mističku a zase odhopkal pryč ze scény.

„Kdepak jsme to skončili?" otočil se Němec zpátky ke zkoprněnému Maxwellovi, načež nad jeho hlavu napřáhl ruku s nádobou obsahující čokoládu, kterou následně překlopil.

Ještě teplá, hustá, sladce vonící, tmavohnědá hmota postupně začala stékat po okraji kastrůlku a odkapávala Enricovi do vlasů, na obličej, odhalenou hruď, ale také do klína, zanechávajíc těžko vypratelné fleky na arcibiskupově oblečení.

Jakmile se tlouštík přesvědčil, že v nádobě nezbyla ani kapička, prostě ji odhodil stranou, aby mohl, nyní volnou, rukou hrábnout do misky s kandovaným ovocem a začít jej po hrstech házet na svého zajatce.

„No ne... Teď už je z tebe skutečný biskupský chlebíček... Chutný a roztomilý chlebíček," zavrněl, spokojen sám se sebou i svou prací, a už-už se chtěl pustit do první ochutnávky, když vtom jej přerušil Schrödinger schovávající svou kameru se slovy:

„Hádám, že teď už žádný materiál pro ‚Neváhej a toč' asi nebude..."

„To asi ne," přiznal s povzdechem Major. „Ale! To neznamená, že si máš sklidit vybavení a utéct pryč... Jelikož, a myslím, že mluvím jak za sebe, tak za Chlebíčka, následující chvilky by si zasloužily být někde zaznamenány..."

Blonďák nečekal na souhlas ani od kočičáka ani od Itala a místo toho se raději lehce sklonil, aby mohl dlouhým jazykem přejet do Maxwellovy klíční kosti až po ušní lalůček, slízávaje tak vrstvu zasychající čokolády spolu s kousky kandovaného ovoce.

„Uvažoval jsem, že bych si tě mohl nechat jako dezert na oslavu vítězství," zašeptal své třesoucí se hračce do ouška, „jenže já už mám docela hlad jako vlk..."

„No, to já taky," nechal se slyšet Schrödinger. „Nechám tu kameru zapnutou a jdu za naší ‚babičkou'... Třeba bude bábrle hodná a dostanu nějakou sváču... Užijte si to tady a pamatujte, že místo porno gauče můžete použít to kožené křeslo."

A s těmi slovy byl ten tam.

Popravdě řečeno, Major jej ani pořádně nevnímal, jelikož momentálně se plně věnoval olizování zasychající čokolády.

Naopak Enrico žalostně probodával pohledem místo, kde ještě před minutkou postával onen podivný mladík, a z celé duše si přál, aby taktéž ovládal ono zázračné přemisťování se... Jelikož teď by se mile rád a bez váhání vrátil zpátky mezi hordu krvelačných mrtvol a klidně by se sám nabodl na kopí, aby ušetřil Alucardovi práci.

Jenže to už se velitel Millenia s olizováním dostal až téměř k podbřišku... Kde mu tak trošku stály v cestě kalhoty... Proto taky nespokojeně zamručel a na moment se odtáhl; ale tak učinil jenom proto, aby se mohl napřímit, proplést své masité ruce mezi prameny bílých vlasů, za něž následně začal necitelně škubat, aby mohl Maxwella dotáhnout k onomu koženému křeslu. (A tady máte důkaz, že přece jen Schrödingerovy poznámky registroval... Anebo s ním měl dost možná propojené myšlenky... Kdo ví, když v téhle fanfikci je možné všechno.)

Arcibiskupovi se leskly slzy v očích, avšak stále byl celý ztuhlý a zkoprnělý, než aby dokázal vzdorovat. Nedokázal pochopit, jak rychle se v jeho hlavě dokázaly obrátit veškeré priority a jak bravurně zvládla jediná osoba zlikvidovat veškeré jeho sebevědomí.

To už jej ale tlouštík dotáhl až ke koženému křeslu, do něhož jej donutil se bez jediného ceknutí usadit... A když už měl „Chlebíčka" pěkně na místě, pustil se do něčeho nepředstavitelného...

Do striptýzu.

Podle Majorových pohybů, které se však ladností podobaly spíše slonovi s obezitou, by se dalo odhadnout, že se opravdu snažil sledovat různá videa, jež měla za úkol své diváky naučit sexy tanečkům, avšak občas jen snaha nestačí...

Plus se k tomu ještě přičítala jeho ne zrovna dokonalá postava; čtyři pneumatiky místo hrudi a břicha poskakující víc než ženské poprsí, když dámy utíkají ze schodů, nespočet brad, neforemný třesoucí se zadek, chlupaté nohy do „o" vyvracející tvrzení, že „Thicc thigs save lives,"... A o jeho chloubě raději ani mluvit nebudeme...

Bělovlásek se snažil udržet oči zavřené, avšak ony nelidské zvuky a vzdechy, které se linuly z úst jeho věznitele, jej vždy donutily k tomu, aby se přesvědčil, zda třeba Major nedostal infarkt.

Bohužel takového požehnání se mu nedostalo; a to i přesto, že už v duchu odříkal alespoň tucet Otčenášů.

Tudíž se snažil uklidnit se alespoň tím, že Němec není zas tolik obdařený a že vedle Andersona je to vlastně jako větvička vedle celé sekvoje... Avšak ani v tento moment se Bůh nerozhodl zůstat při něm, jelikož zrovna když se Enrico začal na celou situaci dívat z tohoto úhlu pohledu, velitel Millenia zamířil ke svému rozkroku, aby následně popadl malého Führera... A jedním škubnutím jej natáhl do takové délky, až se Maxwell začal děsit toho, že mu „ta věc" vyleze pusou.

„To čubrníš, Chlebíčku, co?" ušklíbl se, viditelně spokojen sám se sebou, tlouštík. „Musím uznat, že být kyborgem, má spoustu výhod... Ale v tomhle Doktor překonal sám sebe... A že mi dalo práce jej přesvědčit, aby se do toho překonávání pustil!"

Potom blonďák už na nic nečekal a hladově se vrhl na svou nebohou oběť choulící se v koženém křesle.

Enrico tušil, že na něj nikdo nepůjde něžně a že i ten nejlevnější lubrikant, který jeho učitel tenkrát splašil v obchodě se smíšeným zbožím pět minut před zavíračkou, bude patřit mezi luxus, jehož se mu nedostane, ale i tak se neubránil zoufalému zakňučení, když z něj Major prudce serval poslední kousky oblečení, načež si jej otočil tak, aby měl co nejsnadnější přístup, plácaje jej přes zadek tak silně, až po něm zůstal výrazný rudě zářící otisk dlaně.

Znovu si vzpomněl na valící se hordu oživlých mrtvol a, nyní tak lákavě vypadající, kopí, přičemž si v duchu snažil přeříkávat všechny známé modlitby, jenže to už se na něj zezadu natiskl Němec se svým přelévajícím se špekem, snažící se nasměrovat své „chapadlo" (K ničemu jinému se to teď snad ani nedalo přirovnat.) k bělovláskově vstupu, zatímco mu funěl do ucha:

„Tolik bych si přál, kdybych mohl být tvůj první, Chlebíčku... Ale vzhledem k tomu, k jaké organizaci patříš, dovolil bych si hádat, že už mě někdo předběhl... Vsázím na Andersona..."

Podle toho, jak pod ním vyhublé arcibiskupovo tělíčko sebou cuklo, tlouštík poznal, že se musel trefit přesně do černého... Ostatně proto znovu propletl buclaté prsty mezi dlouhými prameny světlých vlasů, aby jediným škubnutím vyvrátil své hračce hlavu dozadu a mohl se kochat utrápeným, zoufalým výrazem někoho, kdo skončil zcela lapen v jeho spárech.

Maxwell nedokázal odhadnout, jak dlouho si jej Major bral a týral každičkým přírazem, jelikož mu to připadalo jako celá staletí. Po celou dobu se kousal do rtu, rozdrásávaje si tenkou kůži až do krve, jenom aby ze sebe nevydával žádné zvuky a neudělal tak svému mučiteli ještě větší radost.

Konečně Němec dosáhl vrcholu, přičemž samozřejmě přirazil Fürera the Chapadlo co nejhlouběji, aby bělovláska co nejlépe zaplnil a mohl tak zavrnět poznámku:

„Ale, ale... Možná bych měl cukrářskému průmyslu navrhnout, aby začali dělat biskupské chlebíčky s krémovou náplní... Určitě i další zákazníci budou spokojeni stejně tak jako právě teď já."

Po tomhle prohlášení se konečně rozhodl vytáhnout své náčiníčko z Enricových útrob, aby ho pomocí podivných krouživých pohybů připomínajících točení závitu vrátil do původní zakrslé podoby. A jakmile byl s tímto úkonem hotov, jal se do sbírání rozházených kousků oblečení válejících se všude okolo, jež byly všechny v bílé barvě... Všechny až na neonově růžová pánská tanga ozdobená snad tunou třpytek.

Sotva se Major ujistil, že opět vypadá jakžtakž k světu, zamířil ke Schrödingerově kameře, aby mohl ukončit natáčení a rovnou si přístroj vzít s sebou. Nemohl přece tak choulostivý a hlavně výjimečný materiál nechat bez dozoru, no ne?

Už-už byl na odchodu, když vtom jako by si uvědomil něco velice podstatného, co nemohlo zůstat nevyřčeno. Ostatně, právě proto se otočil na podpatku, aby si ještě jednou mohl prohlédnout své dílo, jež napáchal na nebohém Italovi, načež nevzrušeně prohlásil:

„Vše se brzy nachýlí ke konci, Chlebíčku... Možná zemřu jen já, možná jen ty... Anebo zemřeme všichni... Nikdo však nemůže s jistotou říct, jak nakonec tento den skončí, dokud nepadne neproniknutelná opona tmy a nevezme s sebou přesně takové množství životů, jaké si žádá... V tom je to pravé kouzlo, když zuří válka a zbraně vyjí svou hrůzostrašnou symfonii... A proto tě nemohu nechat odejít... Co kdyby se mi naskytla ještě jednou možnost přivlastnit si tvé sladké tělíčko?"

Když tohle říkal s ledově klidným hlasem, rty se mu roztáhly do šklebu pravého šílence a v jeho zlatých očích vzplanuly tančící plamínky, jež nevěstily nic dobrého.

„Konec konců... Přece jen jsem tvým zachráncem."

AN: Prosím, vážně vás prosím, neptejte se mě, co jste to právě přečetli, jelikož já vám na to odpověď dát nemůžu, protože to sama nevím.

Možná bych jen mohla naznačit, že to všechno začalo mou myšlenkou: ,,Když byli Daddy mladší, tak si přáli vyspat se s Majorem... A kdybych já nepatřila jim, tak už si představuju, jak mě někde znásilňuje Enrico... Hmmmm... Co to takhle spojit dohromady?"

Ale vzhledem k tomu, že vám nemohu nabídnout vysvětlení, ani náhradu za ztracené mozkové buňky, tak vám alespoň ukážu jiný gold materiál...

P. S. Ano, asi vám to došlo, ale všechny tyhle úžasné výtvory mají na svědomí Daddy... Ale já také později plánuju přispět nějakým tím meme.

A kdybyste i vy náhodou neměli co dělat a strašně moc toužili po přidání ilustrace/memes k téhle podivnosti - směle do toho!

- A.