Harry se zhlédl v zrcadle a musel uznat, že vypadá dobře. Ne, že by na Severuse chtěl udělat dojem, to by ho přece nemohlo napadnout, ale rád ho vyváděl z míry. Za ten měsíc, kdy dvakrát do týdne spolu se Severusem navštěvoval rezervaci, si všiml, že muž přehnaně a pro Harryho velice zábavně, reaguje na cokoliv co vybočovalo ze standartu. Byl zvyklý mentora vídat v jeho oficiálním obleku, proto se Harry rozhodl, že pro dnešek udělá výjimku a oblékl si mudlovský oděv. Přesněji černé rifle, upnuté černé tričko a koženou bundu. Vypadal natolik nezvykle, že na se na sebe hodnou chvíli tlemil v zrcadle. Na dnešek se těšil obzvláště. Čas strávený po boku zástupce Snapea ho naplňoval neznámým, ale příjemným pocitem. Naposledy se na sebe podíval a vstoupil do krbu.

„Zdravím, Snape.“

Snape k němu byl otočen zády a něco uklízel do dřevěné komody.

„To je tedy poz -.“

Více už neřekl, poněvadž zíral na Harryho, jako kdyby spadl z višně. Několikrát zamrkal, aby se ujistil, že nejedná o výplod jeho fantazie.

„Co to k čertu máš na sobě, Pottere!? Kdo ti tohle dovolil?“

Harry byl spokojen. Vytočil Severuse přesně za deset vteřin. Pomyslně se poplácal po rameni.

Začínáš se zlepšovat, hochu.

„Měli bysme si konečně ujasnit, zda si tykáme či vykáme. Tohle je strašně matoucí. Pokud mi hodláte tykat, dávám přednost oslovení Harry.“

Severus Snape na malý okamžik zavřel oči a Harry si byl jistý, že počítal do deseti, aby ho nezabil.

„Ptal jsem se na váš oděv, byl bych velice potěšen, kdybyste laskavě odpověděl, Pottere.“

„Navštěvuji rezervaci ve svém volnu, tudíž se mohu oblékat jak uznám za vhodné, Snape.“

„Vy jste-.“

Na chvíli se odmlčel, protože mladý mentor se připitoměle culil. Pak promluvil, spíše k sobě než k Harrymu.

„Nebudu se přece rozčilovat. Raní mě mrtvice a skončím s nemohoucí nohou, kterou za sebou budu vláčet. Přesně tak, nerozčiluj se, Snape.“

„Pane zástupce, vy trpíte samomluvou? Na to je nejlepší odvar z pupalky.“

Severus semkl rty do úzké linky a povzdechl si. Ten kluk byl neskutečně drzý a dokázal ho rozčílit do běla. Musel však uznat, že je to příjemná změna ve dnech naprostého stereotypu.

„Pojďme, pane Pottere. Dnes půjdeme k hipogryfům.“

Jak by se na něj mohl zlobit, když při každé jeho návštěvě viděl to dětské nadšení, kdykoliv se mohl zapojit do péče o zvířata. Už si na jeho přítomnost příliš zvykl. Musel se v duchu vyfackovat, když si uvědomil, že přemýšlí nad tím, jak to mladému mentorovi sluší. Takové myšlenky ho nemůžou napadat. Zastavili se kus od ohrady a Severus se otočil na mladíka.

„Říkala vám matka něco i o hipogryfech?“

Harry se na malý okamžik zamyslel, než odpověděl.

„Jsou to velice hrdí tvorové a dokážou být i nebezpeční. Hned tak někoho si k sobě nepustí.“

Podíval se v očekávání na Snapea, byl vždy nesmírně rád, když něco věděl správně.

„Je až neuvěřitelné, Pottere, kolik jste si toho z vyprávění matky zapamatoval. Ve své podstatě jste odpověděl správně. Jejich hrdost je asi největším nebezpečím, poněvadž pokud se vám neukloní, je třeba urychleně zmizet. A co je také důležité, velice dobře rozumí co říkáte, takže je potřeba se vyvarovat neuctivým oslovením, jak máte ve zvyku.“

Harry se zasmál a potěšeně se šklebil.

„Bez obav, ty mám vyhrazeny pouze pro výjimečné lidi, zatímco tohle jsou úchvatní tvorové.“

Severus to přešel bez komentáře a vydal se spolu s mentorem blíže k ohradě.