říjen 1972

„Podáš mi, prosím, ty oči z mloka, Seve?" požádala Lily svého nejlepšího kamaráda mezitím, co soustředěně míchala lektvar.

Lektvary patřily hned od prvních dní ve škole k jejím nejoblíbenějších předmětům. Velice brzy v sobě objevila výjimečný talent a lásku k tiše bublajícím kotlíkům. I Severus byl v tomto ohledu značně nadaný, takže společně tvořili ve sklepních učebnách doslova hvězdný tým.

„To je naprosto skvělý Škytací roztok, mládeži!" nadchl se Křiklan, když se zastavil u jejich stolu. „Cítím tu nadějné talenty! Škoda, že nejste v mé koleji, slečno. Hlavu na to rozhodně máte."

„Ale mimo to mám i mudlovskou krev, pane profesore," odvětila slušně, ale důrazně.

Za ten rok strávený v Bradavicích už pochopila, jak funguje Zmijozelská kolej. Drtivá většina z nich byli čistokrevní kouzelníci, kteří si potrpěli na svůj původ. Postupem času se dokonce naučila některé z nich téměř nenávidět, stejně jako oni nenáviděli ji. 

Severusovi kumpáni Avery a Mulciber byli zlomyslní a dost často i zákeřní. Hnusili se jí. Oba dva. Se svým kamarádem proto trávila volný čas jenom v případě, kdy ti dva nebyli nikde poblíž. Jakmile se objevili, velice rychle se odporoučela pryč. 

Snapeovi to sice nebylo po chuti, ale nemohl s tím nic dělat. Časem se naučil rozkládat čas mezi Lily a své nové přátele poměrně spravedlivě, ačkoliv jeho nejoblíbenějšími hodinami byly právě ty strávené při lektvarech ve sklepeních hradu.

Křiklan se k jejímu překvapení za tu poznámku ani v nejmenším neurazil. Místo toho se upřímně rozesmál. „Je důležité vědět, kam patříte, a být na to náležitě hrdá, slečno Evansová. Dobrá práce. Pět bodů pro Nebelvír," poklepal jí přátelsky po rameni a vyrazil k dalšímu stolu.

Tentokrát zkontrolovat Jamese se Siriusem, kteří se svým lektvarem bojovali daleko víc. Black byl sice nadmíru talentovaný student, na druhou stranu ale naprosto postrádal disciplínu. V kombinaci s domýšlivým Potterem tak šlo doslova o neřízenou střelu.

Už od prvních dní na škole byli oba tak trochu postrachem všech učitelů. Na konci prvního ročníku za sebou měli víc školních trestů, než stihla většina studentů za celé studium. Nějakým záhadným způsobem se ovšem vždycky zvládli vyvléknout z jakýchkoliv vážnějších následků. Možná proto, že svými vtípky nikomu neubližovali a i většina kantorů se občas potřebovala od srdce zasmát.

„Myslím, že byste měl ten lektvar ochutnat, pane Pottere," nakrčil Křiklan nos nad podivně zbarvenou tekutinou v kotlíku. „Nemyslím si, že půjde o Škytací roztok."

„Jste si jistý, pane profesore?" zadíval se na něj James přes obroučky brýlí. „Podezírám tady Blacka, že se mě snaží otrávit, aby se zbavil největší konkurence."

„Nemějte obavy. Pro jistotu sebou vždycky nosím několik bezoárů, takže směle do toho," povzbudil ho Křiklan a soustředěně sledoval, jak vzal Sirus Potterovi naběračku a zabořil ji do kotlíku.

„Tak teda jednu za maminku, Jimmíku," zašklebil se Black a přiblížil ji Jamesovi ke rtům.

Ten se pobaveně uchechtl, až tím naprskal trochu lektvaru na Siriuse i Křiklana. Hned potom v něm opatrně svlažil rty a nejistě se odtáhl.

„Není to moc dobré," zamlaskal nespokojeně, „jsi vážně mizerný kuchař, Siriusi."

Netrvalo dlouho a brýlatému chlapci se začala valit hustá bílá pára z uší. Bylo jí tolik, že mu nadzvedávala vlasy a téměř okamžitě zaplnila celou místnost neprůhlednou clonou. Studenti začali kašlat a na Křiklanův pokyn se všichni evakuovali z místnosti. Většina z nich to vítala s nadšením, protože hodina díky tomu hodina skončila dřív a oni tak mohli vyrazit na školní pozemky užít si trochu slunce.

„Chlapci nešťastní," spráskl Horacio rukama potom, co se mu hůlkou podařilo pročistit vzduch a nalít do Pottera lektvar, díky kterému konečně přestal dýmat jako lokomotiva, „že vy jste tam dali až moc slizu z tlustočerva?"

„Tam měl být sliz z tlustočerva?" podivil se Black a přitáhl si k sobě učebnici lektvarů. Zamyšleně se podrbal ve vlasech, když hbitě prolétl řádky očima. „U Merlina. Chybička se vloudila. Já tam dal sliz z ropuchy."

„Tak to můžete rád, že tady panu Potterovi stoupala pára jen z uší, chlapče," zavrtěl Křiklan pohoršeně hlavou. „Měl byste být pečlivější, pane Blacku. Je třeba dělat své rodině čest."

Sirius lehce povytáhl obočí a zadíval se na svého učitele. 

„Máte naprostou pravdu, pane profesore. Jsem si jistý, že známky z lektvarů jsou to, co bude mé rodiče zajímat úplně nejvíc."

„No tak vidíte. Jistě by z vás měli radost, že se k tomu stavíte tak rozumně. A teď už běžte. Příště trochu víc pozornosti!"

Nenechali se dvakrát pobízet a rychlým krokem zmizely z učebny lektvarů. 

Hned za dveřmi se James na Siriuse zapitvořil: „Je třeba dělat čest své rodině, pane Blacku."

„Omotám se nebelvírskou šálou, až budu našim oznamovat své vynikající školní výsledky. Křiklan má zajisté pravdu a všechno bude v nejlepším pořádku," prohlásil Sirius s naprosto vážnou tváří.

James už svého nejlepšího přítele znal velice dobře, takže se po jeho poznámce pobaveně rozesmál. Veselí jim vydrželo až do společenské místnosti, kam se po dlouhém pochodu hradem uchýlili.

„A hele, Remus," vyhrkl Potter hned, jakmile prošel otvorem v obraze do nebelvírské věže a zahlédl na jednom z křesel sedět svého světlovlasého spolužáka. „Netvrď nám, že ti zase onemocněl nějaký člen rodiny, Reme. Nikdo nemůže mít tolik smůly."

„Nebylo mi dobře, byl jsem na ošetřovně," zamumlal Lupin a odložil učebnici, ze které si doteď četl.

Oba chlapci si všimli, že za včerejší noc přibylo Lupinovi opět několik nových šrámů, které měl zavázané obvazy. Už nějakou dobu jim byla podezřelá Remusova občasná absence ve škole, na kterou měl vždycky spousty více či méně podezřelých výmluv. Zbytek party už jim nicméně pomalu ale jistě přestával věřit. Stále ovšem netušili, co za tím vším mohlo vězet.

„Začíná mi připadat, že máš snad nějakou těžkou formu alergie na úplněk, Reme," uchechtl se Sirius a plácl sebou na pohovku před krbem.

Lupin sebou při zmínce o úplňku až nepřirozeně cukl. Upřel plaché oči na svého kamaráda a pokusil se mu rozmluvit jeho správně mířenou ideu: „Co je to za hloupost, Siriusi? Copak snad může mít někdo alergii na úplněk?"

„Co já vím? Jsem snad odborník přes alergie? Ha, už to mám," vyhrkl najednou a prudce se posadil. „Přišel jsem na to!"

Remus vyděšeně vykulil oči a radši Blacka ani nepobídl, aby pokračoval. Nic ho neděsilo tolik jako představa, že by mohli jeho přátelé zjistit, co byl ve skutečnosti zač. Byl si naprosto jistý, že by ho okamžitě zavrhli. A to si nepřál. Cítil se s nimi dobře a měl je všechny moc rád.

„No jasně! Úplněk na tebe má neblahý vliv. Jsi náměsíčný a vždycky někam nevědomky odejdeš. Sem tam si u toho něco uděláš, a proto pak vypadáš další dva dny jako chodící mrtvola. Je to jasné, jak bludička."

James ani nečekal na Remusovu odpověď a zvesela si se Siriusem plácnul než se obrátil na svého kamaráda: „To zní vcelku věrohodně. Odteď ti budeme říkat Náměsíčník, Reme. Toho už se nezbavíš!"

Lupin se jenom uvolněně usmál a znovu se pohodlně zavrtal do svého křesla. „Tak tedy Náměsíčník," přitakal spokojeně a začal se vyptávat na jejich školní den.

Pro tentokrát tak ještě zůstala pravá podstata Remusova prokletí tajemstvím. Čas jeho odhalení už se ovšem blížil mílovými kroky. Jeho přátelé totiž dokázali být velice odhodlaní a vytrvalí, nicméně stejně tak i věrní. Vědět, že by ho za nic na světě nehodili přes palubu, pravděpodobně by se jim tehdy svěřil sám.