listopad 1977

Oslava svátku všech svatých bývala jednou z nejoblíbenějších částí roku pro většinu bradavických studentů. Stoly se prohýbaly pod spoustou jídla, které s láskou připravovali domácí skřítci a Velká síň byla zaplněná hlaholem a veselím. Nikdo v ten den nemyslel na zlo, rozpínající se za zdmi školy, a všichni si užívali uvolněnou atmosféru strašidelného večera.

James Potter, se zlatým odznakem primuse připíchnutým na hrudi, se ze všech sil pokoušel dostát svému zodpovědnému postu a místo žertíků mířených proti Zmijozelským tak raději předváděl svému okolí kouzelnické triky s kartami, které se přes léto naučil. Tím alespoň nemohl popudit nikoho z učitelského sboru. Dokonce by skoro přísahal, že ho Brumbál chvílemi sledoval se spokojeným pohledem, skrytým za půlměsícovými brýlemi.

„U Merlinových vousů, proč se učíš mudlovské triky, když jsi kouzelník?" zavrtěla Alice nechápavě hlavou, když vytáhl z rukávu srdcové eso a s úsměvem ho podal Lily, která seděla naproti němu, přímo vedle Tichošlápka. 

Sirius zrovna zvedl hlavu od večeře a měl tak tu čest zahlédnout nesmělý úsměv, který se objevil na zrzčině tváři. To, jak si dala vlasy nervózně za ucho a přijala od Jamese kartu, na chvíli otevřelo staré rány. Kdysi tenhle úsměv totiž patřil jemu. Pokoušel se bojovat se svíravým pocitem, který mu naplnil hrudník, ale nakonec to vzdal a radši se s neupřímným zájmem vrátil ke svému dezertu.

„Protože je to sranda, no ne? Mě připadá super, že se toho naučili tolik i bez hůlky!" vyprávěl Potter nadšeně a ještě dalších deset minut se pokoušel Alici přesvědčit o výhodách magických triků.

„James má pravdu!" přitakal Peter. „Mudlové jsou občas lepší než kouzelníci. Vždyť třeba Srabus se ani nenaučil mýt si vlasy!"

Tichošlápkovi Petova připomínka vrátila úsměv do tváře. Rozesmál se a natáhl ke svému spolužákovi ruku, aby si mohli plácnout na povedený vtip. Ať už jim bylo jedenáct nebo osmnáct, strefovat se do Severuse Snapea zkrátka nikdy nepřestalo být jejich oblíbenou kratochvílí. I Potter se krátce zasmál, než si uvědomil, že by to asi dělat neměl, pokud chce dobře vycházet s Evansovou. Místo toho tak zmlknul a ještě se pohoršeně podíval po Petovi se Siriusem. Dokonce i krátce zavrtěl hlavou a dal si záležet na pohledu plném odsouzení.

Kolem stolu se na chvíli rozlilo podivné ticho, když se na něj všichni přítomní nechápavě zadívali. Sirius si vyměnil krátký pohled s Lily, načež oba vyprskli smíchy.

„To bylo trochu přes čáru, co?" uvědomil si James a ztěžka si povzdechl, než se i on přidal k jejich veselí.

„To bylo tak moc přes čáru, žes tu čáru ani nemohl vidět, brácho," uchechtl se Sirius a znovu si plácnul s Peterem sedícím vedle.

„Určitě?" ujistil se ještě Potter pohledem na Lily.

Nikdy nepřestal šaškovat, i když postupem času alespoň přesedlal na decentnější styl. Ve skutečnosti se mu dost ulevilo, že ani Evansová už si tolik nebrala jejich vtípky mířené proti Srabusovi. Dokud mu neubližovali fyzicky, dokázala přimhouřit všechny oči, které měla, a občas se k nim dokonce i přidala. Ještě stále mu totiž nezapomněla, že ji nazval mudlovskou šmejdkou.

„Určitě Jimmy," potvrdila vesele.

James jenom s úsměvem trhnul rameny a prohlásil: „Člověk se pořád učí, no ne?"

„Hele, hele," přerušila je všechny z ničeho nic Marlene, která náhodou očima zabloudila směrem ke vchodu do Velké síně. „To je přece Remus!"

„Kdo to tam s ním stojí? Páni, sáhla mu předloktí, ta po něm jede," komentoval to okamžitě Sirius a James přitom div nepřelezl stůl, aby se mohl podívat ještě o něco blíž.

„Lidi, to je Dorcas!" zahlásil okamžitě, jakmile poznal děvče, které o pár desítek stop dál očividně flirtovalo s jejich chlupatým mazlíčkem.

„No neke! Myslela jsem, že je z ní hotovej jenom on!" vyjekla Marlene. Ona, na rozdíl od Jamese, stůl opravdu přelezla a naklonila se přes Siriuse, aby si to sama potvrdila. „Fakt že jo."

„Au, Merline, McKinnonová, jsem snad tvoje rozhledna?" zašklebil se na ni Sirius, což ji nijak nevyrušilo a stále na něm visela celou půlkou těla.

„Že se má ňadra dotýkají tvých ramen, by pro tebe měla být pocta, Blacku," odvětila nezaujatě a přimhouřila oči, aby lépe zaostřila. „Já myslím... myslím... že se dívají sem. Zatraceně! Tvařte se, jako že jste nic neviděli!"

Sirius splnil její požadavek bez zaváhání a otočil se rovnou ke stolu, čímž Marlene ztratila rovnováhu a spadla po hlavě přímo pod lavičku. Během zlomku vteřiny vyskočila zpátky na nohy, hábit měla přehozený přes hlavu, takže ho musela zase sklepat, vlasy jí trčely do všech stran a přesto se pokusila na tváři vyloudit výraz přesně-tohle-jsem-chtěla-udělat. To už u nich ale stál Remus a s rukama založenýma na hrudníku si jednoho po druhém tázavě prohlížel. 

„Máte nějaký speciální důvod, proč jste tu vyřádkovaní jako v kině?"

„Měli jsme o tebe obavy," prohlásil Sirius s vážnou tváří. „Dorcas vypadala, že by tě nejradši snědla, tak jsme tě hlídali!"

„Přesně tak!" přitakala Marlene. „Bylo to čistě pro tvou bezpečnost. Měl by sis toho vážit!"

To už ale James nezvládl udržet na uzdě zběsile cukající koutky a rozesmál se. Celý zbytek stolu se k němu téměř okamžitě přidal a Remus si tak jen prsty promnul spánky. 

„Připomeňte mi, proč s vámi vlastně kamarádím?"

„Pro náš nezaměnitelný smysl pro humor," vysvětlil mu James okamžitě.

„Pro náš neodolatelný šarm," doplnil Sirius.

„A pro naši nezměrnou oddanost," přidal se i Peter.

Remus jen pobaveně zavrtěl hlavou a bez dalších výčitek, které by se nejspíš stejně obrátily proti němu, si přisedl mezi Červíčka a Tichošlápka. Jestli si ale myslel, že tím celá tahle konverzace skončila, šeredně se spletl. Všichni jeho přátelé se na něj totiž sesypali a začali se vyptávat.

„Takže už je ruka v rukávu?"

„Domluvili jste si rande?"

„Kam ji vezmeš? Znám v Prasinkách skvělý místo, kde se dá parádně v soukromí muchlovat!"

Překřikovali se jeden přes druhého a nadšeně čekali na jakoukoliv odpověď, kterým se ale Lupin vyhýbal jako čert kříži. Nechtěl, aby rozebírali jeho osobní život, jelikož mu to nebylo dvakrát příjemné. Sám se totiž pokoušet od Dorcas držet dál, jelikož kvůli svému malému chlupatému problému nechtěl navazovat žádné vztahy. Až příliš ho děsily následky, které by to mohlo mít.Snažit se tu partu lvů zastavit se ale zdálo být jako naprosto nesplnitelný cíl. 

Nakonec se to povedlo až profesorce McGonagallové, jejíž výraz ve tváři ovšem napovídal, že ať už má na srdci cokoliv, nepůjde o nic příjemného. Veškeré veselí, které doteď u stolu panovalo, zmizelo jako mávnutím hůlky. Několik párů očí se obrátilo jejím směrem a úsměvy na rtech velice rychle ochladly. 

Minerva mezi nimi pohledem vyhledala zrzavou hřívu a tiše se zeptala: „Slečno Evansová, mohla byste jít prosím se mnou?"

Lily pod stolem nahmatala Siriusovu ruku a krátce, ale pevně ji stiskla, načež na něj zvedla vyděšený pohled. Hledala u něj alespoň trochu odvahy, které se jí po profesorčiných slovech nedostávalo. Taková slova byla v těch časech noční můrou všech studentů a zdálo se, že dnes večer padl los právě na ni.

Sirius se lehce dotkl jejího ramene a šeptl: „Běž. Počkáme na tebe ve společenský místnosti, hm?"

Přikývla a bez dalších řečí se připojila k ředitelce nebelvírské koleje, která ji co nejdřív odvedla pryč z Velké síně. Obě přitom doprovázela řada pohledů od většiny stolů. Některé byly zvědavé, jiné soucitné, ale ty nejstarostlivější patřily jejím nejbližším přátelům.

„Co se mohlo stát?" šeptl Peter a nervózně si přejel dlaní přes bradu.

„Nic hezkýho," zamumlal Black a několikrát píchl vidličkou do svého dezertu, který nakonec znechuceně odsunul pryč. „Všichni její příbuzní jsou mudlové. Nemělo jim přece nic hrozit, sakra!"

„Třeba jí jen přichystali tajnou oslavu narozenin," nadhodil James a nejistě si přitom prohrábl vlasy.

„Narozeniny má až v lednu, troubo," ušklíbla se na něj Marlene. „Určitě to bude zlý. Měli bychom vymyslet, jak ji rozptýlíme. Možná sehnat máslový ležák a něco z Medového ráje?"

„Blbost," ušklíbl se Tichošlápek. „Poslední, co potřebuje, je, abychom se na ni hned všichni sesypali. Bejt to já, poslal bych vás všechny do háje."

„Ještěže tě máme, Blacku. Ty jsi z nás všech totiž nejchytřejší a nejdokonalejší a znáš všechny nejlíp, co?" McKinnonová po něm hodila sirupový košíček a trefila ho s ním přímo do hlavy. Sirius se zhluboka nadechl a chystal se bránit, když je k překvapení všech přerušil James.

„Nech ho být, Marlene!" zamračil se. „Možná bys ho neměla tak podceňovat. Myslím, že Sirius zná Lily dost dobře."

Black mu věnoval jeden dlouhý zaskočený pohled, který završil vděčným úsměvem. 

„Měl bys jít za ní, Jamie. Prostě ji jen obejmi, poslouchej ji, když se bude chtít vypovídat, a hlavně blbě nekecej." 

Dvanácterák si posunul brýle výš po nose a nervózně si promnul zátylek. 

„No," začal s hlubokým nádechem, „a seš si jistý, že za ní nechceš jít ty?"

„Padej, než si to rozmyslím," zavrtěl Sirius hlavou a natáhl se pro dýňový džus, když zachytil Marlenin upřený pohled. K jeho překvapení se dokonce usmívala. „Co se xichtíš?" ušklíbl se.

„Jen se na sebe podívejte, chlapci. Před dvěma rokama jste se kvůli tomu poprali a dneska se takhle krásně podporujete. Co se to s váma jenom stalo?" uchechtla se.

„Říká se tomu dostat rozum, McKinnonová. To nikdy nepoznáš," odvětil Black škrobeně a zadíval se na Jamese. „Co tu ještě sakra děláš?!"

„Jo, už jdu!" vyhrkl Potter, rychlostí blesku se zvedl od stolu a vystřelil z Velké síně jako kdyby ho honilo hejno rarachů. Na stole zapomněl většinu svých věcí, které mu Sirius nakonec starostlivě sesbíral a odnesl nahoru do ložnice.

James se po cestě do prvního patra ještě několikrát zastavil a v duchu si připravoval, co by asi tak měl říct. Všechno mu nicméně připadalo natolik hloupé, že veškeré plánování nakonec vzdal. Stejně nevěděl, co se stalo, takže by mu byla předpřipravená témata nejspíš beztak k ničemu. 

Našel Evansovou na chodbě jenom kousek od kabinetu Minervy McGonagallové. Stála před velkým oknem, směřujícím přímo na pozemky, a obličej jí přitom ozařovalo jenom světlo měsíce, vycházejícího nad Zapovězeným lesem.

„Lily?" oslovil ji opatrně a udělal pár kroků blíž.

„Chtěl bys sušenku?" zeptala se ho trochu mdle, když se konečně postavil vedle ní a nejistě se pokoušel vyhledat její pohled. „Dala mi ji McGonagallová. Nemám na ni chuť."

„Ne, jen si ji nech," zavrtěl Potter hlavou. „Chceš – chceš mi říct, co se stalo?"

Dlouho mlčela a sledovala temnou oblohu za sklem, než se konečně rozhodla promluvit: „Tolik jsem se bála, že až přijde válka, smrtijedi mi zabijou moje blízké. Tajně jsem se před spaním modlila, aby se tohle mojí rodině vyhnulo, a přitom zapomněla, že osud má občas dost zvrácený smysl pro humor."

„Ale pokud nezabíjeli smrtijedi...," šeptl James a lehce se přitom dotkl jejího předloktí.

„Autonehoda," zamumlala Lily a rukávem si promnula mírně zarudlý nos. "Máma i táta."

„Pro Merlina, Lily," vydechl Dvanácterák a otočil si ji, i přes její mírné protesty, přímo na sebe.

Vyhnula se jeho pohledu a snažila se zakrýt zarudlé oči, které prozrazovaly, že až doteď bez ustání plakala. Přála si být silná, ale tohle byla až příliš velká rána pod pás. Nedalo se přes to jenom tak přenést. Zůstaly na to s Petunií úplně samy.

„Proč oni, Jimmy?" vzlykla najednou a ruce se jí roztřásly. „Nikomu nic neudělali. Pomohli Siriusovi, pomohli vašim, div nám s tvojí mámou nedomluvili svatbu. A teď jsou najednou pryč. A už se nikdy nevrátí!"

„Já nevím," zamumlal pohnutě.

Měl Evansovi moc rád a tahle zpráva ho zastihla naprosto nepřipraveného. I tak si k sobě ale zrzku přivinul blíž a sevřel ji v náruči tak pevně, jak jen to šlo. Jemně s ní přitom kolébal a držel ji až do chvíle, kdy konečně přestala plakat.

„Děkuju, Jamesi," šeptla nakonec a konečně na něj zvedla uslzený pohled. „Že jsi tu se mnou."

„Kdykoliv," ujistil ji s letmým úsměvem a oběma palci setřel zbytky slz ze zarudlých tváří. „Nenechám tě v tom samotnou, Lily. Na mě se můžeš vždycky spolehnout."

Na jejích rtech se konečně objevil letmý úsměv, na který James celou tu dobu čekal. Tehdy se konečně odvážil sklonit níž a věnovat jí jemný polibek na tvář. Ani po něm se ale neodtáhl daleko. Cítil, jak se v jeho náruči celá napjala, vnímal horký dech dopadající na jeho tvář i její srdce, jehož bušení se mírně zrychlilo. Najednou měl všechny své sny na dosah ruky. Stačilo jenom překonat těch pár centimetrů a políbit ji. I ona to zřejmě vnímala stejně, jelikož se mírně nadzvedla na špičkách a váhavě k němu přiblížila ústa. Ve chvíli, kdy se její rty lehce otřely o jeho, se ale Dvanácterák odtáhl.

Překvapeně zamrkala a do tváří se jí okamžitě nahrnula krev, takže zrudla jako přezrálé rajče.

„Promiň, já jen – myslela jsem," zakoktala a zatoužila se propadnout co nejhlouběji do země, ačkoliv ani tak by to zřejmě nebylo dostatečně hluboko. 

„Ne, ty promiň," vyhrkl James až příliš hlasitě a o krok od ní couvnul. „Vážně bych chtěl, jen... ne takhle. Musím – musím ještě něco vyřešit. Jo," přikývl a několikrát si prsty projel rozcuchané vlasy, „půjdu to udělat hned. Já – vrátím se, ano?"

Než mu vůbec stihla odpovědět, otočil se a rychlým krokem zmizel za rohem. Vůbec nechápala, co to do něj vjelo a vážně se teď cítila dočista jako hlupák. Na druhou stranu díky tomu ale na chvíli zapomněla na bolest ze špatných zpráv, které jí dnešní večer přinesl.

James mezitím celý uřícený doběhl až do společenské místnosti, kde právě posedával Peter s Marlene, Remus, i Alice s Frankem. Všichni na něj obrátili pohled a už už se chystali začít vyptávat na Lily, když je zastavil jediným mávnutím ruky.

„Sirius?" dostal ze sebe Dvanácterák zadýchaně a nevnímal přitom znepokojené šuškání, které se mezi nimi rozeznělo.

„V ložnici," odpověděl Remus a pak už jen sledoval, jak jeho kamarád vyrazil po schodech nahoru do věže. Ani potom se ale nezapojil do vzrušené debaty, která se mezi ostatními okamžitě rozbujela.

James mezitím vpadl do ložnice jako velká voda, za což si vysloužil nechápavé povytáhnutí obočí od Tichošlápka, který si právě na parapetu okna pročítal učebnici obrany proti černé magii. Tu ale téměř ihned odložil stranou a věnoval svému příteli plnou pozornost.

„Siriusi," začal James nejistě a hodně dlouho hledal ta správná slova, během čehož si neustále nervózně cuchal vlasy. „Víš já – byl jsem za ní a utěšoval ji, jak jsi říkal, a ona byla celá rozrušená a brečela a – no – pak mi chtěla dát pusu a já jsem nemohl, protože jsem si vzpomněl na tebe a nechtěl... prostě bych ti hrozně nerad nějak ublížil, víš?"

Tichošlápkovy rty se nečekaně zkroutily do pobaveného úsměvu, když odvětil: „Vyznáváš teď lásku Evansový nebo mě? Promiň, nějak to z toho nedokážu poznat."

Tou nečekanou otázkou zaskočil Dvanácteráka natolik, až se zarazil a chvíli dokonce vypadal, že snad nad odpovědí usilovně přemýšlí.

„Klid, Jamie, to byl vtip," ujistil ho Sirius spěšně, když viděl všechno to zděšení v očích svého přítele.

„Jo jasně, to jsem si hnedka myslel," dostal ze sebe James s nervózním smíchem. „Ne, ale teď vážně, brácho. Určitě jsi s tím v pohodě?"

Sirius na chvíli sklopil pohled k zemi a založil si ruce na hrudníku. Neodpověděl hned a James přitom nervózně přešlapoval z nohy na nohu. Několikrát si znovu projel vlasy rukou a párkrát se kousl do rtu.

„Zapomeň na to," vyhrkl nakonec. „Byla to ode mě blbost. Promiň. S bejvalkama kamarádů se přece nechodí, no ne?"

„Jamie," přerušil ho tiše Sirius a nakonec zvedl oči od podlahy. Teprve tehdy si Potter všiml, že Tichošlápkův pohled byl až nezvykle skelný. „Byl jsem fakt tak děsněj kamarád, Dvanácteráku. Tolik mě to mrzí. Stojíš tu a říkáš mi tohle, když já tě v tý samý situaci bodl do zad. Nemyslím, že si to vůbec zasloužím."

„Byli jsme tehdy ještě kluci, Siriusi," pousmál se James. „Já si myslel, že svět se točí jenom kolem mě a zapomněl žít v realitě. Měla pravdu – nezasloužil jsem si ji. Dals jí něco, co bych já tehdy nedokázal. Teď je to ale jiný, Tichošlápku. Přísahám, že ji miluju. Přísahám, že vždycky budu myslet dřív na ni, než na sebe, a přísahám, že jí kdokoliv ublíží jedině přes mou mrtvolu."

„Jestli ne, vymlátím z tebe duši, brácho," zavrtěl Black s letmým úsměvem hlavou. „A o to bys určitě nestál – Mulciber by mohl vyprávět. Myslím ale, že tohle všechno bys měl možná říkat někomu jinýmu," pousmál se, „naštěstí pro tebe už to ale opakovat nemusíš."

Ani nečekal, až se mu jeho nejlepší přítel pokusí odpovědět. Místo toho ho obešel a položil svou dlaň na zrzčino rameno. Ta se totiž původně přišla zeptat, jestli je James v pořádku, jelikož vystřelil, jako kdyby zahlédl ducha. Jakmile ale zaslechla jejich konverzaci, zastavila se ve dveřích a většinu rozhovoru tak slyšela. Sirius o ní celou dobu věděl, ale Potterovi přitom nic ani slůvkem nenaznačil. Chtěl, aby ho slyšela, protože věděl, že z očí do očí by jí toho řekl jenom zlomek.

„Buď na něj hodná, princezno," usmál se na Lily vstřícně, vtiskl krátký polibek do ryšavých vlasů a bez jediného ohlédnutí odešel z ložnice.

James zrudnul od špiček uší snad až po palce na nohou, když si uvědomil, na koho Sirius mluvil.

„Promiň," zardil se, „tohle se mi moc nepovedlo."

„Tak... Jamesi," oslovila ho s letmým úsměvem a došla až před něj, přičemž mu starostlivě urovnala límec hábitu. „Miluješ teda mě nebo Siriuse? Pro obě alternativy mám totiž plán a oba ty plány počítají se mnou, takže žádná odpověď není špatná."

Dvanácterák na ni vykulil oči a pootevřel ústa v nechápavém údivu, než si všiml, že jí letmo cuká pravý koutek. 

„Utahuješ si ze mě!" prohlásil s nenadálým pochopením. 

„Pottere! Tys snad na pár vteřin vážně uvažoval, že bys mi dovolil nechat si vás oba!" zasmála se Lily a ruce přesunula něžným pohybem z hábitu až za jeho krk. „Ale když nad tím tak přemýšlím, nezní to jako tak špatný nápad...!" 

„Ále zmlkni, Evansová," přerušil ji pobaveně a po tolika letech snění se konečně odhodlal ochutnat její rty.

Byly ještě mnohem sladší, než si kdy dokázal představit a i přes hořkosladkou situaci, ve které se právě nacházeli, si v připadal jako ten nejšťastnější člověk pod sluncem. Nepřál si nic víc, než s každým dalším polibkem odebrat alespoň trochu té tíhy, která jí spadla na ramena, aniž by vůbec tušil, že spolu s tím si pro sebe kousek po kousku kradl i její srdce.

A to už mu nikdy nikdo neměl vzít.