červen 1977

Konec školního roku se nesl ve velmi tragickém duchu. Po hradě i ve Velké síni byly vyvěšeny černé vlajky na uctění památky Helgy Cokewoodové a Bradavice tak tiše truchlily za Orlici, která odešla až příliš brzy.

Skutečnou pravdu o její smrti se studenti nedozvěděli – Pobertové totiž uměli mlčet jako hroby. Vznikala tak spousta nejrůznějších teorií a dohadů, které měly její ztrátu vysvětlovat, ale většina byla na hony vzdálená realitě. Od únosu mimozemšťany, šuškající se mezi mudlovskými žáky, až po zaručeně pravdivé zprávy o tom, že prý emigrovala do Ameriky, aby utekla před Vy-Víte-Kým. 

Našlo se ale pár těch, kteří se do nekonečných debat nepouštěli – a to byli všichni účastníci onoho nešťastného koncertu.

Obzvlášť vidět to bylo na Marlene, o které si všichni dřív mysleli, že snad mlčet ani nedokáže. Teď se nicméně často jenom nimrala vidličkou v jídle a nepodávala jim při tom ani nejžhavější informace o tom, kdo se s kým muckal v přístěnku na košťata, ani nevyprávěla celou řádku přisprostlých vtipů, které mužská část party obvykle dost doceňovala.

Ještě mnohem víc své přátele ale znepokojoval Sirius. Ten byl totiž od toho incidentu mnohem odtažitější, než u něj bývalo zvykem. Raději trávil čas sám jenom se svými myšlenkami. Jen těžko se totiž smiřoval s faktem, že někoho zabil. Byl přesvědčený, že nikdo z nich nedokáže pochopit, jak se teď cítil.

Ne snad, že by se o to jeden po druhém marně nepokoušeli. 

Nejvytrvalejšími z nich ale stále zůstávali James s Lily, kteří se zkrátka nedokázali smířit s faktem, že se jim Tichošlápek začal víc a víc vzdalovat. Na to pro ně byl až příliš důležitý.

„Nechceš si třeba zajít ke Třem košťatům? Dáme si máslový ležák, popovídáme si. Co říkáš?" upírala Lily oči na Siriuse, když společně seděli na pohovce ve společenské místnosti a pokoušeli se vypracovat jeden z posledních úkolů toho roku.

„Evansová," povzdechl si Black a otočil na ni hlavu. „Nech to prosím být, ano? Nedělej si se mnou vrásky. Vůbec ti nesluší."

„Siri," odvětila tiše a odložila přitom brk, který doteď svírala mezi prsty. „Chápu, že si procházíš něčím složitým, ale neodháněj nás. Nemusíš na to být sám. Vždycky tu budu pro tebe, tak mi to dovol."

Natáhla ruku a povzbudivě sevřela jeho horkou dlaň ve své. Chvíli mlčky sledoval jejich pevně propletené prsty, než zavrtěl hlavou a jemným tlakem uvolnil její stisk, aby tím přerušil jakýkoliv tělesný kontakt. Tak moc ho potřeboval a přitom věděl, že nemůže. Obzvlášť ne teď; ne jestli se měli společně přidat k Řádu. Čím dál se od ní bude držet, tím spíš z ní neudělá terč Bellatrix. 

„Přestaň, Lily," upozornil ji trochu ostřeji, než původně plánoval. „Prostě mě nech být."

„Omlouvám se," šeptla mírně plačtivě, mlčky uklidila všechny svoje učebnice i pergameny do brašny a vytratila se ze společenské místnosti.

Bylo pro ni těžké sledovat ho v takovém stavu. Možná, že být ještě spolu, všechno by bylo úplně jinak, jenže nějaké kdyby v tuhle chvíli neznamenalo vůbec nic. 

Lily si proto jenom našla odlehlé místo na téměř nepoužívaném schodišti, kde složila hlavu do dlaní a popustila uzdu emocím. Vlastně ani sama nevěděla proč plakala – možná pro Siriuse, pro válku, pro smrt Helgy, pro beznaděj – nezáleželo na tom. Sešlo jenom na tom, že to příšerně bolelo a nebyla z toho cesta ven.

„Nemyslel to tak, Lily," ozval se najednou kousek od ní známý hlas.

Zvedla hlavu a zbrkle si začala otírat oči rukávem hábitu, jako kdyby snad dokázala zakrýt svůj pláč. James ji sledoval nešťastným pohledem, načež si váhavě dřepl před ni a položil ji obě dlaně na kolena. Viděl jejich rozmíšku ve společenské místnosti a moc dobře věděl, že podobné dohady jeho kamarádku vždycky dost rozrušily. 

„Nedala by sis něco na zub?" pousmál se. „Myslím, že sirupový košíček by mohl být ta pravá vzpruha, co říkáš?"

„Ty mám nejradši," zamumlala zrzka, přičemž z kapsy vytáhla kapesník a pokusila se zbavit tvář i posledních zbytků slaných slz.

„Já vím," mrkl na ni, postavil se na nohy a nabídl jí svou dlaň, aby se mohla zvednout ze studeného schodiště.

Bez váhání se ho chytila a společně vyrazili rovnou do školní kuchyně, kde se na ně skřítci okamžitě sesypali a začali jeden druhého překřikovat a nabízet jim nejrůznější dobroty. 

„Dýňové paštičky, pane? Čokoládový dortík, slečno?" pištěli svými vysokými hlásky a neustále jim do rukou cpali další a další jídlo.

„Dám si jen kávu a sirupový košíček. Děkuji vám," usmála se Lily a posadila se k drobnému stolku, u kterého už byl usazený i James a poroučel si cokoliv, po čem jeho kručící žaludek zatoužil.

Pobaveně ho sledovala, když se s vervou pustil do ragú, které zajídal pečivem a následně i teplým jablečným štrůdlem. Očividně měl vážně pořádný hlad. Zdálo se jako kdyby nejedl minimálně celý týden. Skoro mu záviděla jeho apetit. Ona sama už byla o pár kilo lehčí, jelikož jídlo bylo to poslední, na co měla při nikdy nemizících vzpomínkách na bolest a krev chuť.

„Jimmy?" oslovila ho po chvilce, když si k sobě přitáhla tác se zákusky a vzala si do ruky jeden košíček. „Vysvětlíš mi to se Siriusem a tím psem? Myslím, že to pořád tak úplně nechápu."

„No," nadechl se James a na chvíli se zamyslel, protože hledal správný způsob, jak tuhle informaci podat. Přitom alespoň spolkl sousto, které měl v puse. „Potřebovali jsme nějakým způsobem pomoct Remusovi, víš? A vlkodlak je nebezpečný jenom lidem, ne zvířatům, tak jsme přemýšleli a našli řešení – zvěromagii."

„Zvěromagii?" zaskočilo zrzce sousto, až se krátce rozkašlala. „Ale to jsou přece strašně obtížná kouzla. Většina kouzelníků se do nich ani nikdy nepouští, protože se můžou nepříjemně zvrtnout. Neděláš si srandu?"

James s vážnou tváří zavrtěl hlavou. 

„Se Siriusem se nám to povedlo v páťáku před Vánoci a Peter se k nám přidal na jaře asi měsíc před NKÚ. A od té doby děláme Remusovi o úplňcích společnost. Díky tomu si přestal ubližovat a prožívá všechny ty proměny daleko lépe."

Lily chvíli mlčela, jelikož se snažila vstřebat všechnu tu spoustu informací, která se na ní valila. Se zamyšleným výrazem dojedla svůj zákusek a celou dobu přitom nespouštěla z Jamese oči.

„Jste vážně skvělí kamarádi, víš to?" usmála se nakonec. „Jsem si jistá, že tohle by moc lidí neudělalo. Remi má obrovské štěstí, že vás má. A mimochodem – netušila jsem, že jste v magii tak dobří. Kdybyste trochu svojí píle věnovali i škole, byly by z vás hvězdy!"

„To už dávno jsme," odvětil James trochu nafoukaně a mávl přitom rukou. „Sirius doslova, já jsem hvězda famfrpálovýho týmu a Peter... si konečně našel holku, takže jo, jsme hvězdy!"

„No, no... abys nepraskl, Pottere," uculila se na něj zrzka a napila se z kouřícího hrnku s kávou. „Takže Sirius je pes, to mě asi nepřekvapuje. Co ty a Peter?"

„Peter se mění na krysu. Je to perfektní, protože je malý a všude se vejde. No a já? Já jsem jelen. Však víš – Dvanácterák!" zazubil se a prsty si přitom na hlavě naznačil paroží.

„Jelen?" zeptala se Evansová překvapeně a James si všiml, že se zamyšlením zahloubala do svého vlastního světa. Nerušil ji a trpělivě čekal, až se rozhodne zase promluvit, což netrvalo příliš dlouho. „Dusot kopyt...," zašeptala téměř neslyšně, ale Jamesovým uším to neuniklo.

„Jo no... jeleni obvykle kopyta mají," přitakal Potter nejistě a chvíli sledoval zelené oči, ve kterých se až nečekaně rozšířily černé zornice. „Hele, jsi v pořádku?"

„Jasně," vyhrkla nakonec a lehce si přitom odkašlala. „Promiň, jen jsem se trochu zamyslela. Každopádně teď už mi to všechno dává o něco větší smysl."

Povídali si nad horkou kávou další hodinu, než se Lily zvedla a oznámila Potterovi, že musí ještě do knihovny. Toho už se James rozhodně účastnit nechtěl a tohle privilegium raději přenechal Remusovi, který beztak posledních pár dnů trávil s nosem zabořeným do knih. Zajisté to dokázal ocenit daleko víc.

Dvanácterák se místo toho rozhodl vydat rovnou na Astronomickou věž, kde očekával přítomnost svého nejlepšího přítele. Věděl, že Sirius tam poslední dobou trávil hodně času – už jenom proto, že před nedávnem objevil kouzlo cigaret, které mu pomáhaly cítit se líp; nebo si to alespoň nalhával.

Našel ho tam.

Sirius seděl na zábradlí, kolena vystrčená ven do prostoru a v ruce držel zapálenou neřest, která do šera vysílala drobné červené světýlko. Zdálo se, že ho Black ani nezaznamenal; nebo se na něj možná jenom rozhodl nereagovat.

„Tichošlápku?" oslovil ho James váhavě a přistoupil blíž. „Chtěl bych si o něčem promluvit."

Sirius vyfoukl skrz rty štiplavý kouř a konečně obrátil pozornost na svého přítele. 

„Nestojím o žádný psychologický rozbor, Dvanácteráku. Už se o to dneska pokoušela i Evansová. Víc už toho slyšet fakt nechci. Mohl bych tě omylem shodit z věže," ušklíbl se.

„Nechci mluvit o tom, co se stalo na tom festivalu. Chci mluvit o Lily," dostal ze sebe James a nervózně si rukou prohrábl vlasy.

Teprve tehdy Sirius lehce pokynul rukou a dovolil mu přisednout si. Potter neváhal a posadil se na zábradlí vedle něj. Dokonce přijal i nabízenou cigaretu, kterou sevřel mezi rty, přičemž do ní šťouchnul hůlkou a s lehkým zakašláním si hříšnou tyčinku zapálil. 

Seděli tam vedle sebe dlouho a mlčky – dva čerstvě dospělí chlapci hledící do temna noci. Nepotřebovali mluvit, aby cítili to bratrské pouto, které je už dlouhé roky spojovalo. I přes všechny starosti a zlomená srdce byli stále nerozluční. A tak to mělo i zůstat.

„Srabus mi řekl o tom, co se mezi váma stalo o prázdninách," promluvil nakonec Jamese. „Nejspíš vás viděl někde venku. Donesl mi to dost zčerstva. Nejspíš doufal, že se zase pohádáme, jenže já to nechtěl řešit, tak jsem ti to ani neřekl."

Sirius si ztěžka povzdechl. 

„Myslím, že na tom vůbec nezáleží, Jamie, ale máš pravdu. Prázdniny přiznávám," přikývl bez jediné emoce v hlase a odhodil zhaslý špaček do prázdna noci. „A tehdy to taky nadobro skončilo. Od tý doby už proteklo dost vody, brácho. Je to pryč."

„Vážně je?" upřel na něj James tmavé oči, ve kterých bylo až překvapivě mnoho pochopení. „Když jsem tě sledoval, jak jsi u ní tam v Glasgow klečel, bylo mi mizerně. A ne tak, jak si asi myslíš," zavrtěl hlavou a i on típnul cigaretu o zábradlí a odhodil ji pryč. „Strašně mě mrzelo, co jsem ti tenkrát udělal. Neměl jsem tak vyvádět a měl se radši zeptat, jak se cítíš. Dokonce i Peter mi říkal, že bych měl spolknout hrdost a přát ti štěstí. Byl jsem vážně spratek, Tichošlápku, protože jestli si někdo vážně zaslouží být šťastný, jsi to ty. Chci tím říct–"

„Jamie, já–" pokusil se ho naléhavě přerušit Sirius, ale Potter ho nenechal.

„Nech mě domluvit, prosím," skočil mu James znovu do řeči. „Chci, abys věděl, že kdyby sis to rozmyslel a vážně chtěl být s ní... nebudu ti stát v cestě. Mezi náma to nic nezmění."

Black překvapeně zamrkal a upřel pohled šedých očí přímo na Pottera. Slyšet něco takového z Jamesových úst bylo zvláštní a působilo to skoro nepatřičně. Sám si ale uvědomil, že se toho poslední dobou změnilo až příliš mnoho a falešná bublina plná naivity, která jeho kamaráda obklopovala, už dávno praskla.

„Pottere?" uchechtl se Sirius a škádlivě do něj drcl ramenem. „Nevěřil bych, že to někdy řeknu, ale dospěl jsi, kamaráde."

„Už bylo načase, nemyslíš?" zazubil se a přijal od něj další cigaretu.

„Na tom něco bude," připustil Black. „Ale jak jsem řekl – je to pryč. Už ji nemiluju, víš? Je to takhle lepší pro všechny. Drž se jí, Jamie. Po těch letech konečně ví, jak skvělej seš kluk, a myslím, že ji jednou uděláš vážně šťastnou, Dvanácteráku."

James dobře věděl, že jeho přítel lhal. Znal ho jako své boty a ani Black nebyl tak dobrý herec, jak si sám myslel. Přesto se Potter rozhodl respektovat jeho rozhodnutí a nepokoušel se ho přesvědčit o opaku. Stejně by to nemělo sebemenší smysl. 

A tak se jenom vděčně usmál a objal Siriuse kolem ramen.

„Zbývá nám poslední rok v Bradavicích, Tichošlápku. Už máme jenom omezený čas, kdy můžeme Srabusovi dělat ze života peklo. Měli bychom vymyslet něco vážně epickýho, aby na nás nikdy v životě nezapomněl, co myslíš?"

„Že váháš, Jamie," zazubil se Sirius. „Tu jeho umaštěnou palici čeká naprosto nezapomenutelný rok."

A tak tam seděli, bok po boku, a celou noc vymýšleli ty nejšílenější teorie a plány, jak naštvat svého úhlavního nepřítele. Alespoň na chvíli si zase mohli připadat jako bezstarostní studenti, kterým nad hlavami nevisela tíživá mračna války.

V ten moment záleželo pouze na nekonečnu noci, na pevných poutech přátelství a na naději v lepší zítřky. Na ničem jiném.