květen 1977

Seděli v Brumbálově oválné pracovně, naskládaní jeden vedle druhého a nikdo z nich se ani nepokoušel mluvit. Většina byla až neuvěřitelně bledá v obličeji, křečovitě si navzájem tiskli ruce a Mary Macdonaldová ještě stále hlasitě vzlykala; nikdo a nic ji nedokázalo utěšit – dokonce ani čokoláda ne.

Ředitel seděl přímo naproti ním za širokým pracovním stolem, bříška prstů měl spojené do tolik typické stříšky a upřeně je sledoval skrz obroučky svých půlměsícových brýlí. Mlčel velice dlouho. Zřejmě aby jim dal šanci uspořádat si v hlavě všechno to, co se za několik posledních hodin stalo. Část z nich byla v ředitelně dokonce úplně poprvé; vyjma Pobertů, kteří to tu znali jako své boty.

„Nemusím vám doufám připomínat, že jste se dopustili něčeho velice závažného," začal rozvážně a přelétl přitom pohledem přes všechny v místnosti. „Porušili jste školní řád a opustili pozemky hradu, přičemž došlo k obrovské tragédii. Rád bych ovšem, abyste všichni do jednoho věděli, že smrt vaší spolužačky, potažmo všech ostatních, rozhodně nepadá na vaši hlavu. Přidali se na dlouhý seznam obětí, za které je zodpovědný Lord Voldemort."

Mary, Peter a Benjy sebou při vyslovení toho jména nepříjemně trhli. Ředitelova otevřenost je velice zaskočila a Brumbál tak dosáhl toho, že na něj všichni upřeně zírali a čekali na jeho další slova. Doslova mu viseli na rtech.

„Nebýt vašeho okamžitého a navíc, troufám si tvrdit, velice uvědomělého zásahu, mrtvých by bylo pravděpodobně mnohem více. Tím samozřejmě nechci říct, že schvaluji vaše chování!" dodal, když zahlédl nesmlouvavý pohled profesorky McGonagallové, která stála po jeho boku. „Oddělení bystrozorů mi nicméně potvrdilo, že se podařilo zadržet dva vámi omráčené smrtijedy. Třetího už se zachránit nepodařilo, vykrvácel dřív, než se mu dostalo pomoci lékouzelníků."

Pohledem přitom přejel přes všechny své studenty, kterým se ve tvářích objevil ještě větší děs než dosud. Tichošlápek v tu chvíli zbledl ještě víc a jen stěží se mu dařilo potlačit nutkavou touhu zvracet. Byl to právě on, kdo byl zodpovědný za jedno z úmrtí v řadách následovníků Pána zla. Neodhadl sílu v zubech a způsobil mu až příliš devastující rány, kterým smrtijed podlehl.

„Všichni jste plnoletí, zodpovědní sami za sebe a máte možnost svobodných rozhodnutí. A právě proto bych vám všem rád představil Fénixův řád."

„Albusi," nadechla se zhluboka Minerva a stáhla rty. „Jsou to ještě děti!"

„Které se právě nevědomky staly součástí války. Není na místě jim lhát, Minervo. Prokázaly svou odvahu, měly by dostat všechny informace, které potřebují, aby se mohly sami rozhodnout, jakým směrem se bude ubírat jejich budoucnost."

Bylo očividné, že profesorka McGonagallová s ředitelovým pohledem na věc ani v nejmenším nesouhlasila, nicméně si nedovolila odporovat mu, ač se jí oči potáhly vlhkým leskem, na který nebyli její žáci vůbec zvyklí.

Brumbál mluvil dlouho, velice otevřeně a nepokoušel se nic přikrášlovat – seznámil své dospělé studenty s realitou války. Bylo to poprvé, kdy jim někdo řekl celou tu děsivou pravdu, kterou se před nimi doteď každý pokoušel skrývat. Teď už ale skončil čas klamů a milosrdných lží. Museli se naučit žít s realitou tehdejších dní.

Mary propukla v další zoufalou vlnu pláče a jenom s námahou ze sebe překotně dostala, že ničeho takového nechce být součástí. Nikdo ji nepřemlouval. Albus okamžitě akceptoval její rozhodnutí a bez dalších řečí ji svěřil do péče madam Pomfreyové, která jí umíchala uklidňující lektvar a nechala přes noc na ošetřovně.

Všichni ostatní zůstali sedět na svých místech a ač jim stále v očích svítil strach, objevilo se i nejisté odhodlání, které v nich zapálilo doutnající jiskru odboje. Většina z nich si moc dobře uvědomovala, že ničemu nepomohou, když se k tomu otočí zády. Válka nezmizí, bude je neustále strašit a pronásledovat, až dokud je nedostihne. Bylo lepší se tomu postavit hrdě čelem – s hůlkou v ruce.

Albusovy koutky se vytáhly do téměř neznatelného úsměvu, který ovšem zase brzy skryl za vážnou tvář. 

„Nechci od vás odpověď hned. Pokud se během prázdnin rozhodnete přidat do našich řad, příští rok vás požádám o účast na speciálních hodinách, kde se zaměříme na věci, které nejsou v běžných učebních osnovách."

„Takže nás nevyhodíte?" vyhrkla překvapeně Marlene, až se lekla sama sebe.

„Dnes ne, slečno McKinnonová," zavrtěl Brumbál lehce hlavou. „Vaše prohřešky nicméně rozhodně nejsou zanedbatelné a budoucí porušení školního řádu by pro vás mohlo mít velice nepříjemný dopad. Všichni jistě víte, že o tom, co se dnes stalo, nemáte povoleno s nikým jiným mluvit. Je to všem jasné?"

Několik hlav chápavě přikývlo jako jedno tělo. Spadl jim kámen ze srdce, když zjistili, že mohou pokračovat ve svém studiu, ale na druhou stranu přibyla spousta vrásek na čele. Život už pro ně už nikdy neměl být stejný; už nikdy neměl být nevinný.

Jakmile je ředitel propustil zpět na koleje, kráčeli bok po boku ztichlými a tmavými chodbami hradu bez jediného slova. Ještě stále otřesení, unavení a špinaví, ale to byla poslední věc, která by jim vadila. Byli si téměř jistí, že nikdo z nich tu noc neusne. Jak by vůbec mohli?

Na schodišti se od nich odpojila Dorcas, která vyrazila do mrzimorské ložnice, a o pár pater výš zmizel i Sirius. James se zrovna chystal vyrazit za ním, když ho Lily jemně chytila za zápěstí a nedovolila mu odejít.

„Dej mu chvíli, Jimmy," šeptla, „zítra si s tebou určitě promluví. Potřebuje si to srovnat v hlavě."

Na chvíli na ni obrátil pohled, nejistě si skousl ret a nakonec váhavě přikývl. V tomhle případě bezmezně věřil jejímu úsudku a nechal si poradit. Místo odchodu tak jen s něžnou starostlivostí sevřel její ruku ve svojí. Nevytrhla mu ji, naopak si o něj opřela hlavu a donutila ho tak při chůzi omotat jednu paži kolem jejích ramen.

Ani ve společenské místnosti se studenti nerozmluvili. 

Marlene odešla ruku v ruce s Peterem nahoru do chlapeckých ložnic, následována pobledlým Remusem. I Alice tu noc vyhledala chlácholivou náruč svého přítele a Lily tak úplně osaměla.

Hned po osvěžující sprše se posadila na gauč proti plápolajícímu krbu a zahleděla se do plamenů. Ten večer jí ale nepřipadaly uklidňující. Ve skutečnosti ji dokonce děsily. Připomínaly totiž všechnu tu paniku, které byla svědkem. Jen stěží dokázala zadržet slzy, které se draly ze zelených očí, a tak se jenom pevně objala rukama a mírně se předklonila.

„Všechno se najednou zdá být dost malicherný, co?" ozval se vedle ní James, až sebou leknutím mírně trhla a otočila na něj hlavu.

„Jo," přikývla a váhavě se opřela zády o čelo pohovky, když se Potter posadil vedle ní. „Nikdy jsem nebyla naivní, abych si myslela, že se nás válka nedotkne, ale takhle... takhle jsem si to nepředstavovala."

„Můžeme za to, že je mrtvá, viď?" zadíval se James upřeně do plamenů a ztěžka polkl, jak se mu na jazyk vracel pachuť žluči. „Celé to byl náš nápad. Když jsem ji vidět... svatá Morgano, nikdy to nedostanu z hlavy."

„Myslím... myslím, že jsme byli jen ve špatnou chvíli na špatném místě, Jamesi. Není to naše vina," zavrtěla hlavou a obrátila na něj unavený pohled. „Jak by vůbec mohla? Jen jsme se bavili."

„Vážně jsem si myslel, že se mě to vůbec netýká. Byl jsem fakt idiot," povzdechl si. „Žil jsem si ve svý bublině a –"

„Pottere?" přerušila ho s letmým úsměvem. „Už zase mluvíš o sobě."

„No tak vidíš, moc se toho nezměnilo." Trochu křečovitě se zasmál, načež téměř okamžitě zvážněl a ukazováčkem přejel přes řetízek na jejím krku. „Myslel jsem, že jsme o tebe dneska přišli, Evansová. Nevím, co bychom si bez tebe počali. "

„To nevím. Lepšího člověka na doučování lektvarů bys určitě nenašel," odpověděla pobaveně, i když to vůbec nebyl upřímný smích.

„Myslím to vážně, Lily," odvětil a zarazil svou kamarádku až nečekanou naléhavostí. Prsty se přitom něžně dotkl její tváře, když čokoládovým pohledem zkoumal každý detail pobledlého obličeje. „Jaký by měl život smysl, kdybys v něm nebyla ty?"

„Život má vždycky svůj smysl, Jimmy," pousmála se. „Někdo mi kdysi řekl, že dokud budeme dýchat, budeme i bojovat; klidně proti celému světu, protože je lepší zemřít pro něco, čemu opravdu věříš, než žít v područí mocných. A já tomu věřím. Vždycky se najde něco nebo někdo, pro koho stojí za to žít. Až do konce. Ať už bude jakýkoliv."

„Asi radši nechci přemýšlet o umírání, Evansová. Teď jsem tady, s tebou, a oba jsme živí. Sirius, Remus, Peter i Marlene jsou taky v pořádku, a to je všechno, na čem záleží, nemyslíš?" 

Váhavě přikývla. 

„Nejspíš máš pravdu.  Zkusíme chvíli nemyslet na budoucnost."

„Přesně tak. Žijeme přece teď, ne zítra."

Lily se k němu s letmým úsměvem nahnula a věnovala mu krátký polibek na tvář, až mu z toho zčervenaly uši.

„Díky, Jimmy. Za to, že jsi tu se mnou zůstal."

Odpověděl jí jediným jemným úsměvem, než ji objal oběma rukama a schoval ji tím do své chlácholivé náruče.

Po celý zbytek večera už spolu nepromluvili. 

Oba měli totiž hlavu zaplněnou tíživými myšlenkami. Snažili se ze sebe shodit alespoň trochu trápení té noci, ale moc se jim to nedařilo. Jediné povzbuzení pro ně byla blízkost toho druhého. Alespoň si díky tomu nepřipadali tolik sami. Stále nad nimi ale ležel stín smrti, který se odmítal hnout a místo aby postupem času vybledl a zmizel, přidávaly se k němu další a další. 

Život už nikdy neměl být jednodušší, než byl před tím večerem. Všechna ta zlomená srdce a prolité slzy najednou dočista ztratily význam; stejně jako jakákoliv drobná hašteření, která jim kdysi připadala jako středobod vesmíru.

Teď byl čas zahodit všechny staré křivdy a semknout se jako rodina, protože bez vzájemné důvěry nikdy nemohli nad zlem vyhrát. Takhle jim ještě stále zbývala naděje.

A dokud přežívá naděje, život ještě stále neztratil smysl.