červenec 1976

Ranní paprsky slunce pronikly skrz naleštěnou okenní tabulku a polechtaly spící zrzku na tvářích. Po včerejším dešti už tou dobou nebylo ani památky. Slunce ale nebylo to jediné, co s něžnou opatrností laskalo její obličej. Sirius už notnou chvíli nespal, hlavu měl podepřenou rukou a prsty té druhé zrzce jemně probíral vlnité vlasy. Nemohl si pomoct; byla tak nádherná.

„Kdyby ses radši pořádně vyspal," zamumlala Lily rozespale a s letmým zívnutím otevřela oči.

„Promiň, ještě nikdy jsem se vedle tebe neprobouzel. Užívám si to," uculil se Black a pro jistotu stáhl ruku, aby nepůsobil nemístně. „Dneska si seženu na přespání něco jinýho. Do zítra už nějak vydržím a pak půjdu rovnou k Jamesovi."

„Vážně mě znáš tak špatně, aby sis myslel, že tě pustím spát někam pod most, hm?" pousmála se a s námahou vstala z postele, aby se mohla pořádně protáhnout. „Počkáš tu do zítra a naši tě odvezou do Godrikova dolu, jasné?"

„Chceš mě seznámit s rodičema?" uchechtl se Sirius a na tváři se mu objevil typický lišácký úsměv, za který si od Lily vysloužil ránu polštářkem do hlavy. Nezlobila se. Byla ráda, že se mu po včerejším večeru zase vracel smysl pro humor. Měla o něj velké obavy. 

„Nepokoušej mě, Siriusi Blacku! Nebo řeknu našim, že jsi je přišel požádat o mou ruku a budeš mít po srandě!" vyplázla na něj jazyk a jala se až příliš přehnaně uklízet v pokoji, jen aby se na něj nemusela dívat.

To už se z postele zvedl i Sirius. Bolestně sykl, když ho rozbolel celý člověk, ale snažil se to poměrně úspěšně ignorovat. Její přítomnost ho zkrátka nabíjela až překvapivou energií, o které ani netušil, že ji v sobě vůbec má.

„Co se dá dělat, to bych si tě pak asi musel vzít," odvětil bezstarostně a opatrně na sebe natáhl tričko i kalhoty, které přes noc zvládly proschnout. „A v tom případě bys měla vědět, že umím úplně skvělý vajíčka! Takže snídaně je dneska v mojí režii!"

A jak slíbil, tak udělal.

Celý den pak společně prožili nezatížení stínem reality. Ani jeden nevytahoval staré křivdy; ani jeden nemluvil o svých citech, ač oba moc dobře věděli, na co ten druhý myslí. Místo toho využili krásného počasí a většinu času strávili venku na čerstvém vzduchu – na Lilyně nejoblíbenějším místě na světě.

Seděli pod smuteční vrbou, sklánějící se nad hladinou nevelké vodní plochy kousek za okrajem Cokeworthu. Siriusovi ještě voda odkapávala z vlasů, jelikož je chlad teprve před chvílí vyhnal ven z rybníka. Všude kolem byla jenom tráva, luční květiny a jediným ozývajícím se zvukem bylo kvákání žab a cvrkání cvrčků. Byla to zkrátka oáza na dosah od městského ruchu; byl by hřích nestrávit tam ten zbývající čas, který měli k dispozici.

Teprve ve chvíli, kdy se slunce začalo sklánět za obzor a bylo jim tak jasné, že den už se pomalu chýlí ke konci, konečně vyhledali svou těsnou blízkost. Lehli si jeden vedle druhého na záda do trávy a Tichošlápkovi se pomalu do mysli vkradla vlezlá nejistota a strach.

„Myslíš, že člověk může utéct svému původu, princezno?" vypustil ze sebe otázku, která ho trápila už spoustu let. Sledoval přitom vycházející hvězdy, které mu tolik připomínaly jeho vlastní rodinu. „Říká se, že šílenství neutečeš."

„Dobře mě teď poslouchej, ano?" otočila na něj Lily hlavu a přitom nahmatala jeho dlaň, kterou pevně stiskla. „Krev, co nám koluje v žilách, o nás nevypovídá vůbec nic. Důležité jsou jenom naše vlastní volby. Právě to, že ses rozhodl být jiný, z tebe dělá výjimečného člověka. Vidím v tobě tolik dobrého, že by mi nestačila celá noc, abych všechno vyjmenovala... měl bys to vidět i ty sám, Siriusi."

„Já tohle neumím," povzdechl si Black a vyhledal pohledem její oči. „Potřebuju tě k tomu."

„Nepotřebuješ," pousmála se jemně. „S tímhle ti nemůže pomoct nikdo, Siri. Nauč se milovat sám sebe, tak jako tě miluju já, nebo James. Dlužíš si to."

Sirius se zhluboka nadechl a na chvíli zavřel oči. Lily položila hlavu na jeho hrudník a ruku mu ovinula kolem břicha. Už jí neodpověděl, jenom nechal skrz vlastní prsty protékat její vonící kadeře. Dnes v noci necítil provinilost; byl až příliš zaměstnaný vlastním trápením, než aby se zaobíral hloupostmi. Všechno se zdálo být bezvýznamné v porovnání se ztrátou domova.

„Tolik se toho změnilo," promluvil nakonec po dlouhé chvíli ticha a souznění. „Vím co sis přála před půl rokem, ale nevím, co bys chtěla teď, Lily."

Na chvíli se odmlčela, aby si v hlavě srovnala myšlenky. Ve skutečnosti přesně věděla, co by chtěla – bylo to něco, co nikdy nemohla mít, jelikož by jí to myšlenka na vyslovenou věštbu zkrátka nedovolila.

„Přála bych si odjet za oceán – někam daleko od téhle války. Koupit si takový ten malý bílý dům s terasou do ulice. Někde na předměstí Seattlu. Otevřela bych si květinářství; i pro mudly. Byly by to ty nejhezčí kytice v okolí. Měla bych dvě děti a psa, možná i kočku. Nechci věčnou slávu a nesmrtelnost, chtěla bych být jen šťastná."

„Řekni jedno slovo a vezmu tě tam. Udělám cokoliv, jen když tě to udrží v bezpečí," odpověděl tiše.

Myslel to vážně, ačkoliv dobře věděl, že nic z toho se nikdy nestane realitou. Byly to jenom naivní představy, které nic neznamenaly. Ona to věděla stejně tak, jenže proč si na chvíli nedovolit snít?

Zavřela oči a představila si svou budoucnost po jeho boku. Oranžové paprsky zapadajícího slunce zářily skrz bílé dřevěné zábradlí a rozehrály tak hru stínů, kterou si užívaly dvě děti. Starší černovlasá holčička s hravou jiskrou v šedých očích sledovala malého, sotva stojícího, zrzka hrajícího si s černým chlupatým psem. Lily přitom seděla na houpačce, stulená do Tichošlápkovy náruče. Vzduch byl prosycený vůní šeříku a svět v tu chvíli dával smysl.

Sny jsou totiž krásnou iluzí, která občas lidem dodává sílu jít dál.

„Aurora. Tak by se jmenovala moje holčička," usmála se a ještě stále v hlavě držela představu spokojené budoucnosti. „Měla by tvoje vlasy, ale můj smysl pro pravidla!"

Sirius se zasmál. 

„Žádný moje dítě by nikdy nemělo smysl pro pravidla, Evansová. S tím se musíš smířit."

„Nech mě snít dál," zasmála se Lily uvolněně a jednou rukou přitom probírala vlny jeho hustých vlasů. „Co by sis přál ty?"

„Koupil bych si motorku," začal s úsměvem. „A o příštích prázdninách bych tě vzal na cestu po Evropě. Barcelona, Paříž, Řím. Kamkoliv bys chtěla. Představ si, jak by se tvářila tvoje sestra, kdyby viděla, že vyrážíš s fešným motorkářem obrážet Evropu."

„Pukla by vzteky," uculila se zrzka a nečekaně se přiblížila k Siriusově tváři rty. „Zdá se, že mi osud nakonec jednu padající hvězdu do cesty vážně přivál. Sice nevím, jestli mi splní ty nejtajnější sny, ale rozhodně si nezapomenu něco přát," zašeptala a zaskočila ho dlouhým polibkem plným touhy.

Nedokázal jí odolat. 

Ten večer byl jako vytržený z všednosti reality a tohle se zdálo jako ta nejsprávnější věc na světě. Dostali poslední možnost strávit společně noc s jemnou příchutí budoucnosti, která by mohla nastat, kdyby tehdy láska zvítězila nad povinností.

Ranní probuzení se ovšem neslo ve znamení krušného návratu z naivního snění. 

Lily rozespale sáhla vedle sebe, ale Tichošlápkovo horké tělo, které s ní v noci postel sdílelo, nikde nebylo. Místo toho se z jídelny ozýval hlasitý smích, který dozajista patřil její matce a dokonce i Petunii. Vyděsila se a začala panikařit. Rodiče měli přijet až kolem poledne a ona měla připravený skvělý příběh o tom, jak Sirius přijel ten den ráno, a jak by byla ohromně vděčná, kdyby ho mohli odvézt do Godrikova dolu. 

Sirius jí ovšem tyhle plány očividně smetl ze stolu a stihl se už dávno představit sám, aniž by v tom shledal jakýkoliv problém. 

Měla chuť ho zabít.

Roztřeseně se oblékla a na snídani vyrazila sice upravená a dostatečně reprezentativní, nicméně neuvěřitelně nervózní. Ne, že by na tom vůbec záleželo, jelikož její rodina už se dávno velice dobře bavila.

„Musím přiznat, paní Evansová, že vaše lívance jsou naprosto bezkonkurenční. Ani náš skřítek nezvládne lepší, vážně," zubil se Sirius vesele zrovna ve chvíli, kdy Lily konečně sešla ze schodů dolů a připojila se ke snídani, jež už byla dávno v plném proudu.

„Ale jdi ty," uculila se pohledná čtyřicátnice, která Blackovi právě přidávala na jeho dočista vylízaný talíř další lívanec. „Lily je naprosto miluje. Když jí bylo šest, odmítala snídat cokoliv jiného!"

„Vůbec se jí nedivím," pochleboval černovlasý chlapec, který do sebe tou dobou soukal už třetí porci laskomin, div že se mu nedělaly boule za ušima. Když si všiml upjatého pohledu Lily, nevinně se na ni zazubil a lehce pokrčil rameny. „Dobré ráno!"

„Zlato!" vyhrkla paní Evansová, když si i ona všimla své mladší dcery. „To je dost, že jsi vzhůru. Neřekla jsi nám, že budeš mít návštěvu."

„Já to nevěděla," zaprotestovala a záměrně nereagovala na okaté pomrkávání vlastní matky. „Sirius dorazil úplnou náhodou."

„Jistě," usmála se a připravila jednu porci i pro ni. „Borůvkové, tvoje nejoblíbenější."

„Petunie," oslovil Sirius mile vytáhlou brunetu, která se celá rděla a namotávala si během rozhovoru jeden ze svých pramenů na prst. „Lily říkala, že jsi ohromně talentovaná. Prý tančíš."

„To vůbec nestojí za řeč," zahihňala se starší Evansová a tváře se jí zbarvily nachem. Dlouhovlasý chlapec na ni očividně udělal dojem a ona se teď snažila předvést v tom nejlepším světle. „Ale pokud chceš vidět nějaké trofeje ze soutěží, ráda ti je ukážu!"

„Moc rád se na ně podívám," přisvědčil Black okamžitě a obrátil hravý pohled na svou spolužačku, která si konečně zaraženě přisedla ke stolu. „Petty, věděla jsi, že Lily je nejlepší studentka v ročníku? Všichni učitelé na ni pějí jenom samou chválu."

„To mě vůbec nepřekvapuje," přitakala okamžitě. „Lily byla vždycky daleko chytřejší, než její vrstevníci."

„O tom ani v nejmenším nepochybuju," usmál se Sirius a spořádal přitom další lívanec, který mu paní Evansová podstrčila na talíř. Pohledem se přitom snažil vyhledat zrzčiny zelené oči, ale ta se pokoušela předstírat, že ji ze všeho nejvíc zajímá sladký tvaroh, kterým si zrovna pokrývala vlastní snídani. „Ani nepočítám, kolikrát mi pomohla s úkoly a zachránila mě přitom před školním trestem. Vážně."

„Nechápu, že nás neseznámila daleko dřív," usmála se Petunie. Oči jí přitom svítily jako vánoční žárovičky. „Nikdy moc nemluví o svých spolužácích."

„To je zvláštní," podivil se Black, přičemž několika loky dopil čerstvě vymačkaný pomerančový džus. „Ona o tobě mluví vždycky moc hezky."

„Vážně?" podivila se Tuny a obdařila Siriuse jedním ze svých okouzlujících úsměvů. „Ve skutečnosti jsme si ohromně blízké, viď Lily?"

„Jasně," zahuhlala zrzka s plnou pusou; okázale se přitom vyhýbala pohledu své matky i sestry.

Cítila se tak trapně, že by se nejraději propadla rovnou do země. A ještě hůř jí bylo ve chvíli, kdy si ji paní Evansová zastavila v chodbě po cestě na záchod, jelikož už nedokázala překonat svou zvědavost.

„Neřekla jsi mi, že máš chlapce, drahoušku," usmála se. „Táta chvíli šílel, ale Sirius je naštěstí natolik okouzlující mladík, že všechno dopadlo na jedničku."

„Ale mami," zabručela Lily trochu podrážděně, „my spolu nechodíme. Je to jenom spolužák. Měl velké problémy doma a jeho nejlepší přítel byl pryč, takže neměl kam jít."

„A není to škoda? Kouká na tebe jak na svatý obrázek," uculila se a spiklenecky na svou dceru mrkla. 

Očividně byla tou představou nadšená; Sirius byl koneckonců pohledný, slušně vychovaný a dokonce i pochlebování mu šlo na výbornou. 

Zrzka v první chvíli lehce zčervenala a nakonec se pokusila rozmrkat slzy, které se jí samovolně draly do očí. 

„Mami, prosím, nech to být," zašeptala. 

Bolest, kterou se v hlase pokoušela potlačit, by v tu chvíli poznal jen milující rodič. Paní Evansová takovou matkou naštěstí byla. Právě proto svou dceru bez dalších dotazů něžně vtáhla do hřejivé náruče. Ani nečekala, že by tím snad pomohla Lily zahnat slzy a rozhodně se nepletla. Zrzka totiž propadla v zoufalý pláč, který v sobě už tak dlouho dusila. Ač se snažila být silná, bolest první ztracené lásky byla moc silná i na statečnou Lvici.

„Večer si o tom promluvíme, miláčku, ano?" zašeptala paní Evansová něžně. „Věř mi, že jednou zůstane jenom to krásné. A teď se běž obléct, za chvíli vyrazíme."

Lily jenom lehce přikývla, nechala svou matku odejít z místnosti, načež se hřbety rukou pokusila otřít většinu slz, které jí doteď zkrápěly tváře. Když se pak konečně chystala vyrazit po schodech do svého pokoje, zůstala stát tváří v tvář Siriusovi. Ten už nějakou dobu mlčky postával poblíž a s bolestí v srdci sledoval její slzy.

„Tohle jsem nechtěl," šeptl zoufale a přešlápl si z nohy na nohu.

„Stanou se i horší věci," pousmála se Lily, aby ho uchlácholila. „Věděla jsem, co dělám, tak pojď," kývla hlavou směrem k pokoji, „přestěhujeme tě k Jamesovi."

Tiše přitakal a následoval ji do místnosti s hlavou sklopenou jako spráskaný pes. Tam si sbalil celý svůj zbývající život, jenž se vešel do malého batohu, a naposledy se rozhlédl po jejím pokoji, než se konečně odhodlal promluvit.

„Děkuju ti... za všechno, co jsi pro mě kdy udělala. A omlouvám se za všechno, co jsem udělal já tobě, Lily. Za každou slzu, kterou jsi kvůli mě musela prolít."

„Nelituji ani jedné z nich, Siriusi," pousmála se a naposledy k němu přitiskla své rty.

Chtěla si dobře zapamatovat jeho chuť i vůni, která ji doprovázela celým posledním rokem. Ač to byl poslední polibek, který si ti dva kdy věnovali, neměl pachuť hořkosti. Byl naplněný vší láskou, která je k sobě poutala, a díky tomu se stal věčným. Sirius ji toho naučil víc, než si sám vůbec dokázal představit, a ona věděla, že ji svým způsobem změnil celý život. Donutil ji nebát se budoucnosti, ukázal jí, že čistota krve nemá žádný význam a hlavně jí pomohl pochopit hloubku lásky i ztráty.

Nikdy na to nezapomněla.

Ani on nezapomněl.

Celý zbytek jejího života strávil Sirius v Jamesově stínu, naplněn nadějí, že jí tím zajistil lepší budoucnost a bezpečí. Nikdy toho nelitoval. Ani ve chvíli, kdy stál na jejich svatbě a čekal, až si řeknou svoje ano. ani když si poprvé vzal do náruče Harryho. Až do chvíle, kdy je oba ztratil.

Teprve tehdy pochopil, že kdyby se v tenhle zlomový okamžik rozhodl jinak – sobecky – mohl se chod dějin ubrat úplně jinou cestou. 

A byla to právě myšlenka na budoucnost, kterou si kdysi Lily Evansová vysnila, co ho v Azkabanu drželo nad vodou. Život v realitě, která sice nikdy nedostala svou šanci, ale přesto dál žila v něm... až dokud si k sobě Smrt nepovolala i jeho.