Červen 1976

„Lily měla bys konečně vylézt z postele!" Marlene drcla do Lily nohou a pokusila se ji skopnout dolů z dřevěného kusu nábytku. Zrzka se ovšem sveřepě bránila a ani za nic nechtěla povolit. „Nedá se na tebe dívat. Ani nemám chuť k jídlu, když tě vidím."

„Hrozně se omlouvám tvému žaludku, drahá McKinnonová," ušklíbla se zrzka a rukama přitom objala polštář. „Ale aspoň zhubneš. Nějak ses vykrmila těma peprmintovýma ropuchama od Peta."

„No dovol!" zamračila se Marlene a okamžitě se přesunula před zrcadlo, kde se začala kriticky prohlížet. Otočila se zepředu, zezadu, zboku. Položila si ruce na břicho a zhluboka se nadechla, aby ho mohla zatáhnout. „U Merlinových špeků, ty máš pravdu! Jak se mám teď v létě někde promenádovat v plavkách? Měli jsme jet s našima na Floridu za známými. To je hrozný!"

Lily si položila polštář na hlavu. Ihned zalitovala, že vůbec něco říkala. Teď bude muset se svou blonďatou kamarádkou denně běhat kolem jezera, až dokud ji od toho strašného osudu nezachrání příjezd bradavického expresu. Horší konec školní roku si snad ani nedokázala představit.

McKinnonová se ovšem překvapivě svou postavou zaobírala jen krátce. Velice brzy přešla zpátky k posteli své nejlepší přítelkyně a přisedla si. Nevybíravým způsobem z ní strhla peřinu a vzala jí i polštář, kterým si doteď zakrývala obličej.

„Teď mi pověz, co tě trápí nejvíc. Je to ten zpropadenej Had, co se nám včera nastěhoval před vchod do věže? Řekni slovo a přísahám, že si to s tím slizákem vyřídím! Nikdo tě nebude nazývat tak, jako to udělal on!"

„Severus pro mě přestal existovat," zabručela Evansová podrážděně. „Už o něm nikdy nemluv."

Lily se nenechala se ani v nejmenším uchlácholit Snapeovými omluvami, ani jeho zoufalým pokusem o stanování před vchodem do nebelvírské společenské místnosti. Už mu dala až příliš mnoho šancí. Další už nedostane. Tohle byl konec jednoho přátelství, které pro ni kdysi znamenalo až příliš mnoho. A to samozřejmě bolelo víc, než si byla sama ochotná přiznat.

Netušila však, že Severus tou dobou za svůj neuvážený čin tvrdě platil. 

Ať už totiž James Potter slíbil Evansové cokoliv, rozhodně svůj slib nedodržel. Nedokázal si odpustit jednu ze svých oblíbených kratochvílí a Sirius mu u toho s nadšením sobě vlastním zdařile sekundoval.

„Co myslíš, Tichošlápku. Rozpustí se?" zasmál se James a znovu ponořil Snapeovu hlavu pod hladinu jezera.

„Já jen doufám, že těma jeho toxickýma vlasama nezabijeme oliheň. Podívej, už se tam tvoří ropný skvrny," zachechtal se Sirius pobaveně a točil si přitom mezi prsty s Hadovou hůlkou, kterou mu sebral hned na začátku konfliktu.

„Říkal jsi něco, Srabusi?" ušklíbl se Potter, když hlavu svého nepřítele za vlasy nadzvedl mimo vodu.

Z obličeje mu stékaly obrovské kapky, stejně jako z černých umaštěných pramenů. Zhluboka se nadechl, načež se zběsile rozkašlal. Podařilo se mu napít trochy vody, protože ho Dvanácterák držel pod vodou až příliš dlouho. 

„T-y zme-tku," kašlal Severus dál a marně se pokoušel vysmýknout Jamesovu pevnému stisku. Ten ale nepovolil ani o píď.

„Musel jsi vědět, že když urazíš Evansovou, budeš mít co dělat s náma dvěma!" Dřepl si vedle něj Sirius a provokativně ho dloubl jeho vlastní hůlkou do tváře. „Vážně sis myslel, že to necháme jen tak?"

„Asi vás musí dost žrát, že na vás dlabe, co?" sykl Zmijozel chraplavě. „Zajímalo by mě, koho z vás dvou teď nenávidí víc!"

James pevně zaťal čelist a v očích se mu objevilo ještě větší opovržení, než v nich zářilo před chvílí. Znovu ponořil spolužákovi hlavu pod vodu a chvíli ji tam podržel, než ho znovu vytáhl nad hladinu. Pak s ním prudce smýkl a nechal ho ležet na zádech na břehu. Měl totiž trochu obavy, že by ho ve vzteku mohl opravdu utopit, a to si merlinžel nemohl dovolit; i když by to udělal moc rád.

Severus se přetočil na břicho, podepřel si tělo rukou a pokusil se ze sebe vykašlat i ty poslední zbytky vody, které v něm ještě zbývaly. Kdyby neměl svou hrdost, nejradši by ty dva spratky naprášil; vždyť tohle se dalo považovat za pokus o vraždu. Snape do svých konfliktů nicméně nikdy netahal učitele. Chtěl si se vším poradit sám.

„Měl bys nám poděkovat, Srabusi," ušklíbl se na něj James znovu. „Konečně ses zase po roce trochu umyl, ale obávám se, že ani to ti nepomůže stát se lepším člověkem. Pojď Tichošlápku, necháme ho tu, aby se srovnal se ztrátou své přírodní pomády."

„Jasně," přikývl Sirius a ještě před odchodem si dřepl na zem k Severusovi. Ztišil hlas tak, aby ho neslyšel ani James a v ruce si přitom stále pohazoval hadovou hůlkou. „Evansová možná momentálně nenávidí mě stejně jako tebe, ale mezi náma je obrovský rozdíl, Srabusi." Sklonil se ještě o kousek níž. „Ty totiž nikdy nezjistíš jaký to je, když sténá tvoje jméno."

S pobaveným úšklebkem odhodil Snapeovu hůlku o několik desítek metrů dál a zvedl se jen zlomek vteřiny před tím, než po něm Zmijozel vztekle máchl rukou. Minul a skrz zuby tak jenom procedil vzteklé zavrčení.

„Doufám, že se svoji nálepkou krvezrádce budeš mezi prvníma, Blacku," zasyčel Severus nenávistně a s námahou se posadil. „Půjdou po tobě a ty to víš. Doufám, že máš strach."

Siriusovi v očích problesklo něco, v čem by jeho nejbližší určitě poznaly obavy. Své pocity ale na oko skryl pod arogantní úšklebek, který svému nepříteli věnoval. Hned potom se připojil k Jamesovu boku a společně vyrazili zpátky k hradu; spokojení, že mohli Srabusovi zase trochu znepříjemnit odpoledne.

•○•○•

Poslední den na hradě přišel dřív, než se všichni nadáli. Končící školní rok byl jako spousta jiných před ním – Bradavice se staly svědky vzniku i konce mnoha přátelství, přispěly k zažehnutí plamene v nejednom milenci, vsákly spousty slz způsobených zlomeným srdcem a všechny tyhle lidské příběhy si zapsaly do paměti pro další generace.

Zbývala poslední noc; poslední šance, kdy napravit hříchy a křivdy napáchané za celý uplynulý rok a nejeden student se o to pokoušel. Někdy se setkal s úspěchem, jindy šlo o jedno obrovské fiasko.

Tak například hlučná hádka Mary Macdonaldové s Benjy Fenwickem rozhodně nepatřila k těm šťastným koncům. Alice sotva před týdnem přiběhla s tím, že viděla Benjyho muckat se na pozemcích s Dorcas, a jako správná kamarádka samozřejmě zasáhla. Nevěrník se sice noc před odjezdem pokoušel se svou bývalou přítelkyní usmířit, ale místo toho odcházel ze společenské místnosti s rohem uprostřed čela, jenž mu Mary přičarovala.

Vzduch se ovšem velice brzy vyčistil a dovolil tak Marlene odposlechnout špičkování Siriuse s Jamesem. Tichošlápek se zarytě bránil, že sázku ještě neprohrál; vždyť do odjezdu zbývala ještě spousta času a Peter mohl nějaké děvče klidně stihnout políbit. James se mu na oplátku vysmál a přihodil navrch ještě dalších deset galeonů, že se nic takového rozhodně nestane.

„Tak teď sleduj," šeptla McKinnonová Lily do ucha a s podlým úsměvem se zvedla z gauče, na kterém doteď se svou nejlepší přítelkyni klevetily.

Evansová se pobaveně zahihňala a krátce otočila hlavu na Siriuse, který doteď podezíravě sledoval Marlene, kráčející rovnou k Červíčkovi. Jakmile na sobě ucítil pohled zelených očí, mírně znejistěl, ale letmý úsměv, který se jí objevil na tváři, ho téměř okamžitě uchlácholil.

„Ona ho jde...?" naznačil rty němou otázky a jen stěží potlačil škodolibé zazubení.

Lily se na oplátku zakřenila a důležitě přikývla, načež Sirius nadšeně tleskl a se slavnostním výrazem objal Jamese kolem ramen. 

„Teď sleduj, jak se prohrávají chechtáky, paroháči."

„O čem to mluv–" 

Slova se mu zadrhla v krku, když Tichošlápek důležitě otočil jeho hlavu na to správné místo. Marlene už mezitím stihla dojít přímo k Peterovi, který postával před krbem a se zamyšleným pohledem hleděl přímo do tančících plamenů.

Zaklepala mu na rameno.

Pettigrew se otočil a s němou otázkou a úsměvem na tváři se na ni zahleděl. Zbožňoval ji už takovou dobu. Trávila s ním svůj volný čas, postavila se za něj při bitce ve Velké síni a nikdy se na něj nedívala jako na budižkničemu. Viděla v něm vždycky jenom to lepší a on ji za to bezmezně miloval.

„Chtěla jsem ti jenom popřát krásné prázdniny, Pete," usmála se Marlene zářivě a jedním modrým okem přitom mrkla na Jamese, který seděl jako přikovaný a sledoval je.

„Tobě taky, Marlene. Budu ti psát, já– 

Nenechala ho domluvit. Pevně k němu přimkla rty a věnovala mu jeden dlouhý procítěný polibek, který mu okamžitě nahrnul všechnu krev do tváří, takže vypadal jako kdyby měl hlavu doslova v plamenech.

Společenskou místností se rozezněl potlesk a pískání. 

Byl tak hlasitý, že v něm zanikl i Jamesův zkroušený výkřik: „Ale ne, to ne." Nejhlasitěji halekal Sirius, který měl nejen radost za svého kamaráda, ale hlavně se těšil až si do kapsy přidá tu hromadu vyhraných peněz.

Marlene se odtáhla a vesele se na stále zaraženého Petera usmála. Nebyl ze sebe schopný vydat jedno jediné slovo. Několikrát se o to sice pokusil, ale pokaždé z něj vyšlo jenom nejisté vypísknutí, takže své snahy nakonec vzdal. I tak ovšem každý v místnosti věděl, jak moc šťastný v tu chvíli byl.

„Uvidíme se po prázdninách, ano?" ujistila ho McKinnonová a věnovala mu ještě jeden rychlý polibek na tvář, než se propletla mezi studenty a byla o kus dál odchycena Siriusem.

Mluvili spolu překvapivě dlouze. V první chvíli se blondýnka tvářila zpupně a odmítavě, ale postupem času pomalu roztávala, až nakonec s letmým úsměvem na rtech přikývla a po jeho boku odešla skrz obraz ze společenské místnosti. Lily je chvíli doprovázela pohledem a zuby přitom svírala spodní ret, až ji začínal bolet, ale nakonec jenom zatřásla hlavou a přitáhla si k sobě nejbližší knihu, která ležela na stolku hned vedle pohovky. Nedostala ovšem šanci se do ní začíst, jelikož si k ní brzy přisedl nezvaný host.

„Ač nejsem mořeplavec, ty být tam, kde moře pere do nejzazších břehů, až tam bych vyplul za takovým zbožím!" přednesl James s hrdostí v očích a nadějně se zahleděl na zrzku. 

Poslední den před prázdninami znamenal i poslední šanci na její úsměv a on ho chtěl tak moc vidět.

Lily na něj otočila hlavu a lehce ji naklonila na stranu. 

„Víš ty vůbec, co to znamená, hm?"

„Já – Sirius říkal, že máš ráda Shakespeara," zamumlal Potter nejistě.

Zrzka se zhluboka nadechla a odložila doteď otevřenou knihu vedle sebe. 

„Jamesi," oslovila ho až překvapivě mile. „Ty nejsi Sirius. A to neznamená, že je to špatně, ale... prosím, nedělej to. Buď svůj, ať si každý říká co chce. Jednou se najde někdo, kdo tě bude mít rád právě díky tomu."

Zvedla se z pohovky a on na ni zvedl nejistý pohled čokoládových očí. Věděla, že to nemyslel zle, jenže každá asociace se Siriusem ji zkrátka stále trochu bolela. Zároveň ale dokázala ocenit jeho snahu poznat ji a zjistit si, co má ráda. 

Právě proto mu věnovala jeden jediný úsměv spolu se slovy: „Krásné prázdniny, Jimmy." 

Hned nato se odebrala nahoru do ložnice.

Marlene už tam na ni čekala. 

Lily si ani nevšimla, kdy se vrátila zpátky na kolej, ale měla z toho až nepochopitelnou radost. Unaveně si zula boty a dosedla na postel, když jí do nosu uhodila sladká vůně horké čokolády. Otočila hlavu na noční stolek, kde stál velký kouřící šálek plný tmavého potěšení, položený na malém kusu pergamenu.

„Chybíš mu," prolomila Marlene příjemné ticho, když zrzka sáhla po hrníčku a přitáhla si k sobě vzkaz. „Možná by byla chyba pro uraženou pýchu zahodit i přátelství, nemyslíš?"

Dávej v létě pozor na padající hvězdy a nezapomeň si něco přát; určitě Ti splní i ty nejtajnější sny.

– S.

Evansová se usmála, načež s mnohem lehčím srdcem odložila vzkaz a objala horký hrnek oběma dlaněma. Opatrně si srkla lahodného moku a tělem se jí téměř okamžitě rozlil klid. Čokoláda vážně dokázala být zázračným lékem na vše – na smutek i na bolavé srdce.

„Tak na přátelství, Marlene."

Svět se najednou zdál být o něco lepší.

Do Bradavického expressu nakonec většina studentů nastupovala s širokými úsměvy a v očekávání dalších nezapomenutelných prázdnin. Vždyť léto je přece tou nejkrásnější částí roku, přející krátkým láskám, novým zážitkům i síle přátelství. 

A tyhle se měly stát nezapomenutelnými.