červen 1976

Jaro se pomalu přehouplo v léto a slunečné počasí začínalo být čím dál tím častější. Bradavické pozemky se prohřály a studenti tak mohli konečně trávit celé dny lelkováním pod korunami stromů a nastavováním svých tváří horkým paprskům.

Dnes už se k těm šťastlivcům mohli konečně přidat i páté a sedmé ročníky. NKÚ i OVCE byly složeny; jestli úspěšně nebo neúspěšně, to se ukáže až v průběhu letních prázdnin, ale v tuhle chvíli to téměř nikoho nezajímalo, jelikož si všichni mohli konečně úlevně vydechnout a začít se těšit na letní prázdniny.

Slavné lví kvarteto už tou dobou rozjímalo u jezera a jejich hlasitý smích se přitom rozléhal do širokého okolí. James neustále pouštěl a chytal zlatonku, kterou se mu podařilo odcizit na posledním zápase sezóny, a Peter ho přitom nadšeně povzbuzoval. Remus seděl zády opřený o strom a očima přitom přelétal přes řádky učebnice. No a Sirius se tvářil až neobvykle znuděně – s pohrdavým úšklebkem sledoval Červíčkovo přehnané nadšení a očima každou chvíli zabrousil směrem k vodní hladině, ve které se cákalo několik nebelvírských studentek.

Marlene, Mary a Lily si tou dobou také užívaly horkého dne. Brouzdaly se po kolena v tmavém jezeře, občas na sebe cákly a hlasitě se přitom smály. Dobrá nálada očividně panovala na všech místech hradu, ale bohužel neměla trvat příliš dlouho. Všechno se změnilo ve chvíli, kdy si James se Siriusem našli svůj oblíbený cíl, kterým byl jejich největší nepřítel Severus.

Hlasitá potyčka plná kouzel okamžitě přitáhla pohled zelených očí. 

„No to si snad dělají srandu!" zabručela Lily rozladěně a jala se okamžitě nastalou situaci řešit. Co by to byla za prefektku, kdyby se nevrhla na pomoc šikanovanému studentovi? A ještě k tomu jejímu kamarádovi? Rozhodně to nemohla nechat jenom tak.

„Být tebou, nepletu se do toho," křikla za ní Marlene, ale bylo to jako mluvit do dubu. Evansová měla v tu chvíli klapky na očích i uších a kráčela přes travnatou plochu jako rozzuřený býk přivábený červeným šátkem.

„Dejte mu POKOJ!" vyštěkla prudce a už podle řeči jejího těla chlapcům došlo, že si u ní udělali jeden dost velký vroubek.

James si okamžitě prohrábl vlasy rukou a pokusil se tvářit nezaujatě. 

„Copak je, Evansová?"

„Dejte mu pokoj," zopakovala znovu a ještě důrazněji, přičemž propalovala Jamese plamenným pohledem. „Co vám udělal?"

„No... jde spíš o to, že existuje, jestli chápeš, jak to myslím...," odvětil James a rozesmál tím své okolí v čele se Siriusem, na kterého přitom Lily vrhla jeden ze svých vražedných pohledů.

Byla z něj zklamaná. Z obou dvou. Už si pomalu začínala myslet, že i James dostal trochu rozumu, jenže se v nich očividně spletla. Byli pořád jenom párek bezmozků, který si zkrátka nemohl pomoct a musel šikanovat všechno v jejich dosahu.

„Myslíš, bůhvíjak nejsi vtipný," sykla chladně, „jsi ale jen nafoukaný a násilnický ubožák, Pottere. Nech ho na pokoji!"

Její poznámka ho urazila. I on si myslel, že byli na dobré cestě k navázání přátelštějších vztahů, jenže teď pochopil, že se šeredně spletl. Nemohl si tak odpustit jeden ze svých starých zlozvyků, kdy téměř bezmyšlenkovitě vyhrkl: „No tak... dej si se mnou rande a já už proti tomu srabákovi nikdy nepozvednu hůlku."

„Než jít s tebou, to bych si radši dala rande s tou obří olihní!"

„Máš smůlu, Dvanácteráku," prohlásil Sirius téměř škodolibě a vyhnul se přitom zrzčině pohledu. Místo toho se zadíval přímo na Severuse, na kterého se během hádky mírně pozapomnělo. „A sakra!"

Nikdo už nestihl Snapeovi zabránit v použití kletby. Naštěstí se mu do ní nepodařilo vložit tolik síly, kolik plánoval, ale i tak otevřela Jamesovi na tváři ošklivou hlubokou ránu, ze které mu vystříkla krev až na hábit.

Lily na krátkou chvíli zatajila dech a téměř úlevně vydechla, když Potter mávl hůlkou a zvedl jejího kamaráda za nohy do vzduchu. Jen Morgana ví, co všechno se mohlo stát; tohle byla přece černá magie! Na co u Merlinových vousů ten hlupák myslel? I tak ale nerada viděla, jak si to ten brýlatý budižkničemu užíval.

„Pusť ho dolů!" trvala si dál na svém.

„Jak si přeješ," ušklíbl se James a okamžitě povolil účinky svého zaklínadla, takže černovlasý Had dopadl do trávy přímo na hlavu.

Určitě to nemohlo být nic příjemného, ale tím se Snape zastavit rozhodně nenechal. Okamžitě se vyškrábal zpátky na nohy a namířil znovu hůlku proti oběma Pobertům. Sirius bez váhání zareagoval a znehybnil ho dřív, než stihl vyslovit příslušné kouzlo.

To už byla ale Lily až příliš vytočená, než aby dokázala racionálně uvažovat. Vytáhla z hábitu hůlku a namířila ji přímo na Jamese se Siriusem. Tenhle její vztek už ovšem neměl vůbec nic společného se Severusem. Byla naštvaná na ně. Na Siriuse, že předstíral jako kdyby se mezi nimi nikdy v životě nic nestalo, i na Jamese, protože on byl tím důvodem, že o Tichošlápka přišla. V tuhle chvíli nenáviděla oba dva.

„Padej odtud," odsekl nakonec James, „máš štěstí, že tu Evansová byla, Srabusi–"

„Nepotřebuju, aby mi pomáhala taková špinavá, mrňavá mudlovská šmejdka!" vyplivl ze sebe Snape, i když toho zalitoval okamžitě, jakmile ta slova vypustil z úst.

Tohle Lily zabolelo. 

Slýchala urážky od spousty Zmijozelských – od Averyho, Mulcibera, Rosiera – na to si dokázala zvyknout, ale slyšet taková slova z úst Severuse bylo jiné. Ještě stále ho považovala za přítele, jenže další křivdu už by její srdce nemuselo unést. Poslední dobou se jí nic nedařilo a lidé z jejího života odcházeli jako na běžícím páse. Začínala si myslet, že za to může ona.

Další sled událostí už si příliš nepamatovala. Věděla jen, že urazila Severuse, že se utrhla na Jamese, a že nakonec s hrdě zvednutou bradou odkráčela pryč.

Teprve o notných pár metrů dál si dovolila popustit uzdu vlastním emocím. Rozplakala se – kvůli tomu, co jí řekl Severus; kvůli Siriusově okatému nezájmu a naopak i kvůli Jamesově až přehnanému zájmu. Všechno bylo špatně a ona už s tím nechtěla dál bojovat.

Poprvé v životě se těšila pryč z Bradavic. Radši chtěla zmizet do nudného domu uprostřed Cokeworthu, za sestrou, která s ní nemluvila, než trávit čas na tomhle zpropadeném místě, kde í její nejlepší přítel urážel a kde člověk, o kterém si myslela, že ji miloval, dělal jako kdyby ji neznal.

Nohy ji automaticky dovedly až do prefektské koupelny, kde se posadila na okraj obrovské vany a spustila do ní nohy. Bylo to jediné místo, kde mohla mít dostatek soukromí, aby se dala trochu dohromady.

Nebylo jí ovšem souzeno užívat si klidu příliš dlouho. 

V rozrušení totiž zapomněla zavřít západku, takže se k ní během půl hodiny přidala nežádoucí společnost. Ač by obvykle jeho přítomnost uvítala, pro tentokrát neměla náladu ani na něj.

„Nech mě být, Remusi," zabručela rozladěně, „nechci nic slyšet."

„Chtěl jsem se za ně omluvit. Víš, oni jsou poslední dobou–"

„Copak neslyšíš, jak je to směšné, Reme?" ušklíbla se Lily a zvedla na něj hlavu. „Ty ses za ně chtěl omluvit? Jsi jejich otec? Nebo snad svědomí?"

„Ne, ale–"

„Přestaň, ano? Chápu, že jsou to tví přátelé, ale ty jsi prefekt, u Merlina! Proč je nezastavíš, když víš, že dělají něco špatného?"

„Lily," zamumlal Remus zaskočeně, „oni mě berou takového jaký jsem; i přesto CO jsem. A já jim to oplácím stejně. Od toho přece přátelé jsou. Není to zas tak vysoká cena, ne?"

Evansová si zhluboka povzdechla a postavila se zpátky na nohy. 

„Ty si vážně myslíš, že by se s tebou přestali bavit, kdybys je občas umírnil? Ale notak... tomu přece sám nevěříš. Možná mají mozek trolla po obrně, ale jsem si naprosto jistá, že by se na tebe nevykašlali."

Remus se vděčně pousmál a několikrát si přešlápl z nohy na nohu. 

„No... nemohla bys pro mě něco udělat?"

„Cokoliv," přikývla zrzka, aniž by tušila, že se vrhla do jámy lvové. Doslova.

„Oba stojí před koupelnou a chtějí s tebou mluvit," začal opatrně a pečlivě přitom sledoval zrzčinu reakci.

Výraz v jejím obličeji se okamžitě změnil do nepřístupné masky. Založila ruce na hrudníku a několikrát poklepala nohou do země. 

„Zato já s nimi mluvit nechci!"

„Prosím, Evansová!" ozvalo se a mezi zárubněmi se objevily dvě vznášející se hlavy. Nedovolili si vlézt do místnosti celí, tak alespoň nakoukli skrz pootevřené dveře. James byl o něco níž a v obličeji ho přitom lechtaly Siriusovy vlasy, které musel neustále foukáním odhánět z očí. „U Merlina, Tichošlápku, jak s těmi vlasy vůbec můžeš žít? Otravujou mě, a to ani nejsou moje!"

„Polib mi, Dvanácteráku! Tvůj diskomfort mě ani v nejmenším nezajímá, jasný?"

Lily ze sebe vydala netrpělivý a trochu zuřivý povzdech, ale zároveň přesunula svou pozornost na ty dva. Bylo to daleko víc, než si vůbec zasloužili. Ve vzduchu vyčarovala přesýpací hodiny, ve kterých se začal pomalu přelévat písek.

„Máte přesně dvě minuty!" 

„U Merlinových trenek," vyhrkl James a vrazil spolu se Siriusem do místnosti. Nohy se jim do sebe zapletly a oba tak skončily na kamenné podlaze koupelny, jenom kousek před rozzuřenou Lvicí. „Klaníme se a prosíme o odpuštění," zamumlal Potter a snažil se přitom tvářit, že tohle byl celou dobu jejich plán.

Tichošlápek do Dvanácteráka strčil ramenem a významně si odkašlal; on sám se přitom ze všech sil vyhýbal pohledu zelených očí. Nedokázal se na ni dívat. Stále to pro něj bylo až příliš živé a teď tu byl čistě jenom kvůli Jamesovi, který začal po incidentu u jezera mírně panikařit.

„Jo, jasně," přikývl Potter a okamžitě se rozmluvil. „Nemyslel jsem to s tím rande vážně, jen mi to ujelo. Chápu, že si u tebe nemůžu nic vynutit vydíráním. Bylo to hloupé a... a... "

„Dětinské," zašeptal Sirius co nejtišeji.

„Jo, dětinské! Omlouvám se, Evansová. A jestli si to přeješ, nechám Srabu–teda Severuse být i bez toho rande. Ale kdybys náhodou chtěla–AU!"

Prudká rána loktem do žeber od Blacka ho zaskočila. Ukřivděně se na něj otočil a zamračil se, přičemž si rukou promnul zraněný bok.

„Čas vypršel!" ušklíbla se Lily a znovu mávla hůlkou, čímž nechala hodiny zase zmizet. „Omluva se nepřijímá. Nestojím o tvoji falešnou lítost, Pottere. A nestojím ani o žádnou Blackovu úchylnou seznamku nebo o co se tu teďka snažíte. Vypadněte odsud! Oba! Nemáte tu co dělat!"

„Ale–" začal James, ale Lily ho nenechala promluvit.

„Strhávám Nebelvíru pět bod! Pokračujte a bude to víc," odsekla s přimhouřenýma očima a probodla přitom Siriuse pohledem.

Teprve potom na ni dlouhovlásek provinile zvedl zrak. Na svou obranu neřekl vůbec nic, jenom ji chvíli upřeně sledoval. Viděla v jeho šedých očích bolest, ale nevěřila jí. Sirius její důvěru dávno ztratil a získat ji zpátky v nejbližší době rozhodně neměl. 

Pochopil to. Zvedl se ze země a položil Jamesovi ruku na rameno.

„Pojď, Dvanácteráku," zamumlal tiše.

James ještě chvíli váhal, ale nakonec se i on postavil a přidal se ke svému příteli. Bez dalších protestů a se sklopenými hlavami odešli z prefektské koupelny; dokonce se ani neotočili.

„Jsi spokojený?" obořila se Evansová i na Remuse. Ruce přitom měla stále založené na hrudníku, jak se snažila potlačit vlastní rozrušení. „Tohle jsi chtěl vidět?"

„Ne," přiznal Lupin, „ale nic jiného jsem ani nečekal. Vím, že máš pravdu."

„Dosáhl jsi svého a můžeš zase jít. Úkol jsi splnil, hm?" odvětila, stále ještě naštvaně, ale zároveň se rychlým mrkáním pokoušela zahnat slzy, které se jí draly do očí. Netoužila teď po ničem jiném, než po léčivé samotě.

„Mrzí mě, jak to dopadlo," povzdechl si Remus a pomalým krokem vyrazil směrem ke dveřím. „Kdybys cokoliv potřebovala, víš, kde mě najdeš. Jsem tu pro tebe, Lily, ano?"

„Děkuju, Reme," pousmála se nakonec a sledovala, jak se za ním zavřely dveře.

Nikdy si nemyslela, že takhle dopadne její vztah se Siriusem. Bolelo to víc, než si kdy vůbec dokázala představit, ale byla rozhodnutá bojovat se svým trápením. 

Nebyla první ani poslední, kdo se zklamal v lásce. V životě přijdou daleko horší věci, proti kterým bude zlomené srdce jenom nedůležitou prkotinou, a ty časy se blížily mílovými kroky. Teď se ovšem zdály být až příliš vzdálené na to, aby dokázaly utěšit plačící děvče, které se nedokázalo poprat samo se sebou.