březen 1976

„Merline, kde mám ten domácí úkol na kouzelné formule?" brblal James a přehraboval přitom veškerý bordel válející se na jeho stole, posteli i zemi.

„Možná ti ho sežral Sirius," popíchl ho pobaveně Peter.

„Ha ha," ušklíbl se Tichošlápek. „Pes sežral můj domácí úkol, jak originální."

„Zase jsi dneska vstal špatnou nohou?" povytáhl Remus obočí a zvedl hlavu od učebnice.

„Ještě jsem vůbec nevstal, jestli sis nevšiml," odvětil Black.

Na kolenou měl přitom rozepsané pojednání o jedech a protijedech. Blížící se NKÚ totiž začínaly doléhat i na jindy nezodpovědné jedince. Do zkoušek už zbývaly jenom dva měsíce, takže bylo načase začít opakovat, pokud jednou nechtěli nahradit Filche v roli školníka.

„Vzdávám to," mávl James rukou. „Bude ze mě uklízeč na ministerstvu. Práce jako práce. Siriusi, půjčíš mi ty dopisy od Evansové?"

„Proč?" zamračil se Tichošlápek.

Remus se pokoušel Jamesovi očima naznačit, že tohle není správný směr konverzace, ale tomu to ani v nejmenším nedošlo.

„Náměsíčníku, měl by sis od toho učení dát pauzu. Máš nějaké divné oči. No nic. Chtěl jsem si ty dopisy pročíst. Ptala se mě na spoustu věcí, o kterých jsem nic nevěděl. Třeba je tam vyčtu."

Sirius se kousl do tváře, až v puse ucítil krev. 

Hlavně klid, snažíš se s ním dát všechno do pořádku. Neřekni nějakou blbost. 

Místo útočné odpovědi tak Black nakonec sáhl do šuplíku a podal Jamesovi svazek dopisů, kterých si cenil nadevše.

„Ale vrať mi je, jasné?"

„Neměj péči," ušklíbl se Potter a začal před sebe rozkládat jeden po druhém, přičemž je prolétal očima. Vydržel to dělat asi dvě minuty, než útrpně zakvílel. „Vždycky se holky takhle vykecávají? Jak v tom mám najít to, co chce slyšet?"

Nevěřícný pohled, který mu Black věnoval, ho skoro donutil zastydět se.

„To si jako vážně myslíš, že se na to můžeš naučit jako na nějaký kvíz, Dvanácteráku? U Merlina, bavil ty ses někdy v životě s ženskou?"

„Jenom s těma, co se mi pokoušely vetřít do přízně. Ty nezajímalo, jestli znám jméno jejich matky za svobodna," pokrčil James rameny. „Víte co po mě všechno chtěla vědět? Prý jaká je její oblíbená barva, knížka, jakou písničku nenávidí a jak se jmenuje její sestra. Že pokud to nevím, tak nemůžu tvrdit, že ji miluju. To je ale blbost."

„Petunie," řekl Sirius, který radši sklonil hlavu zpátky k pergamenu, aby se na svého přítele nemusel dívat, jelikož by mu nejspíš musel jednu vrazit.

„To je jméno nějaké další holky, kterou chceš oblbnout?" houkl Potter rozladěně.

"Tak se jmenuje její sestra, paroháči," zabručel Tichošlápek a znovu neochotně zvedl pohled od učení. „Její nejoblíbenější barva je fialová. Co se týká knihy – bude ti zarputile tvrdit, že jsou to Tři mušketýři od Dumase, ale ve skutečnosti je to Nabokovova Lolita. A nenávidí cokoliv od Dolly Parton. Něco dalšího?"

Všichni tři se na něj mlčky zadívali. V každých očích se přitom zračila jiná emoce – Jamesovi v nich hořely jiskry záště, Remus byl očividně překvapený a v těch Peterových se pro změnu objevil soucit.

„Od kdy se tak zajímáš o mudlovskou kulturu, co?" pronesl James kousavě.

Sirius jenom rozladěně trhl rameny, sebral svůj pergamen i kalamář a bez dalších řečí odešel z ložnice. Tohle rozhodně neměl zapotřebí. Za tohle mu nestálo ani Dvanácterákovo přátelství. 

„Jamesi? Nerad to říkám, ale jsi idiot. Nemůžeš ho nechat chvíli být? Nevidíš, že ho to bolí?"

Potter se zadíval na Remuse a ve tváři se mu po chvíli vzdoru konečně objevila i lítost. 

„On ji má fakt rád, co?" povzdechl si a rukou projel své černé rozcuchané vlasy.

Lupin opatrně přikývl. 

„Netrestej ho za něco, co nedokáže ovlivnit. Snaží se ti dokázat, že je na tvé straně, ale to neznamená, že netrpí, Jimmy."

„Půjdu za ním," povzdechl si nakonec James a za pomocí pobertova plánku vyrazil za svým přítelem. 

Konečně se v něm pohnulo svědomí, přičemž si vzpomněl na zrzčina slova o tom, že by si měl se Siriusem promluvit. Zřejmě měla v něčem přece jen pravdu. Našel ho na astronomické věži. Teplé dopolední paprsky už stihly prohřát kamennou podlahu a chladný vzduch byl příjemně osvěžující. Sirius seděl na zemi, zády opřený o zábradlí a pokračoval v sepisování svého pojednání.

„Ó můj Merline," protáhl, když si konečně všiml nově příchozího, „co to bude tentokrát? Budeš po mě chtít, abych si ostříhal vlasy? Nebo budu muset na důkaz svého neotřesitelného přátelství chodit s hnisavými boláky na obličeji, aby se na mě náhodou Evansová nepodívala, hm?"

„Promiň," hlesl James tiše a tvářil se přitom jako prvňáček, který zapomněl donést domácí úkol.

„Cože?" odpověděl Tichošlápek překvapeně a dokonce odložil i práci na svém domácím úkolu. „Jsi v pohodě, Jamie?"

Potter si několikrát odkašlal, než přešel k Siriusovi a sedl si na zem vedle něj. Rukama si přitom objal kolena a oči zabodl kamsi do dálky. Teprve potom se odvážil promluvit.

„Hele, mrzí mě to. To všechno mezi náma. Vážně. Uvědomuju si, že na tom mám svůj podíl viny. Jo, možná dokonce větší, než si dokážu sám přiznat. Ale zatraceně... zlomil jsi mi srdce."

„A nejen to tvoje, kamaráde," odvětil Sirius tiše a zaklonil hlavu, aby se mohl zadívat na nebe. „Úplně se mi to vymklo z rukou. Pamatuješ si, jak jsi tenkrát zkoušel tu Vronského fintu a praštil s koštětem do země? Tak i já si myslel, že to bez problémů zvládnu vybrat, dokud nebylo moc pozdě. Odhad rozhodně není naše silná stránka."

„Remus měl pravdu co? Ten náš plán byl děsná blbost," povzdechl si James a natáhl doteď pokrčené nohy.

„Řekni mi, kdy naposled Náměsíčník pravdu neměl?" odvětil Sirius lehce pobaveně.

„Když řekl, že se Pete do konce ročníku určitě dostane aspoň na první metu. Vsázím deset galeonů, že se nic takovýho nestane," uchechtl se James.

I Blackovi konečně povolilo napětí v těle a uvolněně přitom napnul kolena. 

„Tu sázku beru. Přišlo mi, že by vážně stál o McKinnonovou. A... no je to McKinnonová."

„Ty si fakt myslíš, že by u ní mohl mít šanci? Jako vážně? Neděláš si teď srandu, Tichošlápku?"

„Nějaká mu ten jeho stydlivý přístup určitě zbaští i s navijákem," zasmál se Sirius.

A tak si plácli.

Hádku, kterou na začátku spustila jediná nevinná sázka, nakonec uzavřeli úplně jinou sázkou, jako kdyby se snad vůbec nepoučili. 

Naštěstí měli ještě čas dělat chyby a pokoušet se je napravovat. Zatím je osud trápil pouze drobnými malichernostmi, jelikož dobře věděl, že brzy budou čelit daleko horším zkouškám. Rozhodl se jim dopřát ještě poslední chvíle dětství a starostí tak moc typických pro dospívání.

Mezitím na školních pozemcích probíhala výměna názorů na podobné téma. Tahle ovšem rozhodně nebyla klidná ani přátelská. Severus Snape byl v obličeji brunátný a zběsile při svém projevu rozhazoval rukama do všech světových stran.

„Ty jsi vážně chodila se Siriusem Blackem, Lily? Vždyť je to – Merline, je to buran, sukničkář a vůbec ničeho si neváží!"

„Zdá se, že ho znáš daleko líp, než já, Seve, tak mi o tom dál vyprávěj!" odsekla mu Lily okamžitě a založila si ruce na hrudníku.

„Snad sis nemyslela, že by mu na tobě mohlo záležet! Vždyť si tě za poslední měsíc ani nevšiml. Proč pro něj ještě vůbec brečíš? Nezaslouží si tvoje slzy."

Tohle byla od Severuse rána pod pás. Lily se sevřel žaludek a jen těžce přitom potlačovala bolest, která se jí pokoušela nesmlouvavě vetřít do přízně. Nejvíc ji rozhodila skutečnost, že její přítel měl pravdu – Sirius se na ni v posledních několika týdnech prakticky ani nepodíval. Ty tam byly marné naděje na přátelství. Začínala být přesvědčená, že to pro něj byla opravdu jenom švanda, ale slyšet to z cizích úst bylo frustrující.

Nejhorší bylo, že čím dál se cítila od Tichošlápka, tím víc v ní rostla zášť vůči Jamesovi. To on jí ho vzal. Nebýt jeho, mohli možná zůstat přáteli, jenže Black se tak moc snažil získat Pottera zpátky, že ji úplně vyškrtl ze svého života. A to bolelo.

„Prostě to nech být, jasné?" odvětila nakonec. „Když mi to budeš pořád připomínat, nic se tím nezmění. Bude mi pořád stejně mizerně. A jestli to tobě dělá dobře, tak si posluž, ale tohle přátelé nedělají!"

Severus se nadechl k útočné odpovědi, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Brzy zkrotl jako beránek a sklopil oči k zemi. 

„Omlouvám se. Nechci, abys byla nešťastná ještě kvůli mě."

„Děkuju," pousmála se zrzka a objala si přitom hrudník rukama. „Ráda bych ale věděla ještě jednu věc. Regulus... baví se pořád tolik s Mulciberem, Nottem a ostatními?"

Snape sevřel rty do přísné linky a ve tváři se mu objevil nesmlouvavý výraz. 

„Nemysli si, že budu dělat chůvu Blackovu bratříčkovi. Pro toho zmetka, co ti zlomil srdce, nehnu ani prstem!"

„Není to kvůli Siriusovi," hlesla. „Chci říct, ne tak úplně, jen... nelíbí se, jak moc se rozrůstá ta skupinka obdivovatelů Pána zla. Tebe to snad neznepokojuje?"

„Lily, přeháníš to. Oni nejsou zlí, jsou jen trošku... jiní."

„Jiní? JINÍ? Mulciber a Avery mě napadli a použili proti mě černou magii! To mi nepřišlo jako sranda!"

„Cože?" zarazil se Severus najednou. „To udělali? Kdy to bylo? Nestalo se ti nic?"

„Aha, takže když jde o mě, obav máš dost, ale když to dělají jiným, tak je to jen sranda."

„Takhle jsem to přece vůbec nemys–"

„Pořád je jenom omlouváš. Soudíš Siriuse, ale přitom nemáš zameteno před vlastním prahem. Vždyť... u Merlina, i Potter má víc rozumu než ty. On se aspoň jako idiot narodil, z tebe se pomalu stává!"

Severus zalapal po dechu a stiskl jednu ruku v pěst. 

„Co jsi to řekla? Že je Potter lepší, než já? To nemůžeš myslet vážně?!"

„A co když jo?" nafoukla se a založila si přitom ruce na hrudníku jako přísná učitelka.

I ona občas uměla ublížit slovy. Lily Evansová nebyla ani zdaleka puncem dokonalosti. Dokázala být stejně zaslepená a sebestředná jako jakýkoliv jiný Nebelvír a tentokrát zasáhla velice citlivé místo. 

Ač toho bude za pár hodin sama litovat, hrdost jí nikdy nedonutí omluvit se.

A tak se tihle dva znovu rozešli ve zlém. Přátelství se jim rozpadalo pod rukama a oni přitom netušili, jak ho zachránit. Možná už se ani zachránit nedalo. Čím starší byli, čím víc vyplouvaly na povrch jejich odlišnosti, tím vzdálenější si byli. 

Blížil se den, kdy bude propast mezi nimi tak široká, že už se nebude dát překonat. Den, kdy si budou muset zvolit stranu.

Stali se tak jenom dalšími ze zástupů spřízněných duší, které nakonec rozervala válka a rozdílné přesvědčení. 

Už nebylo cesty zpátky.