září 1971

Malé zrzavé děvče stálo přímo na kouzelnickém nástupišti a neustále se rozhlíželo kolem sebe s lehce pootevřenou pusou a rozzářenýma dětskýma očima. Točilo se jako korouhvička ve větru a neustále nadšeně výskalo, když zahlédlo cokoliv, na co nebylo z mudlovského světa zvyklé.

„Páni, Severusi! Je nádherná!" rozplývala se Lily stojíc před naleštěnou rudou lokomotivou, kterou zahlédla okamžitě, jakmile prošla spolu s rodiči skrz přepážku na nástupišti devět a tři čtvrtě. Z jejího komínu stoupal hustý tmavý dým a troubení parního stroje doplňovalo brebentění studentů a houkání sov, které se rozléhalo po celém perónu.

Jedenáctiletý Snape děvče sledoval s širokým úsměvem na rtech. Měl moc rád, když byla jeho kamarádka veselá. Vždy z ní čišel optimismus na všechny strany a donutil tak k úsměvu i zaryté bručouny. Už tehdy pravděpodobně budoucí učitel lektvarů věděl, že se tohle děvče stane láskou jeho života. Nikdy nebude žádnou ženu milovat tolik jako Lily Evansovou.

Navždy.

„Co je tohle? Seve, vidíš to?" vyhrkla znovu Lily, chytila překvapeného tmavovlasého chlapce za ruku a táhla ho k podivné prosklené bedně, ve které leželo bizarní rudé zvíře se šesti nohama připomínající mloka.

„To je salamandr," vysvětlil jí okamžitě Severus. „Dokáží přežít jenom v ohni. Když je někdo převáží na jiné místo, musí ho neustále krmit pálivými papričkami, jinak by zemřel."

„Páni," vzdychla zrzka obdivně, „ty víš snad úplně všechno."

Bledému chlapci zbarvil tváře zářivý nach, když nesrozumitelně zamumlal slova díků.

Při pohledu na ohnivou ještěrku se mladé dvojici dokonce podařilo přehlédnout majitele neobvyklého zvířete. A že šel přehlédnout jenom velmi těžko.

„To je něco, viďte?" zahřměl hluboký hlas až sebou oba překvapením trhli.

Přímo před nimi stál obrovský zarostlý muž, který o několik hlav převyšoval všechny na nástupišti. Jeho boty měly velikost menších lodí, ale přitom mu skrz hustý dřevorubecký plnovous prosvítal upřímný úsměv.

„Promiňte, děcka, nechtěl jsem vás vyděsit. Zrovna jsem tohodle krasavce vyzved a vezu ho do Bradavic. Náš učitel péče vo kouzelný tvory je totiž jejich chovatel, víte? Voni jsou to totiž děsně užitečný zvířata tydle salamandři. Maj léčivou krev."

Rubeus Hagrid dokázal ve spoustě dětí na první pohled vyvolat zděšení. To bylo ale naprosto neopodstatněné. Pravděpodobně byste za celý život nenarazili na milejšího a dobrosrdečnějšího člověka, než byl tenhle něžný poloobr. Jeho náklonnost k veškerým nadpřirozeným tvorům byla jenom třešničkou na obrovském dortu plném lásky.

„Vážně mají?" osmělila se téměř okamžitě Lily a znovu si salamandra nadšeně prohlédla.

„To víš že jo, děvče. Můžeš se na něj v Bradavicích přijít kdykoliv podívat. Budu ho mít u svojí hájenky na pozemcích. Můžete oba přijít na čaj, mám rád společnost," pozval je Hagrid se spokojeným úsměvem a zvedl ze země skleněnou klec. „Teď už byste ale měli pospíchat do vlaku. Odjíždí přesně v jedenáct, tak ať vám neujede!"

„Děkujeme, pane," oplatila Evansová Hagridovi úsměv a co nejrychleji přeběhla ke své rodině, která ještě stále postávala na nástupišti a čekala na odjezd vlaku.

Téměř okamžitě se vrhla do náruče své ustarané mamince, které z očí ukáplo několik zbloudilých slz. Neuměla si představit, že své mladší dítě pouští pryč na tak dlouhou dobu někam, kam za ním nemůže.

„Buď na sebe opatrná, miláčku. A často nám piš, ano?" vlepila jí paní Evansová několik polibků do vlasů. „Dohlédni na ni, Severusi, ano?"

„Na mě se můžete spolehnout," usmál se na ni Snape a s hrdým výrazem v očích položil drobnou ruku Lily na rameno.

„Jsi moc hodný kluk. Opatrujte se oba," usmála se mateřsky a sevřela v pevném objetí i dlouhovlasého chlapce, který to ani v nejmenším neočekával. 

Evansovi se k němu na rozdíl od jeho vlastních rodičů chovali moc hezky. 

Dnes ho dokonce přijela vyprovodit jenom jeho matka, která stála opodál a tvářila se velice kysele. Právě to zřejmě donutilo Snapea, aby se za ní odšoural a věnoval jí alespoň trochu času, než zmizí na rok v nadpřirozené škole.

„Ahoj maminko, ahoj tatínku, ahoj Tuny," usmálo se vesele zrzavé děvče a sevřelo v náručí i svou starší sestřičku.

Ta se ovšem tvářila zle a nepřístupně. Vůbec Lily neoplatila její objetí a ještě jí od sebe co nejrychleji odtlačila. To mladší sestřičce okamžitě vehnalo slzy do očí. Pevně jí chytila za ruku a začala Petunii přemlouvat. 

„Je mi to líto, Tuny, je mi to líto. Poslouchej-"

Nic z toho, co řekla, její sestru ale neobměkčilo. Nepříjemně odsekávala a dokonce Lily nazvala bláznem, což vedlo k nepříjemné hádce ohledně Severuse a celých Bradavic. 

Malou zrzku to rozrušilo natolik, že úplně zapomněla na kamaráda, který měl do vlaku nastoupit s ní, a vyrazila do vagónu na vlastní pěst. Přes slzy, které jí zakrývaly výhled na cestu, bohužel přehlédla dlouhovlasého chlapce v uličce. Ve svém zbrklém spěchu do něj prudce vrazila, až oba dopadli na měkký kobereček na chodbičce.

„Já se strašně moc omlouvám," zamumlala zrzka plačtivě a tváře se jí zalily skoro stejnou barvou, jaká zářila na její hlavě. 

Tmavovlasý chlapec s vlnami staženými do volného culíku se zvedl jako první a natáhl k ní pomocnou dlaň, aby ji následně postavil zpátky na nohy.

„Teda, ty máš páru, holka," zasmál se, přičemž se pokoušel oklepat oblečení od drobečků, které už tu zřejmě nějací spolužáci stihli nanést.

„Sotva jsi přišel a už ti holky skáčou do náruče? Páni, tebe bych se měl asi držet," ozval se za zády Lily pobavený klučičí hlas.

Otočila se, aby si prohlédla jeho původce, a stanula tváří v tvář rozcuchanému klukovi s brýlemi na nose a pobaveným úšklebkem na rtech. Na rameni mu seděla sova pálená a už měl na sobě dlouhý černý hábit, který byl součástí školní uniformy.

„Hele, tebe jsem viděl na Příčný ulici," vyhrkl okamžitě James. Moc dobře si pamatoval ty její rudé nepřehlédnutelné kadeře. „U Ollivandera."

„Jo," přitakala a hřbety rukou se pokoušela otřít z očí slzy, „jsem Lily."

„James Potter," potřásl jí chlapec rukou a obrátil svou pozornost na černovláska, který ještě stále stál opodál a sledoval je s letmým úšklebkem na tváři.

„Potter?" promluvil dlouhovlasý kluk, který ještě před chvílí seděl na zemi. „Počkej, počkej, tvůj táta vynalezl Rychlopomádu pro váš hladký vlas? No to nene. Neumím si bez tý vychytávky představit život," potřásl mu chlapec nadšeně rukou. „Jsem Sirius, Sirius Black."

Ani jeden z nich si nevšiml, že se od nich Lily okamžitě odpojila a ve svém zoufalství si odešla najít prázdné kupé. Potřebovala si poplakat, jelikož se jí spousta slov, které na ní vychrlila Petunie, velice dotkla.

„No, jsem rád, že naše rodina takhle pomohla kvalitě tvýho života," uchechtl se James pobaveně. „Půjdeme si najít místo než na nás žádný nezbyde, co říkáš?"

"To bychom asi měli," přikývl Sirius a bok po boku se vydali chodbičkou, podél které byly vchody do jednotlivých kupé.

Procházeli vlakem poměrně dlouho, dokud je nepřestalo bavit hledat místo, které by měli jenom pro sebe. Nezbývalo než se smířit s tím, že budou mít spolucestujícího.

„Vzdávám to, Pottere," povzdechl si Black. „Půjdeme do toho dalšího, i kdyby v něm seděla parta Tlustočervů."

„Jsem pro," přikývl James a bez dalšího přemýšlení zapadli do prvního kupé, které se jim naskytlo.

Shodou okolností to bylo úplně stejné místo, které si před krátkou chvílí vybrala Lily jako své klidné útočiště pro vstřebání předchozí hádky. To ale chlapce ani v nejmenším neodradilo. Dokonce se ani nezeptali, jestli si smí přisednout. Prostě se do kupé nahrnuli a okamžitě si tam rozložili veškeré věci, jako kdyby jim to tam snad patřilo.

Trvalo jen krátkou chvíli, než se ve dveřích objevil bledý dlouhovlasý chlapec v ošuntělém oblečení. Teprve tehdy obrátila zrzka pozornost na něco jiného, než na ubíhající krajinu za oknem. 

Severusovi chvíli trvalo, než se na něj jeho kamarádka konečně usmála, ale jakmile to udělala, hrudník mu naplnilo příjemné teplo.

„Mohla bys být ve Zmijozelu," usmál se na ni přívětivě.

„Zmijozelu?" vyprskl najednou Potter, který si do té doby dvojice vůbec nevšímal. „Kdo chce být ve Zmijozelu? Myslím, že odcházím, co říkáš?" drcl pobaveně do Siriuse.

Ten ovšem jeho veselí v tomto případě nesdílel a jenom suše prohlásil: „Moje celá rodina byla ze Zmijozelu."

„Hrome," zaklel James, „a to jsi mi připadal v pohodě."

Sirius se jenom ušklíbl a pohodil hlavou, aby dostal zbloudilé pramínky tmavých vlasů z očí, než zareagoval: „Možná poruším tradici. Kam bys chtěl nejraději, kdybys měl na výběr?"

Potter se okamžitě hrdě přihlásil k Nebelvíru, na což Snape okamžitě zareagoval posměšným uchechtnutím.

„Máš s tím snad nějaký problém?" načepýřil se okamžitě James. Neměl rád, když si někdo dělal srandu z koleje, ze které pocházel jeho otec.

„Ne," odvětil Severus s letmým úšklebkem, „pokud jsi raději odvážný než chytrý-"

„A kam doufáš, že se dostaneš ty, když nejsi ani jedno z toho?" prohodil Sirius jakoby nic směrem k umaštěnému chlapci, který už pomalu začínal rudnout v obličeji.

James se hlasitě rozesmál, což donutilo i Lily navztekaně vyskočit na nohy a s odporem se podívat na oba chlapce. „Pojď, Severusi, najdeme si jiné kupé!" zavelela s přísně staženými rty.

„Oooo, Severusi, najdeme si jiné kupé!" zapištěl Potter vysokým hlasem, který měl napodobit Evansovou.

Během toho jim nastavil nohu do cesty, takže o ni Severus při pokusu o odchod brknul, až se musel zachytit posuvných dveří vedoucích do kupé. Na to už ani jeden z nich nereagoval a oba se radši co nejrychleji odporoučeli pryč.

„Uvidíme se, Srabusi!" zakřičeli za nimi ještě oba sborově.

Chlapci se ještě ani nestihli přestat smát, když k nim do kupé nahlédl bledý, unaveně vypadající blonďák. Přes obličej se mu táhly hluboké, čerstvé jizvy jako kdyby ho napadl přinejmenším hipogryf. Působilo to trochu děsivě, ale Potter s Blackem měli pro strach uděláno.

„Ahoj, máte tu volno?" ozval se trochu nejistě. 

Z několika předchozích kupé ho totiž studenti vyhnali. Kvůli jeho podivnému vzhledu raději tvrdili, že nemají žádné volné místo a poslali ho o dům dál.

„Jasně," přikývl James, který sice v první chvíli přimhouřil oči, když zaznamenal jeho záplatované oblečení, ale nakonec se rozhodl nechovat jako hlupák. „Máme tu spoustu místa, jen vejdi!"

„Díky," usmál se na ně vděčně blonďák a posadil se na místo, kde ještě před chvílí seděla Lily. „Jsem Remus."

„Těší mě, Reme," zakřenil se na něj Sirius a všichni chlapci se okamžitě pustili do živého hovoru.

Červíček se k jejich skupince sice přidal až během hostiny ve Velké síni, kde si přisedl ke svému příteli Jamesovi, ale neotřesitelné základy jejich přátelství vznikly právě tady. V rudém naleštěném vlaku uhánějícím přes Británii směrem k nezapomenutelným zážitkům, které měli v Bradavicích prožít.

James Potter, Sirius Black a Remus Lupin.

Byli mladí, byli bezstarostní a mysleli si, že jim svět leží u nohou. Nejkrásnější kapitola jejich životů měla právě začít.