únor 1976

„Pořád to nechápu," povzdechla si Marlene už po několikáté a nacpala si do pusy plnou hrst peprmintových ropuch; Peter ji poslední dobou s očividným nadšením jejími nejoblíbenějšími cukrovinkami pravidelně zásoboval. „Miluješ ho, on miluje tebe a přitom spolu nemůžete být? Jste snad Roman a Judith?"

Lily zvedla hlavu od učebnice, do které měla doteď soustředěně zabořený nos, a pozvedla obočí.

„Tak za prvé – je to Romeo a Julie a za druhé – už jsem ti to přece vysvětlovala. Sirius nechce, aby jeho rodina zjistila, že chodí s někým, jako jsem já. Má strach, aby se mi něco nestalo. A dál to tajit už bychom nejspíš nedokázali," povzdechla. 

„Svatá Morgano!" zaúpěla blondýnka a praštila se dlaní přímo do čela. „Lily Evansová, proč musíš být tak příšerně pragmatická? Zkoušela jsi dát alespoň jednou v životě přednost srdci před rozumem, co?"

„Jo," zabručela podrážděně. „Když jsem dala na tvou první radu a rozhodla se začít si s ním. A podívej, kam mě to dovedlo."

„Lituješ toho?"

„Ne!" vyhrkla Lily až nečekaně prudce. „Chci říct – hrome – to je jedno. Teď už na tom nezáleží."

„Takže kdyby se to čirou náhodou ostatní dozvěděli, tak by vlastně bylo po starostech a už by nebylo co tajit. Chápu to správně?" 

Marlene se posadila na posteli, snědla další čokoládu a na jejím jiskřivém pohledu by každý okamžitě poznal, že vymýšlí nějaký ze svých hloupých plánů.

„Opovaž se, Marlene!" zavrčela Evansová. „Ať se v té tvé blonďaté palici rodí cokoliv, okamžitě na to zapomeň! Jenom to zhoršíš! Slib mi to!"

„Čestný skautský!" zvedla ruku k čelu a zasalutovala, přičemž jí tvář ozdobil široký úsměv.

„Ani nevíš, kdo je to skaut," obořila se na ni Lily a zaklapla svou učebnici. „Mám toho dost! Můžete všichni prostě respektovat naše rozhodnutí a přestat si hrát na dohazovače, hm?"

„Fajn, fajn," ušklíbla se McKinnonová a i ona zaklapla knihu, kterou spěšně uklidila do brašny. "Až budeš ležet na smrtelné posteli a budeš toho litovat, tak si na mě vzpomeň jasné? Úplně tě slyším: Ach, kdybych tak tehdy poslechla Marlene. Mohla jsem mít děti s úžasnýma vlasama a dokonalým úsměvem a místo toho jsem si vzala toho nudného chovatele kůrolezů. Jak já byla pitomá!"

Zrzka na ni chvíli nevěřícně hleděla, ale brzy povolila svou nepřístupnou masku a hlasitě se rozesmála. 

„U Merlinových fuseklí, ty máš představy."

„Tak se mi to líbí," usmála se blondýna vstřícně. „Chyběl mi tvůj úsměv, zlato."

„Dneska si ho ale moc neužiješ," zachmuřila se Lily znovu. „Kdybych mohla zrušit ten zpropadený Valentýn, udělám to bez mrknutí oka. Kdo se má na všechna ta srdíčka a amorky dívat."

„Ale to přece ne! Drahá Evansová, za chvíli společně vyrazíme do Prasinek a užijeme si holčičí den, co říkáš? Budeme metat kletby po klucích, přeměníme srdíčka na pavouky, a tak."

„To zní jako něco, co by udělala ta parta z vedlejší ložnice," ušklíbla se. „Do Prasinek mě dneska nikdo nedostane. Bude to tam samý spokojený páreček, na to ještě vážně nemám. Mimoto jdu k jezeru s Remusem, potřebujeme něco probrat."

„S Remusem, jo? Holka, ty je snad chceš vystřídat všechny," zamrkala na ni Marlene škádlivě.

„U Merlina, musíš za vším hnedka vidět rande? Chápu, že ty nedokážeš jít s klukem nikam bez vedlejších úmyslů, ale já nejsem ty," vyplázla na ni Lily dětinsky jazyk a vstala z postele.

Bylo zrovna po úplňku a ona si přála vědět, jestli alespoň trochu zafungoval lektvar, který měl Remusovi ulevit při proměně. Ani on se dvakrát necítil na procházení Prasinkami na svátek zamilovaných, takže se dohodli, že tenhle frustrující den stráví společně mimo houfy muckajících se párů.

„No dovol," urazila se blondýna na oko, ale nakonec se pobaveně zasmála. „To platí jen pro ty pěkné."

„Víš ty co?" otočila se na ni Lily, když si oblékala kabát a kolem krku omotávala šálu. „Udělej dobrý skutek a vezmi do Prasinek Petera. Dlužíš mu to za všechny ty peprmintové ropuchy, co ti nosí."

„Petera?" vykulila McKinnonová překvapeně oči. Hned nato vyskočila z postele a začala poskakovat po místnosti na jedné noze, když se pokoušela rychle si obout boty. „Že mě to nenapadlo hned."

Lily chvíli zaraženě sledovala svou přítelkyni, které očividně její nápad přišel jako to nejlepší, co za posledních několik let slyšela. Nedávalo to smysl. Všechno jí do sebe zapadlo teprve v momentě, kdy měla Marlene ruku na klice a chystala se vyrazit pryč.

„Marlene McKinnonová! Opovaž se toho kluka lanařit do svého milujeme-Sily-a-naplánujeme-jim-svatbu klubu. Je ti to jasné?!"

„Nestarej se Lilinko-bublinko!" odvětila Marlene s širokým úsměvem a zmizela z místnosti rychleji než letící drak.

„Mám já tohle zapotřebí?" zamumlala Lily rozladěně, popadla zápisník a i ona opustila ložnici.

Během dlouhé cesty hradem se pokoušela sledovat jenom špičky svých vlastních bot. Ignorovala všechny létající konfety, pokřikující amorky i snahy kohokoliv navázat s ní konverzaci. Jednou dokonce musela změnit směr, protože zaslechla Pottera, který se ji za poslední týden pokoušel někam pozvat na Valentýna už přesně třiadvacetkrát. Znovu by to nemusela zvládnout a pravděpodobně by mu nepříjemně ublížila. 

Jakmile byl vzduch čistý a James byl dostatečně daleko, mohla zase začít předstírat, že je slepá i hluchá. Alespoň do doby, než zaslechla někoho vyslovit Siriusovo jméno, následované nesnesitelným hihňáním.

Helga Cokewoodová se opírala zády o kamenný oblouk v podloubí na nádvoří a pomrkávala na dlouhovlasého Lva, který stál asi metr od ní. Na prst si přitom natáčela jeden ze svých tmavých pramenů a kousala se do rtu tak úpěnlivě, že jí Lily v duchu popřála, aby si ho dočista ukousla a spolkla; v ideálním případě by se následkem toho mohla i zadávit. Ona místo toho nicméně popošla k Blackovi blíž a s úsměvem se dotkla jeho předloktí. Téměř v tom samém okamžiku ale dlaň zase stáhla a přesunula si jí na obličej. 

„U Merlina!" vypískla, když cítila, jak se jí nezastavitelným tempem zvětšuje nos. Do očí jí brzy vyhrkly slzy a se zoufalým pláčem se rozběhla pryč. Nechtěla, aby ji Sirius viděl takhle znetvořenou.

Zmatený Black se začal okamžitě rozhlížet všude kolem sebe a zjišťovat, co se vlastně stalo. Neviděl ale nikoho, kdo by za tím mohl stát. Alespoň do doby, než na konci nádvoří zahlédl kštici rudých vlasů. Dal by ruku do ohně za to, že si Evansová právě uklízela hůlku zpátky do kapsy, což mu na rtech vykouzlilo letmý úsměv.

„Já to viděl," upozornil na sebe Remus, jakmile Lily kousek za mostem doběhl.

Vypadal unaveně a pobledle, což byl samozřejmě následek včerejšího úplňku. Na ošetřovně nicméně tentokrát strávil o něco kratší čas, než bylo obvyklé. Většinou vyspával až do večera, ale dnes se cítil mnohem odpočatější, takže se rozhodl opustit postel o chloupek dřív.

„Vůbec netuším, o čem to mluvíš," odpověděla Lily vyrovnaně a zpražila ho přísným pohledem. „Prefekti přece nikdy nenapadají studenty!"

„No jistě, ti nikdy neporušují školní řád," usmál se Lupin vstřícně a připojil se k jejímu boku, aby mohli společně dojít až k jezeru, kde si plánovali rozložit učebnice a strávit tam klidné odpoledne. „Klid, Lily. Já tě přece nesoudím."

Evansová jenom neurčitě trhla rameny a odmítala se k tomu dál vyjadřovat. Byla naštvaná sama na sebe, že se nechala takhle hloupě ovlivnit žárlivostí, ale zkrátka si nedokázala pomoct. Bylo to silnější než ona. Mlčela až do chvíle, kdy si rozložili deku pod jedním ze stromů u jezera. Překvapivě tam byli úplně jediní, za což zřejmě mohlo chladné počasí a zároveň i fakt, že většina studentů vyrazila na valentýnskou návštěvu Prasinek.

„Tak co ten lektvar, Reme?" zeptala se okamžitě, jakmile dosedla na chlupatou látku. Vykouzlila přitom několik přenosných ohníčků, které brzy zajistily příjemné klima, i když byla venkovní teplota jenom lehce nad nulou.

„Jsi v tom vážně skvělá, Lily," odpověděl Lupin s úsměvem. „Řekl bych, že to bylo snesitelnější. Alespoň ty bolesti. Řekl bych, že jsem byl dokonce i o něco klidnější než obvykle."

Lily zhluboka vydechla a ze srdce jí spadl velký kámen. 

„Díky merlinu. Vážně jsem si tím nebyla vůbec jistá. V tom článku od Munga jsem našla pár přísad, které by mohly pomoct, ale ten poslední tip mi dal popravdě Severus."

„On věděl, co děláš za lektvar?" 

Z Remusova obličeje se stala kamenná maska a dokonce i tón hlasu už nebyl ani zdaleka tak vstřícný jako doteď.

„Ne," zavrtěla hlavou. „Nikomu bych to neřekla. Věř mi přece trochu."

„Já ti věřím," pousmál se znovu trochu křečovitě vlkodlak a celé jeho tělo se postupně zase uvolnilo. Brzy sáhl po zápisníku, který mu jeho společnice podávala a zadíval se na postup přípravy a složení lektvaru. „Vypadá to dost složitě. Myslíš, že bys mi mohla udělat něco do zásoby?"

„Samozřejmě," přitakala. „S tím jsem počítala. Pokud ti pomáhá, nenechám tě bez něj ani jeden úplněk, neměj strach."

„A co je tohle?" zamračil se lehce Remus, když očima přelétl pár očividně narychlo načmáraných vět, které rozhodně nevypadaly jako zápisky z hodin.

„Ale ne," vzdychla Lily rozladěně. Úplně zapomněla, že si do zápisníku naškrábala i slova věštby, aby se k nim mohla podle potřeby vracet. „Tohle mi řekla Sybila Trelawneyová, Reme. Myslím... myslím, že je to věštba."

„Věštba?" Jizvy na jeho obličeji se ještě prohloubily, když se mu přemýšlením zkrabatilo čelo. „Prosím, řekni mi, že tohle Sirius neslyšel."

„Neslyšel," hlesla tiše. "Neřekla jsem mu to, protože jsem se bála, že by udělal něco praštěného. Co myslíš, že to má znamenat? Co mají představovat ta kopyta? To mám jako čekat na nějakého vola? To si můžu rovnou vzít Pottera," ušklíbla se.

„Lily, věštby se dají vyložit tolika způsoby. Je obrovská hloupost se podle nich řídit. Můžeš si myslet, že znamenají jednu věc, ale přitom to může být něco úplně jiného."

„Možná," připustila. „Ale řekni mi – a naprosto popravdě – kdyby byla byť jen malá šance, že ta věštba znamená naději na konec války, vzdal by ses té představy?"

„Ne," připustil Remus po chvíli tíživého ticha. „Hádám, že přesně proto nás oba Moudrý klobouk poslal do Nebelvíru, co? Chceme být hrdiny za každou cenu."

Váhavě přikývla. 

„Občas si říkám, že by bylo o tolik jednodušší být Zmijozel. Ani bych se neohlédla a sobecky odešla za vlastním štěstím. Nehledě na následky."

„Takoví ale nepíšou dějiny."

„Ne, ale obvykle taky neumírají mladí, kolem domu jim pobíhá kupa dětí a žijí jenom jeden pro druhého. "

„My ale neumřeme mladí, Lily. Nikdo z nás," pousmál se Remus. „Jednou z tebe bude úžasná máma. Povedeš svoje děti na nádraží a zamáváš jim, až budou nastupovat do školy. Budeš se vztekat, až ti bude Brumbál posílat sovy s výčtem průšvihů, které udělaly, a budeš brečet jako želva, až konečně složí OVCE. Věř mi."

„Slibuješ?" zašeptala Lily a rukávem si otřela uslzené oči.

„Slibuju," odpověděl Náměsíčník a cvrnknul ji do nosu, čímž konečně vyloudil úsměv na její tváři.

Tehdy svým slovům opravdu věřil. Byl to ale jeden z planých slibů, kvůli kterým se bude až do konce svého života budit po nocích a prosit o odpuštění za to, že je nedokázal vyplnit.

Zbytek odpoledne ti dva strávili vzájemným zkoušením z jednotlivých předmětů. NKÚ se totiž nezadržitelně blížily a oba na ně chtěli být stoprocentně připravení. Do hradu se vrátili až po setmění, kdy už si museli do učebnic začít svítit hůlkami, aby vůbec něco viděli. Sotva společně prošli otvorem do společenské místnosti, nahrnula se k nim jako velká voda Marlene s očima doširoka rozšířenýma zděšením.

„Lily, to je dobře, že jsi tu!" chrlila ze sebe, chytila ji za ruku a okamžitě ji táhla směrem ke schodům.

Z horního patra se ozýval křik, který přerušil veškeré valentýnské oslavy, jež se doteď u krbu odehrávaly. Dokonce i muckající páry přestaly ve vzájemném průzkumu ústních dutin a všichni překvapeně zírali směrem k ložnicím.

„MUSÍŠ je od sebe dostat, rozumíš mi? Vždyť se zabijou!" mumlala McKinnonová rozrušeně.

Stále ještě jí nedocházelo, o co přesně mohlo jít. Jistě, někdo se popral, a to si žádalo přítomnost prefektů, ale proč byla hrome Marlene tak moc vyděšená? 

Její nevědomost ale trvala jenom do chvíle, kdy šlápla na poslední schod a zaslechla Jamesův hlas rozléhající se z ložnice až na chodbu:

„JAK JSI MI TO ZATRACENĚ MOHL UDĚLAT, BLACKU?!"