únor 1976

„...a jeden ze způsobů využití dračí krve tak, jak jej objevil Albus Brumbál, může být užitečný při obraně proti jistým druhům kleteb..."

Lily seděla v poslední lavici, oči upřené do prázdna a absolutně nezvládala poslouchat výklad učitele obrany proti černé magie; tento rok šlo mimochodem o mimořádně neschopného kouzelníka.

Když zavřela oči, stále cítila Siriusovy prsty nejistě bloudící po jejím těle i jeho vůni, která jí doslova ulpěla na kůži. Nebyla šťastná. Připadala si dočista prázdná. Jako kdyby snad její srdce nikdy neopustilo včerejší noc a rozhodlo se navždy zůstat v tlumeně osvětlené koupelně prefektů.

„Jsi v pořádku?" 

Peter si k ní nenápadně posunul židli a s letmým úsměvem jí podsunul dvě peprmintové ropuchy. Jako kdyby snad mohly vyřešit jakékoliv problémy. 

Zavrtěla hlavou. Jistě, že nebyla v pořádku. Co to vůbec bylo za otázku?

„Sirius přišel do ložnice až dneska ráno a odmítl vylézt z postele. Hodil po mě kalamář," zašeptal Peter znepokojeně a sklopil pohled na svůj svetr, na kterém se nacházela velká inkoustová skvrna. „Udělali jste si něco?"

„Cože udělali?" otočila se na něj trochu nepřítomně. Očima totiž doteď propátrávala třídu. Peter měl pravdu, Siriusova židle opravdu zela prázdnotou. „Já nevím – nejspíš jo. Asi jen potřebuje trochu... času."

„Tos ho v noci tak zničila?" zaslechla Marlene část jejich rozhovoru a s nadšením sobě vlastním se k nim naklonila, aby náhodou o něco nepřišla. Vůbec jí nenapadlo, že se mohlo něco stát, a že její poznámka bude mnohem víc než jen nemístná.

„Jo," vydechla Lily přiškrceně, „zničila. Pardon, já musím – potřebuju na vzduch."

V extrémní rychlosti si shrábla všechny věci ze stolu rovnou do batohu, přehodila si popruh přes rameno a vytratila se přímo uprostřed hodiny. Potřebovala chvíli pro sebe – bez jakýchkoliv dotěrných dotazů, bez soucitných pohledů, bez bolestných připomínek.

Marlene za ní zůstala zírat s pootevřenou pusou. Bylo to poprvé v životě, kdy viděla Lily Evansovou odejít pryč uprostřed hodiny. Vyměnila si jeden dlouhý pohled s Peterem a mezi obočím se jí přitom vytvořila hluboká vráska.

„Myslím... myslím, že se asi rozešli," zamumlal Pettigrew tiše a nejistě se podrbal ve vlasech.

„Ale proč? Vždyť byla tak šťastná," povzdechla si blondýnka zoufale. „Nikdy jsem ji neviděla takhle spokojenou."

„To mi povídej," přitakal Peter. „Sirius mě za poslední měsíc ani jednou ze srandy nezavřel do žádné skříně, pravidelně všem nosil druhou večeři na pokoj a když se nad tím tak zamyslím... hodně se smál. Obvykle býval daleko vážnější."

Marlene posmutněle sledovala Červíčka, který se zachmuřil, když si postupně uvědomoval, jak moc byl Sirius v posledních týdnech jiný. Všechno najednou dávalo daleko větší smysl. Mrzelo ho, že to pochopil až ve chvíli, kdy mělo všechno skončit.

„Chceš peprmintovou žabku?" pousmál se nakonec chlapec a nabídl jí nataženou dlaň s cukrovinkami.

Blondýnka na tváři vykouzlila vděčný úsměv a vzala si od něj jednu mátovou čokoládu. 

„Díky, Pete."

○•○•○

Euforie první lásky se skrývá v prostém kouzle nevědomosti. V naivním oparu zamilovanosti si nepřipouštíte, že nejspíš nebude trvat věčně, a ani zdaleka netušíte, jak moc bolestivý bude její konec. Pocítit poprvé tíhu ztráty je zkrátka temným prokletím dospívání, které se vyhne jen málokomu.

Lily napůl šla, napůl běžela chladnými chodbami hradu, aniž by vůbec vnímala okolí. Neposlouchala šuškání obrazů, nerozhlížela se napravo ani nalevo, nevěděla, kam vlastně míří. Přála si jenom utéct. Zmizet od vší té bolesti, která jí bez ustání vháněla slzy do očí. Najednou se cítila tak moc zranitelná jako ještě nikdy v životě.

Z jejího vlastního světa naplněného zoufalstvím jí vytrhly až ruce, které ji na poslední chvíli zachytily a zabránily tak nepříjemné srážce, jež by jistojistě zabolela obě strany.

„Evansová, u Merlina, kam se tak ženeš?" vyhrkl překvapený James, kterého před chvílí madam Pomfreyová konečně pustila z ošetřovny. Chystal se zrovna připojit ke svým spolužákům na vyučování.

„Já – no – vlastně nikam," zamumlala a rychle zamrkala, aby zahnala další slané kapky deroucí se do očí. Poslední, co si přála, bylo ukázat své slabosti před Potterem. To už by radši celé dny ručně leštila školní poháry.

„Je něco špatně?" 

Ač Dvanácterák nepatřil k přehnaně všímavým jedinců, pro tentokrát mu zrzčiny zarudlé oči neunikly. Rukou si nejistě prohrábl vlasy a několikrát přešlápl z nohy na nohu. Bez širokého publika ztratil potřebu se za každou cenu předvádět a do hlasu se mu dokonce vkradl starostlivý tón.

„Špatně?" zopakovala po něm nevěřícně. „Merline, všechno je špatně! Naivně si myslíme, jak jsme svobodní, a že nám svět leží u nohou, ale víš co? Nejsme nic, nic neznamenáme a nic nezměníme. Toužíš po něčem? Tak se s tím rozluč, sny se totiž neplní!" chrlila ze sebe rozčileně. Nechala se trochu unést svým nevyrovnaným stavem mysli a vyplivla ze sebe všechno to, co se jí momentálně honilo hlavou.

James překvapeně zamrkal za skly brýlí a rukou jí vzápětí neobratně poklepal po rameni, jako kdyby plácal psa po hlavě. „Ale notak...," zamumlal zaskočeně. „Občas se sny plní. Když budeš snít třeba o čokoládových žabkách, tak–"

„Pottere," přerušila ho Lily a zavrtěla hlavou. Hřbety rukou se přitom neustále pokoušela otírat ty protivné slzy, které se k jejímu vzteku stále nepřestávaly objevovat. „Jsi jako dítě. Čím dřív pochopíš, že pohádky neexistují, tím spíš se vyhneš zklamání."

Dvanácterák si znovu projel vlasy, načež se nervózně podrbal na zátylku. Dvakrát poklepal špičkou boty do podlahy a několikrát opět přešlápl. Nakonec ho nenapadlo nic jiného, než váhavě roztáhnout ruce dlaněmi nahoru a s výmluvným pohledem zamumlat: „Chtěla bys obejmout?"

„To by byl spíš dárek pro tebe, ne pro mě," ušklíbla se a hrdě přitom zvedla hlavu, aby dala najevo, že ona žádnou pomoc nepotřebuje; a už vůbec ne zrovna od něj. Brzy jí ovšem došlo, že Potter se tentokrát zachoval až překvapivě mile, takže by se slušelo projevit trochu vstřícnosti. Právě proto mu položila ruku na předloktí a dokonce se váhavě pousmála. „Ale děkuju, Jamesi."

Bez dalších řečí ho obešla a její záda brzy zmizela za jedním z kamenných rohů chodby, kam ji po celou dobu doprovázel upřený pohled skrytý za obroučky brýlí. Nemohla vidět široký úsměv, který rozzářil jeho tvář a už vůbec netušila, jak moc mu svým nevinným gestem zlepšila den. Její myšlenky totiž okupoval úplně jiný člen slavného kvarteta, který tou dobou ležel v posteli kolejní ložnice a pokoušel se předstírat, že svět kolem něj neexistuje.

Sirius doufal, že jeden den strávený o samotě by mu mohl pomoct pročistit hlavu a smířit se s koncem, který byl už od začátku nevyhnutelný. Jak moc byl naivní. Nehledě na skutečnost, že mu příliš mnoho klidu dopřáno nebylo. Prakticky okamžitě po skončení poslední vyučovací hodiny se do ložnice nahrnul Remus s Peterem, v závěsu následovaní rozjařilým Jamesem.

„Neuvěříte, co se mi stalo!" chrlil ze sebe Potter a ani se nesnažil čekat na jakoukoliv reakci. „Potkal jsem dneska na chodbě Evansovou!"

„To je ovšem ohromně fascinující!" zabručel Sirius rozladěně.

Dvanácterák se na něj jen ušklíbl a pokračoval ve svém nadšeném vyprávění: „Málem mě smetla na chodbě. Očividně brečela. Dostat tak do rukou toho, kdo za to mohl, tak bych mu...!" 

Naznačil rukama něco, co při dostatečném množství představivosti připomínalo škrcení.

Sirius si položil polštář na obličej.

„Byla úplně zoufalá, tak jsem se ji rozhodl podpořit a ona se mi pak prakticky vrhla do náruče!"

Jeho verze byla sice značně upravená a všem v místnosti to bylo naprosto jasné, přesto se mu nikdo nepokoušel kazit radost. Dokonce ani Tichošlápek ne. Ten si jenom rukama přitiskl polštář blíž k obličeji.

„Kluci, přísahám, že je do mě celá hříšná!"

Blackovy prsty křečovitě sevřely nadýchanou látku, div do ní neudělaly díry.

„Úplně jsem se jí zapomněl zeptat, jestli si se mnou někam nevyrazí. Zítra to musím napravit! Vsadím se, že tentokrát na to kývne!"

V tu chvíli ho polštář zasáhl přímo do hlavy, div mu nespadly brýle. Musel si je na nose pečlivě porovnat, než se otočil na Siriuse, který vypadal jako nepříčetné zvíře. Oči měl přimhouřené a čelist pevně zaťatou.

„Už zatraceně zmlkni, Dvanácteráku!" procedil skrz zuby. „Nemine den – co den, spíš hodina, abys nám o ní nevyprávěl! Buď té lásky a konečně se nauč tuhle svoji obsesi filtrovat!"

„Hele!" zamračil se James. „Jsi snad vstal blbou nohou? Jenom žárlíš, že ty tvoje slavné dopisy nezabraly a Evansová zkrátka bere na prosté kouzlo mojí osobnosti!"

„Nechtěli byste toho nechat, vy dva?" pokusil se do celé záležitosti vložit Remus, kterému se vůbec nelíbil směr, jakým se jejich konverzace ubírala.

Sirius se štěkavě rozesmál. Nebyl to ale upřímný smích; cynismus z něj sršel na sto honů. Tou dobou už stál na nohou, čelem přímo proti Jamesovi.

„Máš pravdu, Dvanácteráku. Žárlím. Právě teď bych tě za ty kecy nejradši přizabil! A víš ty proč? Protože ji miluju a doslova šílím při představě, že bys s ní měl jít na rande!"

Takové ticho, jaké se místností rozlilo, pobertovská ložnice ještě nikdy v životě nezažila. Remus s Peterem úplně zapomněli dýchat a Sirius mlčky propichoval Jamese plamenným pohledem.

Potter ho zaraženě pozoroval a ústa měl přitom lehce pootevřená. Nakonec se ovšem k překvapení všech uvolněně rozesmál a ještě poplácal Siriuse po rameni.

„Sakra, brácho, teď jsi mě fakt dostal. Já ti to skoro věřil," zachechtal se znovu a zavrtěl přitom pobaveně hlavou. „Prý já ji miluju. Vážně by sis měl najít holku, Tichošlápku! Nebyl bys tak v křeči. Přísahám, že i kdybych začal chodit s Evansovou, na tebe si pořád udělám času habaděj!"

Sirius na něj chvíli nevěřícně zíral, potom se nadechl k odpovědi, ale nevyšlo z něj jedno jediné slovo. Nakonec jen zavrtěl hlavou a s tichým mumláním, které znělo jako: „U Merlina, ty jsi idiot" sebral ze stolu mikinu, hůlku a bez dalšího komentáře se odporoučel z ložnice.

Nebylo příliš překvapující, že James nebral Blackova slova příliš vážně. Vždyť zrovna před týdnem ho ten kluk s naprosto vážnou tváří zarytě přesvědčoval, že byl se Severusem v Zapovězeném lese trhat bylinky do lektvarů. Zkrátka to znělo jenom jako další ze Siriusových podivných výstřelků, na které už byl za ty roky zvyklý.

„Můj šestý smysl mi našeptává, že Tichošlápek není tak úplně ve své kůži," obrátil se James na své dva zbývající přátele, kteří ještě stále vypadali jako kdyby je na chodbě přepadl Krvavý baron.

„Očividně," vydechl Peter napjatě. 

V hlavě mu okamžitě bliklo, že být tu Sirius, pravděpodobně mu na to řekne něco jako: Jsi obdařen pozorovacími schopnostmi tlustočerva, Jamie.

„Snad se z toho vyspí. Zajímalo by mě, co mu přeletělo přes nos tentokrát," pokrčil James rezignovaně rameny a posadil se na postel. „Dáte mi někdo opsat zápisky z hodin?"

„Že by tě konečně začínaly dohánět NKÚ?" poznamenal Remus a začal procházet své poznámky, aby je mohl svému příteli poskytnout. Uvítal možnost na chvíli sklopit oči a předstírat až trochu přehnanou zaujatost učebnicemi.

„Hm, ani ne, ale jeden nikdy neví, kdy se to bude hodit," uchechtl se Dvanácterák a přijal od něj všechny poznámky, které se mu podařilo najít. „Hrome, to jsem byl na té ošetřovně měsíc?"

„To ještě není všechno," oznámil mu suše Lupin a pokračoval v pátrání.

Celý zbytek odpoledne tak nakonec strávili nad učebnicemi, popsanými pergameny a nad několika partiemi tchoříčků a kouzelnických šachů. Po několika hodinách, během kterých se jejich podrážděný přítel nevrátil zpátky, už ale chlapci mírně znervózněli. A ještě o chloupek víc, když se jim nepodařilo na pobertově plánku objevit tečku se Siriusovým jménem.

„Musí být někde na pozemcích. Půjdeme se po něm podívat?" zvedl Peter hlavu na své přátele.

„Jasně," přikývl James bez váhání. „Půjdu se podívat na hřiště, ty půjdeš k Hagridovi a Remus pro jistotu zkontroluje skleníky. Musíme do toho plánku přidat i okolí hradu, tohle stojí za Merlinovu bačkoru."

Pobertové se po krátké domluvě rozprchly do všech směrů; každý zkontrolovat svou přidělenou část Bradavic. Ani jeden z nich neměl příliš mnoho štěstí. Náměsíčník se ale jen tak nevzdal a po prohlídce svého přiděleného úseku se vydal za poslední šancí na jakoukoliv informaci.

„Lily," zašeptal Remus tiše, když zahlédl rudé vlasy vlající v mrazivých poryvech. 

Byla na vrcholu astronomické věže, kde chlad zalézal hluboko do kostí a dokázal rozechvět studenta během pár minut. Stála u okraje a prsty křečovitě svírala kovové zábradlí. Byla tu schválně. Bolest, kterou jí způsoboval krutý vítr, otupovala tu druhou, hlubší.

„Nechci nic slyšet," promluvila jako první, bez jakéhokoliv zabarvení hlasu. Nebyla v něm radost ani bolest. Nebylo v něm vůbec nic, jenom prázdno.

„Promiň, Lily, ale nemůžeme najít Siriuse. Napadlo mě, že bys mohla tušit, kde by mohl být," vydechl Remus opatrně.

„Dej mu trochu prostoru. Přijde sám. Vždycky přijde," odvětila, aniž by na něj byť jen pootočila hlavu.

„Můžu pro tebe něco udělat?"

„Nemyslím si," zavrtěla hlavou, ale konečně spustila ruce ze zábradlí a obrátila se k němu čelem. „Možná bych ale mohla udělat něco já pro tebe."

„Jak to myslíš?"

Ve tváři se mu mihla nejistota, když udělal pár kroků blíž a sledoval, jak Lily vytáhla ze své školní tašky drobnou lahvičku s tmavým lektvarem. Položila mu jí do dlaně a sevřela mu kolem ní prsty.

„Dneska jsem ho dodělala. Já – nejsem si jistá, jestli to vůbec bude mít nějaký efekt, ale mělo by ti to trochu ulevit od bolesti při proměně. Alespoň takový byl záměr," pousmála se plaše.

„Ty to víš?" dostal ze sebe Náměsíčník přiškrceně. 

Dokonce o krok couvl, jako kdyby jí snad mohl jakkoliv ublížit. Cítil se teď stejně jako tehdy ve druhém ročníku, kdy pravou podstatu jeho prokletí odhalili chlapci. Ruce se mu třásly a v krku měl najednou úplné sucho.

„Už nějakou dobu," přikývla. „Nejsi kvůli tomu přece jiný. Ve skutečnosti si myslím, že jsi statečnější než my všichni dohromady."

„Děkuju," zamumlal nakonec Remus po dlouhé chvíli ticha a hlas se mu přitom trochu třásl. 

Uložil si lektvar pečlivě do kapsy hábitu a pokoušel se přitom chovat co nejpřirozeněji. 

Ticho noci v tu chvíli protrhlo hluboké táhlé zavytí, které plynule přešlo v zoufalý psí pláč vycházející z hlubiny Zapovězeného lesa. Rozléhal se školními pozemky a rozbíhal se i do těch nejvzdálenějších koutů divočiny.

Lily zvedla hlavu na měsíc, aby se ujistila, že dnes v noci ještě není úplněk. Hned nato se zadívala na Remuse, jako kdyby se chtěla přesvědčit, že se vedle ní právě nezměnil v obrovského vlka. Stál pořád na tom samém místě, jenom výraz v jeho obličeji se změnil. Najednou byl posmutnělý a bolestný. Takový, jaký býval v dobách, kdy ještě Pobertové neznali jeho tajemství.

„Co je to?" zašeptala.

„Myslím, že přesně takhle zní zlomené srdce," povzdechl si Lupin tiše a přešel blíž k zábradlí, čímž se postavil k jejímu boku.

„V tom případě přesně vím, jak se cítí," hlesla a pootočila hlavu na svého společníka.

V zelených očích se zaleskly slzy a spodní ret se třásl ve snaze potlačit pláč. Remus jí věnoval jediný soucitný pohled, načež ji chlácholivě objal kolem ramen. Ještě chvíli statečně odolávala, ale nakonec přece jen zabořila hlavu do jeho mikiny a po celém dni zoufalé snahy být silná a vyrovnaná si konečně dovolila chvilku slabosti.

A tak tam stáli, bičováni ledovým větrem, každý zatížen vlastními bolestmi a přitom si navzájem poskytovali tolik potřebnou útěchu. Kdyby bezbřehé přátelství a pochopení dokázalo vyřešit všechny starosti života, byli by v tu chvíli ti dva nejšťastnějšími lidmi na světě.