leden 1976

Čtveřice děvčat zahalená do červenozlatých šál procházela po školních pozemcích směrem k famfrpálovému hřišti. Počasí bylo ještě velmi chladné, dokonce i na konec ledna, ale slunce vykukující skrz polojasnou oblohu dokázalo alespoň trochu prohřát zkřehlé prsty i zrůžovělé tváře.

„Lily!" zakňourala během cesty Marlene tlumeně, aby je náhodou neslyšela Mary s Alicí, které byly právě zabrané do hovoru o nadcházejících NKÚ. „Tak už mi to konečně řekni. Došlo na to nebo ne?"

Evansová si unaveně povzdechla; onu otázku v průběhu posledních dní slyšela minimálně třikrát denně. Naivně doufala, že to McKinnonovou časem omrzí a přestane se vyptávat. Marně. Zřejmě jí nebylo dopřáno mít před svou neodbytnou kamarádkou jakékoliv tajemství.

„Pro Merlinovy fusekle, co chceš vlastně slyšet?" vyhrkla nakonec zrzka trochu podrážděně. „Že se nebe zatřáslo, spustil se z něj duhový déšť a divoký ohňostroj zaplnil moje lůno nebo co?"

„Jasně!" přikývla s výrazem nadšeného štěněte; jen zavrtět ocasem.

„Tak ne, Marlene, nic takového se nestalo."

„Vážně ne?" Blonďatá Lvice vypadala trochu zklamaně. Přála si totiž slyšet něco daleko peprnějšího, když už na to musela čekat skoro celý měsíc. „Tak co jste teda celou noc dělali?"

„Povídali jsme si, hráli tchoříčky, mazlili se. Stálo to za to." 

Její rty se přitom zkroutily do zasněného úsměvu a v očích se objevila zvláštní jiskra, když obrátila nejistý pohled na svou kamarádku. Očekávala od ní smích a poučování, že něčemu takovému přece nemůže ani říkat vztah. Právě obavy byly možná hlavním důvodem, proč si svou silvestrovskou zkušenost se Siriusem nechala pro sebe. 

Možná měla své přítelkyni věřit přece jen o něco víc. Marlene se totiž usmála s takovou něžností, jaká u ní nebyla příliš obvyklá, vzala při chůzi Lily kolem ramen a opřela si o ní hlavu zakrytou střapatou čapkou.

„Zamilovanost ti strašně sluší, zlato. Celá záříš."

Lily se nadechla k odpovědi, ale nakonec usoudila, že žádných slov nebude třeba. Proč taky? Místo toho jenom omotala jednu ruku Marlene kolem pasu a v tiché sounáležitosti si užívala zbytek cesty na hřiště, které už okupovala celá pobertovská parta.

Fabián Prewett, který byl letos kapitánem nebelvírského týmu, se rozhodl tréninky zahájit už nezvykle brzy. Byla to jeho poslední šance na získání školního poháru ve famfrpálu – pak už mu zbývalo jenom úspěšně složit OVCE a rozloučit se se školou čar a kouzel navždy. Právě proto se zřejmě rozhodl své svěřence doslova sedřít z kůže.

„Hej, Pete, posuň se trochu, ať se vejdeme!" zahlaholila Marlene, když společně s děvčaty konečně dorazily na část tribuny, odkud byl na hřiště zdaleka nejlepší výhled.

„A to si nemůžete prostě sednout vedle?" zabručel Pettigrew a trochu neochotně se na lavičce posunul stranou.

„Ne. Chci se cítit bezpečně a mít ze všech stran pravé muže," zamrkala na něj a znovu tak způsobila, že v obličeji celý zčervenal; mumlal si přitom něco o jémináčcích a Merlinových trenkách, načež trochu nervózně upřel oči přímo na hřiště.

Bláznivá blondýna mezitím hravě vrazila bokem do Lily, čímž ji strčila přímo do Siriusova klína. Ten ji naštěstí zvládl zachytit dřív, než mu svým pádem stihla způsobit bolestivé zranění choulostivých partií, ale rozhodně ho to dvakrát nepotěšilo

„Tak jsi normální, McKinnonová?" šlehl po ní rozladěným pohledem. „Není ti nic, Lils?" 

Nedokázal v sobě potlačit až přehnaně starostlivý tón, který okamžitě přitáhl Remův podezíravý pohled. Sirius takhle s děvčaty obvykle nemluvil a Náměsíčník si začínal pomalu všímat drobných změn v chování svého nejlepšího přítele. 

„Ne, v pořádku. Promiň," kuňkla Lily rozhozeně a posadila se na lavičku vedle něj. V obličej přitom nabrala téměř stejnou barvu jakou měly její vlasy.

„POTTERE!" rozječel se z ničeho nic Fabiánův hlas po celém hřišti. „U MERLINA, NEČUM NA ŽENSKÉ A VĚNUJ SE HŘE!"

Varování nicméně přišlo příliš pozdě. 

Všichni na tribunách leknutím poskočili a hned několik párů očí se upřelo na nebelvírského střelce, který vzápětí dostal prudkou ránu potloukem přímo do spánku. Místo na hřiště totiž upřeně zíral na svou vyvolenou, která se účastnila jeho tréninku úplně poprvé.

James se prakticky okamžitě svezl z koštěte a naprázdno mávl rukou ve vzduchu, když se pokusil zachytit násady. Tři prsty, které se mu podařilo ovinout kolem naleštěného dřeva, rychle sklouzly a nic už tak nebránilo jeho schůzce s tvrdou zemí.

„Aresto momentum!" zahřmělo téměř jednohlasně ze dvou různých úst. To když se oba nebelvírští prefekti pokusili nezávisle na sobě zachránit situaci.

Dva zářivé paprsky se ve vzduchu srazily s takovou silou, že Jamesův pád nejenom zpomalily, ale dokonce úplně zastavily. Daly tak jeho spoluhráčům šanci dopravit ho na košťatech bezpečně zpátky na pevnou zem.

Tou dobou už se dolů na hřiště stihl přesunout i zbytek přítomných Lvů, kteří doteď seděli na tribunách. Všichni měli v očích smrt a ujišťovali se, že James tu příšerně vypadající ránu vážně přežil. Potter zatím seděl v trávě na chladné zemi a podivně se kymácel zepředu dozadu. Náraz potlouku mu z hlavy srazil brýle, které odletěly merlin ví kam, a navíc mu jisto jistě způsobil otřes mozku. Z ucha na straně nárazu mu totiž vytékala stružka krve a oči měl potažené nepřítomným leskem.

„Pro Merlina, Pottere, přestaň se se chvíli hýbat nebo přísahám, že tě spoutám!" zavrčela Lily, která si klekla vedle něj a s až překvapivou něžností, jakou mu ze zásady neprojevovala, pootočila jeho hlavu na stranu.

„Bude v pohodě?" ujišťoval se roztřeseně Sirius, který byl skutečným důvodem, proč se Evansová právě pokoušela Jamesovi poskytnout první pomoc.

„Myslela jsem, že má tu svou pitomou palici tvrdší," ušklíbla se, ale nakonec se smířlivě pousmála, když zachytila Tichošlápkův pohoršený pohled. „Neboj, přežije to. Jen ho musíme dostat na ošetřovnu."

„Já jsem umřel a odešel do nebe," zamumlal James přerývaně. Natáhl přitom obě ruce a dotkl se obličeje své zachránkyně. „Nechápu, že nemáš křídla, Evansová."

„Pro lásku Merlinovu, zbavte mě ho a odveďte ho k Poppy."

Sirius na nic nečekal, chytil svého nejlepšího přítele pod oběma pažemi a pokusil se ho zvednout na nohy. Ten se ale křečovitě zachytil hábitu své vyvolené a nechtěl ho za nic na světě pustit, takže se Lily musela zvednout spolu s nimi.

„Neopouštěj mě! Všechno se točí a padá a taky ty hvězdy všude kolem!" blábolil čím dál tím nesrozumitelněji, načež se zakymácel a vyzvrátil celou snídani přímo k jejím nohám.

„Merline, dej mi sílu," zašeptala sama pro sebe a se znechuceným úšklebkem ovinula jednu ruku kolem Jamesova pasu. Tou druhou ho chytila za zápěstí a položila si jeho paži kolem ramen. Sirius ji na druhé straně napodobil, takže mezi nimi nakonec zůstal Potter se sklopenou hlavou rozevlátě viset.

Dostat ho až do nejvyššího patra hradu, kde se nacházela ošetřovna, se ukázalo být doslova nadlidským úkolem. Nejenom proto, že byl jejich spolužák až nepochopitelně těžký, ale James navíc střídavě mluvil úplně z cesty, chvílemi se smál a párkrát se dokonce přirovnal k jelenovi. Lily nechápala vůbec nic, jen už si ze srdce přála být na místě.

„Siriusi, Siriusi," uchechtl se James a udělal ztěžka další krok. „Jak si myslíš, že se bude jmenovat náš syn?"

„Jako můj a tvůj?" zeptal se Tichošlápek a pomohl Jamesovi překonat dva schody naráz.

„Ne," odvětil pobouřeně. „Přece můj a Evansové."

„My nikdy žádného syna mít nebudeme!" zafuněla Lily ztěžka. 

Už jí pomalu docházely síly, takže se nedokázala vztekat tak vášnivě jako na začátku strastiplné cesty. Tohle martýrium by jí mělo přinést minimálně ocenění za mimořádné služby škole, aby vůbec stálo za to.

„Ty bys radši dceru? I o to se můžu pokusit."

Evansová skrz zuby procedila cosi o idiotech, hloupých vtipech a Sirius možná dokonce zaslechl i něco o sebevraždě. Bavilo ho, jak byla vzteky čím dál červenější a červenější, takže si ještě škádlivě přisadil.

„Určitě se bude jmenovat Bambi, Jamie," odvětil Black pobaveně. „Doufám, že mu budu moct jít za kmotra."

„Bambi," zachechtal se James. „To je to malé jeleňátko? Laňátko? Jak se tomu říká?"

„Koloušek," opravila ho zrzka zamračeně, načež se jí do hlasu konečně vkradlo nadšení: „Jsme tady! Díky Merlinovi. Seženu madam Pomfreyovou." 

S neskrývaným nadšením Jamese pustila a vyrazila rovnou do kanceláře pro bradavickou ošetřovatelku. Sirius mezitím dovlekl svého přítele k jedné z postelí a posadil ho na ni. 

„Brácho, měl bys asi omezit ty čokoládové žabky. Kdo se z tebou má tahat?"

„No přece ty a Evansová. Mí dva nejoblíbenější lidi na světě! Pro lásku Merlinovu, já tu holku miluju," zamumlal James nepřítomně a natáhl se na záda do měkkých peřin trochu prudčeji, než plánoval. „Au!"

„Jo, tak to jsme dva," povzdechl si Sirius neslyšně a zaměřil svou pozornost na přicházejícího Remuse s Peterem, který v ruce hrdě svíral Jamesovy brýle.

„Pottere!" ozvala se od dveří své kanceláře Pomfreyová a přejela všechny Poberty přísným pohledem. „Nemine měsíc, abych tu neměla aspoň jednoho z vás čtyř," mlaskla nespokojeně a rozešla se rovnou k okupované posteli. V ruce už přitom svírala kouřící lektvar, který by měl Jamesovi rychle ulevit.

„Tak to mě moc mrzí," odvětil Remus s výmluvným pohledem, po kterém Poppy okamžitě zjihla.  On bohužel neměl příliš na vybranou a po každém úplňku tu musel alespoň na pár hodin zůstat, aby se oklepal z nočního dobrodružství. 

„Že se nestydíš, Reme," zavrtěl Sirius pohoršeně hlavou a napodobil přitom ošetřovatelčino mlasknutí, což chlapci ocenili výbuchem smíchu.

„Takhle jsem to přece vůbec nemyslela, pane Lupine," zamumlala omluvně a dokonce se i trochu začervenala. „Navíc jsem slyšela, že jste panu Potterovi nejspíš zachránil život. Dobrá práce, chlapče."

„To jsem nebyl jen já," zaprotestoval Remus bez zaváhání a otočil se na Lily, která už tou dobou stála za jeho zády. „To my oba."

„Lví spolupráce," mrkla na něj a přátelsky mu přitom přejela rukou po zádech. „Musím běžet. Příště si ho líp hlídejte. Očividně je ještě daleko míň samostatný, než jsem si původně myslela."

„Lily?" zastavil ji při odchodu slabý hlas. Pootočila hlavu a podívala se na Jamese, který už měl zase na nose své brýle, takže z ní konečně viděl víc než jenom barevnou skvrnu. „Děkuju."

Plné rty se tehdy stáhly do úplně prvního upřímného úsměvu, který kdy Lily Jamesovi věnovala. 

Letmý náznak ustupující nenávisti, jenž měl přinést kouzelnickému světu tvrdě vykoupenou spásu. Osud vždy tahá za své nitky pomalu a rozvážně, ale přitom se zcela jasným záměrem, dávaje nám bláhový pocit, že jsme to my, kdo ho ovládá.

Sotva její záda zmizela za těžkými dřevěnými dveřmi, naklonil se Sirius nad brčálově zelený lektvar hustý jako bahno, který Poppy svírala v ruce. 

„Je to cítit asi jako Petovy fusekle, Jimmy. To ti vážně nezávidím. Myslím, že ti skočím pro něco na spravení chuti."

„Chci sirupový košíček, masový nákyp a taky griliášovou hrudku od Hagrida," uchechtl se Potter a znechuceně si převzal do ruky kádinku, která zabublala a vyvalily se z ní obláčky žlutého dýmu. „Svatá Morhano, nemohl bych prostě počkat, až se to zahojí samo?" zeptal se s nadějí.

„Rozhodně ne, pane Pottere," zavrtěla madam Pomfreyová hlavou a s přísným výrazem, odmítajícím jakékoliv námitky, si založila ruce na hrudníku.

Peter s útrpným pohledem sledoval, jak lektvar neochotně klouzal do Jamesova krku. Ten přitom bojoval s vlastním žaludkem ve snaze udržet tekutinu na svém místě, navzdory jejím pokusům znovu spatřit světlo světa.

Remus naopak hypnotizoval místo, kde před okamžikem zmizela Tichošlápkova záda. Všechno se to zdálo jako příliš mnoho náhod v jeden čas. Lily Evansová dorazila na famfrpálový trénink, načež nezaváhala a vlastníma rukama pomohla odvést Jamese za madame Pomfreyovou; bez ohledu na svou dosavadní averzi. Sirius se navíc vypařil prakticky ve stejné chvíli, kdy se za ní zaklaply dveře ošetřovny. Náměsíčník se přistihl, jak si ze srdce přeje, ale jeho přítel nebyl takový idiot a nedělal přesně to, z čeho ho právě podezíral. Smůla byla, že Black ho málokdy mile překvapil a zřejmě s tím nemínil začínat ani teď.

Sirius už tou dobou úspěšně doběhl Lily a společně teď kráčeli dlouhou chodbou spojující ošetřovnu se schodištěm. 

„Lils," oslovil ji, přičemž svou ruku během chůze na chvíli ovinul kolem jejích ramen. „Děkuju, žes mu pomohla. Vím, kolik tě to muselo stát přemáhání."

„Siriusi," odvětila jemně a na rtech se jí objevil smířlivý úsměv. „James Potter je tvůj nejlepší přítel. Zkrátka mi nejde... no prostě nedokážu ze srdce nenávidět někoho, koho máš tak moc rád. Ať je to sebevětší pitomec."

„Víš – já..." 

Sirius se nadechl, dokonce dvakrát po sobě, ale nepodařilo se mu najít správná slova, která by dokázala popsat, jak se právě cítil. Zaplavila ho vděčnost, bezmezná důvěra a touha vykřičet do světa, co všechno pro něj to děvče znamenalo, i když skrz rty nevyšla ani hláska. Nepatřil k lidem, kterým by se o pocitech mluvilo lehce. Podle jeho matky byly totiž projevy citů znakem slabosti.

Lily to chápala, aniž by vůbec musel něco říct. Poznala to na laskavém pohledu, kterým sledoval její tvář. Zastavila se a obě ruce položila na narůžovělé tváře, přičemž odhrnula vlnu vlasů, která mu neustále padala do očí.

„Já vím, Siriusi. Vím to," usmála se a věnovala mu něžný polibek, při kterém si opřel čelo o její a pevně stiskl víčka k sobě. 

Svět kolem pro něj přestal existovat a chuť sladkých rtů byla to jediné, co v tu chvíli potřeboval k životu. Ještě nikdy netoužil po něčí blízkosti tak moc jako právě tehdy, aniž by si sám vůbec uvědomoval, že přesně tohle dělá s člověk láska. 

„U Merlinova rozkroku, Siriusi!" vypískl najednou známý hlas, který oba donutil otočit hlavu za jeho zdrojem.

Peter Pettigrew stál jenom o pár schodů nad nimi a zíral na ně s pootevřenou pusou, jako kdyby snad čekal, že mu do ni sama vlétne dýňová paštička. Hned za jeho zády se objevil i Remus, který měl ruce založené na hrudníku a propaloval Siriuse plamenným pohledem.

„Až mě najdeš roztrhaného pod mlátičkou, pomsti mě," prohodil Black žertem směrem k Lily.

Nikdo se nezasmál a Remusovi se dokonce ještě prohloubila vráska mezi obočím, ač by se Sirius byl vsadil, že něco takového není fyziologicky možné. 

Pohled jeho přítele říkal jediné: Tichošlápku, z toho už se nevykecáš.