prosinec 1975

„Kamarád? Merline, ty jsi neskutečná. Jsi snad jediná, kdo potřebuje na komunikaci s chlapy manuál!" láteřila Marlene, když jí Lily s hlavou napůl zabořenou do polštáře vyprávěla včerejší karambol.

„Ale vždyť já to myslela dobře!" zakvílela zrzka a pokusila se samu sebe udusit v nadýchané podušce. Marně. Z polštáře vycpaného peřím se jenom zběsile rozkýchala.

„Očividně potřebuješ hlubší školení, Evansová. A první lekce zní: Nikdy nenazývej kamarádem kluka, se kterým se chceš vyspat!"

„Marlene!" vyjekla zrzka a zrudla od hlavy až k patě. Poslední dobou se jí to stávalo nějak moc často. „Já s ním přece nechci... no... to... víš co."

„Říká se tomu sex, drahá, a nedělej z toho takovou vědu," protočila McKinnonová oči. „Stačí šikovný kluk a může z toho být parádní ohňostroj."

„To nezní moc příjemně," ušklíbla se Lily a lehla si s roztaženýma rukama na záda. „Co mám pro Merlina dělat?"

„No stačí se svlíknout a–" začala blondýnka.

„Ne se sexem!" přerušila jí zrzka okamžitě. „S Blackem. Nemůžu jíst, nemůžu se učit, nemůžu ani spát!"

„Možná nemůžeš spát právě proto, že máš hlad," rýpla si McKinnonová a okamžitě za to schytala ránu polštářem přímo do hlavy. „Au!"

„Marlene, prosím," zabručela zrzka skoro plačtivě.

Očividně v tom byla vážně až po uši a její kamarádce se jí tak téměř okamžitě zželelo. Přelezla si k ní na postel a upřela na ni pohled svých výrazných očí, jako kdyby  jí snad chtěla vidět až do duše.

„Lily, teď vážně. Naprosto vážně. Sirius Black je sebestředný buran s tvářičkou anděla a já tě vážně nechci vidět se srdcem rozloženým na kousky. Jenže ty už jsi v tom stejně potopená tak hluboko, že tě z toho sama nevylovím. Znáš ho jinak než já. Stojí ti za to?"

„Já nevím," přiznala po dlouhé chvíli mlčení. Mezi prsty mezitím neustále žmoulala polštář, až se Marlene začínala obávat, že ho brzy roztrhne. „Chápe mě, víš? Se mnou se chová jinak než před ostatními."

McKinnonová si jenom zhluboka povzdechla a krátce sevřela svou kamarádku v pevném objetí. 

„Víš, co bys měla udělat? Jít se provětrat, pročistit si hlavu, popřemýšlet, a pak se za mnou vrátit a vymyslíme co dál, hm?"

„Marlene? Už jsem ti někdy řekla, že tě z celého srdce miluju?"

„Jo, ale rozhodně to můžeš říkat častěji," zasmála se blondýnka a během pár dalších minut ji doslova vypakovala ven z ložnice.

Lily jí podezírala, že má něco za lubem, ale postrádala sílu se o tom s ní dohadovat. Mělo by to asi stejný efekt jako pokoušet se osedlat Maďarského trnoocasého draka. Cokoliv si vzala Marlene McKinnonová do hlavy, to i udělala. Nehledě na překážky.

Právě proto nakonec rezignovala a za půl hodiny už pomalu kráčela osamělými chodbami hradu. Každý krok se hlasité rozléhal okolím a přinášel klid do její duše. Škoda, že trval pouhých pět minut. Jenom tak dlouho měla šanci zůstat sama se svými myšlenkami, než se za rohem ozvaly posměšné hlasy, které moc dobře poznávala.

„–stihla sis přes ty svoje brýle vůbec všimnou, co se stalo tvému tatínkovi, zlatíčko?"

„Slyšel jsem, že z něj zbylo jen jeho třetí oko! To nefunkční!"

Chodbou se rozezněl hurónský smích party Zmijozelských, kteří si dobírali jednu z mladších studentek. Lily okamžitě přidala do kroku a jakmile zatočila za jeden z rohů, rozprostřel se před ní pohled na tři Hady stojící v půlkruhu kolem Sybily Trelawneyové, která se choulila na jedné z laviček podél zdi.

„Marcus Avery, Augustus Mulciber, Evan Rosier!" vyštěkla Lily bojovně a rázným krokem došla rovnou k nim. „Okamžitě toho nechte!"

„Nebo co?" ušklíbl se Marcus okamžitě. „Nějaká mudlovská šmejdka nám nebude říkat, co máme dělat."

„Strhávám Zmijozelu deset bodů!" odsekla okamžitě. „Pokračujte a bude to víc."

Mulciber z hábitu okamžitě vytáhl hůlku, v závěsu následován Averym. Lily věděla, že tahle sebranka se bodů ani trestů nezalekne, jenže co mohla dělat? To byly její jediné pravomoce jako prefektky. Dvě hůlky mířící do jejího obličeje ji nicméně mírně znejistěly už jenom kvůli tomu, že v téhle odlehlé části hradu by se pomoci ani v nejmenším nedovolala.

„Skloňte ty hůlky a já váš prohřešek nenahlásím Křiklanovi. Jinak vás bude čekat disciplinární řízení," zavrčela, ale hlas se jí přitom nejistě zatřásl.

Byla sice Lvice, ale i tak měla strach. Brzy zjistila, že oprávněně. Dvoje ruce ji totiž prudce přirazily ke zdi a přímo před jejíma vyděšenýma očima z jedné z hůlek zasršely jiskry. Marně se pokoušela v kapse hábitu nahmatat svou hůlku, bez které mohla jenom čekat, co si pro ní budoucí stoupenci Pána zla připravili. 

„Budeš jedna z prvních, kdo pocítí čístku, Evansová, rozumíš mi? Měla by sis hlídat záda, protože ta tvoje špinavá krev k sobě přitáhne zelené paprsky jako magnet," zasyčel jí Avery slizce do ucha. „Jsem zvědavý, jestli z té tvé překrásné tvářičky ještě něco zbyde, až s tebou skončí. Co myslíte, kluci?"

„Možná ji někdo dostane na hraní," zasmál se Augustus a přiložil hůlku k její tváři. Jediným tahem jí na kůži otevřel hlubokou ránu, ze které začala okamžitě vytékat krvavá stružka.

„Rictusempra!" ozval se roztřesený dětský hlásek.

Lechtací kletba zasáhla Mulcibera přímo mezi lopatky a okamžitě mu způsobila nezastavitelný záchvat smíchu. Díky němu dokonce upustil hůlku, která s klapnutím dopadla na zem. Tam se z ní vyvalilo pár obláčků dýmu, což rozhodilo Averyho pozornost. To Lily stačilo k tomu, aby si z hábitu vytáhla svou hůlku a jediným kouzlem srazila Marcuse k zemi. Hned na to ho těsně připoutala čelem k Augustovi, takže teď vypadali jako vášniví milenci, kteří se od sebe za nic na světě nedokáží odlepit.

„Za tohle budeš pykat, šmejdko!" štěkl po ní Rosier. Jediný z nich, který měl ještě stále volné ruce. Moc dobře ale věděl, že sám se nemůže nadané Lvici rovnat, a tak couvl o pár kroků dozadu.

„Ještě jednou vás při něčem chytím a přísahám! Přísahám! Že se postarám o to, aby vás vyhodili ze školy, rozumíme si? Křiklan se za vás ani náhodou nezaručí, i to s radostí zařídím!"

Supěla jako rozzuřený hipogryf a hůlkou přitom mířila přímo na na Rosierův hrudník. Vůbec si přitom nevšímala krve, která si hledala cestu po jejím krku a neúnavně se vsakovala do límce uniformy.

„Nemůžeš–" zalapal Evan po dechu, ale přitom udělal další krok vzad.

„Co nemůžu? Co nemůžu, Rosiere?" vyštěkla na oplátku nepříčetně a udělal několik kroků blíž k němu.

Ustupoval před jejím vražedným pohledem tak zbrkle, až zakopl o svůj dlouhý plášť. Jen tak tak se dokázal udržet na nohou a nakonec utekl jako spráskaný pes. Své dva spolužáky nechal s klidným ležet na zemi uprostřed chodby. Co by se taky jiného dalo od zbabělého Zmijozela čekat.

„Vy si tu počkáte, dokud vás někdo nenajde," ušklíbla se Evansová na Averyho s Mulciberem, kteří stále leželi na zemi, propletení jeden do druhého. „Doufejme, že to bude ještě dneska."

Sybila na ni zvedla uslzené oči a v ruce ještě stále pevně svírala svou hůlku. Třásla se stejně jako vrba mlátička během chladných rán a očividně byla trochu v šoku. Na svůj věk působila třeťačka drobně a křehce, takže v Lily probouzela silně ochranitelské pocity.

„Jsi v pořádku? Moc ti děkuju, Sybilo, bez tebe bych to nezvládla," pousmála se zrzka.

Společně vyrazily chodbou směrem do Velké síně, kde se posadily k jednomu ze stolů. Největší bradavická místnost zela naprostou prázdnotou. Na oběd už bylo příliš pozdě a do večeře zbývala ještě celá hodina. I tak tu nicméně pevnou rukou vládlo kouzlo Vánoc. Ze stropu se snášel teplý sníh, všude po stěnách svítily barevné žárovičky a za učitelským stolem stála obrovská ozdobená jedle, která svou špičkou sahala až do kouzelných mraků.

„To já děkuji," pousmála se Trelawneyová, ale brzy se jí na tváři znovu objevil temný stín. „Nechápu, kde se v nich bere tolik krutosti."

„To ani já ne," zavrtěla hlavou Lily a povzdechla si. Jak se s těmi lidmi mohl Severus vůbec kamarádit? Neměli žádnou morálku, ani empatii. Byli to ještě vůbec lidi?

„Něco tě trápí," zamumlalo znenadání brýlaté děvče a opatrně chytilo svou spolužačku za obě ruce.

„To je v pořádku, Sybilo," odpověděla zrzka a dlaně vděčně nechala v jejích. Bylo to až podivně uklidňující. „Jsou to jenom hlouposti."

„Moc tě miluje, víš?" nenechala se odbýt malá věštkyně.

„Kdo?"

„Ten, o kom sníš před spaním přece."

„Vůbec nevím, o čem mluvíš!" ohradila se Lily bojovně a chtěla vytrhnout své dlaně z drobných prstů.

Nepovolily.

Ruce Sybily Trelawneyové ji tentokrát svíraly pevně a křečovitě. Dokonce i výraz v jejím obličej se změnil. Vypadalo to, jako kdyby se snad koukala přímo skrz ní.

„Leží před tebou nelehká volba! Po psích stopách dojdeš za oceán, mimo drápy zla, kde tě čeká klid a mír až do konce tvých dnů. Počkáš-li však na dusot kopyt, celý svět nalezne naději ve vašem milujícím náručí. Světlé zítřky vykoupené nesmrtelnou láskou shlížející z oblaků."

Tehdy ji konečně pustila.

Lily se roztřásly ruce i hlas, když se konečně odvážila zeptat: „Co – co to bylo?"

„Co myslíš?" zamrkala Sybila přes tlustá skla brýlí a tvářila se jako kdyby se vůbec nic nestalo.

„To, co jsi teď řekla. Jaká kopyta? Co to znamená?"

„O čem to mluvíš?" vykulilo děvče oči, takže vypadaly skoro jako dezertní talíře. „Měla bys možná zajít na ošetřovnu. Ještě aby to tak byly dračí neštovice!"

„Jasně – jo – určitě tam zajdu," přikývla zrzka ztěžka a bez dalších slov nechala mladou Orlici ve Velké síni samotnou.

Jako ve snách došla až do nebelvírské společenské místnosti, která zela prázdnotou stejně jako Velká síň. Nebylo divu. Z Nebelvíru v Bradavicích zůstala jen ona, Sirius, Marlene, Gideon a druhačka Polly Juiceová, která za přešlap rodičů při výběru jména musela přetrpět spoustu škodolibých posměšků. Nejčastěji jí říkali Mnoholička.

Sirius nejspíš někde plnil svůj školní trest, Marlene s Gideonem zahlédla, jak se kradli ke komnatě nejvyšší potřeby a malá Polly celý den trávila se svou kamarádkou z Mrzimoru.

Nikdo ji tak nemohl rušit, když se schoulila na kraj gauče a prázdným pohledem sledovala mihotající se svíčky na vánočním stromku vedle krbu. Představovala si vůni cukroví a horké čokolády, kterou její maminka připravovala na Boží hod, aby ji mohla děvčata popíjet při rozbalování dárků. Zkrátka se chtěla schovat do svého snového světa a nevnímat nic z reality, která jí poslední dobou házela pod nohy klacek za klackem.

Netušila, jak dlouhá doba uběhla, než se vedle ní ozval tichý hlas: „Co se ti stalo?"

Tehdy si uvědomila, že úplně zapomněla na svou ránu na obličeji. Tvář i krk měla stále zamazaný krví, ale ve skutečnosti jí to bylo upřímně jedno. Pootočila hlavu, aby mohla zachytit starostlivý pohled šedých očí.

„To nic," odpověděla tiše. „Měl bys vidět, jak dopadli oni."

„Ty jsi strůjcem toho vášnivého objetí Averyho a Mulcibera?" uchechtl se Sirius. „Tomu se říká dobře odvedená práce! Mluví o tom celá škola. Ale vědět, co ti udělali, přísahám, že bych je roztrhal na kusy."

Odhrnul jí přitom prstem vlasy ze zraněné tváře a z kapsy vytáhl hůlku. 

„Episkey," zamumlal se soustředěným výrazem a sledoval, jak se rána na tváři pomalu zaceluje, až z ní zbyl jenom slabý růžový proužek.

„Děkuju," pousmála se Lily nevesele, když jí Sirius opatrně otřel i veškerou zaschlou krev, která doteď hyzdila její tvář. Téměř okamžitě se ale zase zachmuřila a přes tvář jí přeběhl temný stín. „Taky si myslíš, že budu první na řadě? Nechci umřít mladá, Siriusi. Mám strach... mám hrozný strach." 

Oči se jí potáhly slzavým leskem a hlas se nevyrovnaně třásl následkem dnešních zážitků.

„Lily, pro Merlina, jak tě tohle vůbec napadlo? Nic takového nikdy nedopustím, rozumíš mi?"

Přikývla a přes víčko nechala přetéct jednu jedinou slzu slabosti, kterou si dovolila. Věřila mu. Merlin ví proč, ale věřila. Člověk zkrátka ve chvílích největšího zoufalství potřebuje něčemu, nebo někomu, věřit.

„Víš, já..." nadechl se Sirius po delší odmlce. „Omlouvám se za včerejšek. Nevím, co to do mě vjelo. Nenávidím se za ty myšlenky, co mám. James je moje druhá půlka. Je jako bratr. Vím, že jsem to tak chtěl, ale slyšet od tebe to... slovo. Zatraceně, bylo to daleko horší, než jsem si myslel. Mám v sobě naprosto příšerný zmatek, ale to je jen můj problém. Slíbil jsem ti, že budu vždycky na tvé straně, a tak to i bude. To pro sebe přece... přátelé dělají."

Celý tenhle pečlivě naplánovaný monolog ho stál spoustu úsilí. Přemýšlel nad ním celý den během čištění těch nejšpinavějších kotlíků, které Křiklan v učebně lektvarů dokázal najít. Už aby měl ten zpropadený trest konečně za sebou. Dnes by ale nejspíš daleko radši ručně čistil celou umývárnu ufňukané Uršuly, než aby děvčeti, které už několik týdnů nedokázal dostat z hlavy, vyprávěl, jak je v naprostém pořádku být jenom kamarády. Vůbec nepředpokládal, že ho to bude stát tolik přemáhání.

„Siriusi?" upřela na něj pohled svých očí, které se ve světle plápolajícího krbu leskly jako opravdové smaragdy. „Já ale nechci být tvá kamarádka."

„Merline," vydechl Tichošlápek tlumeně a prsty jemně prohrábl rudé kadeře. „Doufal jsem, že to řekneš."

Polibek, který jí vzápětí věnoval, nebyl hladový ani uspěchaný jako ten na astronomické věži. Byl něžný, s němým příslibem nekonečna. Byl důkazem, že kouzlo okamžiku bude vždy silnější než nejistota budoucnosti, a že některé věci nemusí trvat věčně, aby se zapsaly do lidských životů a zanechaly v nich nesmazatelnou stopu.

Psal se předvečer Vánoc. 

Děti po celé Británii tou dobou věšely punčochy nad krby a uléhaly do postelí s očekáváním vánočního zázraku, aniž by vůbec tušily, že hluboko ve hvozdech skotské vysočiny už dva mladí lidé svůj zázrak dávno dostali.