leden 1971

Lily sbíhala dolů po ulici, až za ní vlály ohnivé vlasy. Běžela, co jí síly stačily, k jednomu z domů, ve kterém bydlel její nejlepší přítel a jediná spojnice s kouzelným světem, který měla.

„Severusi!" křičela už zdaleka.

Měla štěstí. Bledý, černovlasý chlapec zrovna seděl na zahradě a pročítal si svůj vlastní dopis, který mu před pár dny donesla sova. Ti dva slavili narozeniny ve stejný měsíc a měli tak další společný důvod k oslavám. 

Jakmile Snape zaslechl hlas své kamarádky, okamžitě se zvedl a vyběhl před branku.

„Mám ten dopis! Přišel! Jdu s tebou do školy!" výskalo děvče nadšeně a prudce drobného chlapce objalo.

„Říkal jsem ti to, Lily," uculil se na ni Severus a i on ji pevně stiskl v náručí, načež se od ní s úsměvem odtáhl na délku paží. „Říkal jsem, že jsi výjimečná."

„Dnes u nás byl někdo ze školy. Všechno vysvětlil našim. Byli z toho trochu v šoku. Už se těším, až vyrazíme do Příčné ulice!" hlas se jí zhoupl nadšením a jen stěží potlačovala touhu mírně povyskočit. „Rodiče z toho mají trochu obavy, nechtěl bys jít s námi? Určitě to tam znáš líp," nahodila Lily prosebný pohled, kterému chlapec nedokázal odolat.

„Zeptám se našich, ale půjdu rád. Snad mě pustí," odpověděl po chvilce rozmýšlení s úsměvem.

Ve stejnou chvíli cvakl zámek od domovních dveří a objevila se v nich hlava chlapcova otce. „Severusi! Pojď domů! Máš spoustu práce!" vykřikl na něj podrážděně.

Lily si nemohla nevšimnout změny ve výrazu jejího kamaráda. Ten se okamžitě zachmuřil, sklopil oči k zemi a vrátil se zpátky do domu. Bez jediného slůvka rozloučení nebo zamávání. Pan Snape se ještě nemile zakabonil na drobnou zrzku a potom dveře zavřel, čímž oddělil dva mladé přátele neprostupnou vrstvou dřeva.

Lily jen tiše vzdychla, otočila se na patě a mířila zpět domů. 

Moc dobře věděla, že Severus to neměl doma jednoduché. Jeho maminka byla čistokrevná čarodějka, která si ovšem vzala mudlu. Ten bohužel nedokázal překousnout skutečnost, že se jeho syn narodil s nadpřirozenými schopnostmi a pokoušel se je z něj vyhnat jakýmkoliv způsobem – převážně urážkami a prací. Lily byla jediná, díky komu si chlapec ještě dokázal udržet příčetnost. Ona a vidina odjezdu do Bradavic.

I přes tyto neshody v rodině ale Severus čekal v sobotu v sedm ráno před domem své nejlepší přítelkyně, aby mohli společně vyrazit do Příčné ulice. Jeho otci se ulevilo, že ho nemusel doprovázet a ušetřil tím tedy drahocenný čas, který mohl využít jiným způsobem. Například hádkami se svou manželkou, kterých byl Severus tak často svědkem.

„Dobré ráno, Severusi," pozdravili chlapce s úsměvem manželé Evansovi. 

Otec rodiny si sedl za volant a všechny tři děti obsadily zadní sedadla.

„On jede s námi?" utekla z Petuniiných rtů znechucená poznámka, za kterou si vysloužila pokárání od rodičů.

Petunie a Severus se vzájemně neměli vůbec v lásce. Ona ho považovala za největší póvl, který se v jejím životě objevil, a on naopak neměl rád její přístup k mladší sestře.

„Tady je to," vyhrkl tmavovlasý chlapec po několika hodinách jízdy, když pan Evans konečně projížděl kolem vývěsky Děravého kotle.

„Vážně je to tady?" ptala se Petunie s odporem, když stáli před znečištěnými dveřmi do baru. 

Rozhodně to nebyl hostinec, který by slušný člověk navštěvoval po večerech. Ještě horší dojem vyvolával vnitřek. U zastrčených tmavých stolů posedávali podivní lidé, jejichž oči se okamžitě stočily k malé skupince procházejících.

„Vážně," přitakal Snape rozhodně a u výčepu požádal stařičkého Toma, aby jim pomohl se vstupem do ulice. 

Ten se s nimi odebral dozadu a svou hůlkou pečlivě poklepal na správnou cihlu. Všichni, kromě Severuse, pak fascinovaně a téměř s nábožnou úctou sledovali, jak se před nimi vynořuje ta slavná Příčná ulice. Všude plno lidí v podivných dlouhých pláštích, na které nebyli obyvatelé Anglie zrovna příliš zvyklý. V této společnosti to ovšem bylo naprosto normální.

Severus vedl rodinu bez váhání skrz ulici rovnou ke Gringottově bance, kde bylo třeba vyměnit libry za zlaté galeony. Jakmile byla potřebná hotovost schovaná u manželů Evansových v kapsách, začala teprve pravá zábava. 

Jejich první kroky vedly samozřejmě k panu Ollivanderovi, protože co je kouzelník bez své hůlky.

„Dobrý den," pozdravila nejistě Lily uvnitř obchodu.

Nebyli zde jedinými zákazníky. U pultu už stál černovlasý chlapec s neposednou kšticí, který právě postaršímu obchodníkovi předával balíček převázaný bílým provázkem. Jistě v něm byla pozornost od pana Pottera, který si často a rád předcházel významné majitele obchodů. Tvrdil, že dobrých kontaktů nikdy není dostatek. 

Jakmile se chlapec otočil k odchodu, jeho oči spočinuly na skupince lidí, která právě vešla do obchodu. Rychlým pohledem oříškových očí přejel z Petunie na Lily, kde se na okamžik zastavil. Na tváři se mu objevil mírný úsměv, který ale zmizel okamžitě, když si všiml posledního mladého člena výpravy. Při pohledu na něj se letmo ušklíbl, prosmýkl se kolem nich a zmizel venku na ulici. 

James Potter tehdy sice Severuse Snapea ještě neznal, ale jeho zašlý vzhled a nažloutlá pokožka v něm vyvolala okamžitou reakci. Netřeba si nic nalhávat, James tou dobu patřil k velmi povrchním lidem a nuzné poměry ostatních v něm vyvolávali touhu k posměchu. Obzvlášť ve chvíli, kdy ušmudlanec jako byl Snape stál vedle tak pohledného děvčete jako byla Lily.

„Potter," ulevil si Severus rozladěně, když zahlédl jeho pohrdavý úšklebek.

„Ty ho znáš?" ptalo se zrzavé děvče zvědavě, když společně přistoupili k pultu, za kterým stál pan Ollivander, otočený zády k nim.

„Jistě. Jeho otec vydělal jmění kvůli nějaké pomádě na vlasy. Je to rodina s dlouhou historií, ale on se jim asi moc nepovedl," odfrkl si Severus a obrátil hlavu na pár krabiček s hůlkami, které před ně jejich výrobce okamžitě položil.

Dva mladí kouzelníci ani nepočítali kolik jich prošlo jejich rukama, než se konečně našla ta, která jim sedla jako ulitá. Oba ale přesně poznali, která z nich si vybrala právě je. Neskutečná energie, která jim projížděla od konečků prstů až kamsi do žaludku, je přesvědčila o tom, že tahle hůlka je přesně ta pravá. Lily si odnášela jednu z vrbového dřeva, deset a čtvrt palce, poddajnou, s žíní z jednorožce uprostřed a Severus naopak pevnou hůlku z cedru a blánou z dračího srdce v jádru.

Zbytek nákupů už proběhl bez větších starostí. Nakonec si tak oba odnášeli napěchovanou tašku plnou knih, kotlík na lektvary, nejrůznější přísady a Lily na rameni dokonce spokojeně seděl malý sýček, kterého se jí rodiče rozhodli pořídit.

Jen jeden jediný člověk se za celou dobu ani neusmál a tím byla Petunie. 

S otráveným výrazem se držela úplně vzadu skupiny a neustále se závistivě rozhlížela po všem kolem. Právě teď a tady se zřejmě zrodila její zášť vůči sestře v té nejvyšší možné míře. Tady si slíbila, že Lily zaplatí za všechno, co jí kdy sebrala – za to, že jí rodiče měli radši, že na ni byli daleko víc hrdí, a že dostala možnost studovat na místě, které bude Petunii navždy odepřeno. Přesně tady zmizelo poslední pouto mezi už teď tolik rozdílnými sestrami. 

V Petuniině srdci se usadila zášť a nenávist, kterou dá za několik let patřičně najevo svému nechtěnému a nemilovanému synovci Harrymu.

Tou dobou už byl James Potter i se svou rodinou dávno doma. Ihned po vyřízení potřebných obchůzek se všichni společně přemístili, aby si mohli dopřát poklidný rodinný večer. 

Toho James využil k procvičování kouzel. Svou hůlku – mahagonovou, jedenáct palců dlouhou s žíní s jednorožce, přesně takovou jako měla Lily – podědil po svém dědečkovi. Předávala se totiž v rodině z generace na generaci a každé další sloužila stejně dobře, jako té předchozí. Nicméně jeho nedostatečné zkušenosti s kouzlením způsobily akorát to, že jejich rodinná kočka získala růžový kožíšek, který se Jamesovi nepodařilo spravit.

„Jamesi Pottere!" ozvalo se z ničeho nic z obývacího pokoje. Výkřik následovalo dupání do schodů, které vyústilo v zlostné rozražení dveří do Jamesova pokoje.

Chlapec ležel v posteli, s peřinou přetaženou přes hlavu, a co nejpřesvědčivěji se pokoušel předstírat spánek. To ovšem na otce neplatilo, takže se jeho přikrývka okamžitě zvedla kouzlem do vzduchu a odhalila tak jeho probuzené já.

„Ty snad nevíš, že mimo Bradavice nesmíš používat kouzla? Chceš, aby tě vyhodili dřív, než tam nastoupíš?" mračil se pan Potter a propaloval Jamese pichlavým pohledem.

„Promiň, tati," kuňkl chlapec provinile. „Jen jsem tam chtěl dorazit připravený." 

Na tváři se mu objevil nevinný výraz, který dokázal vyčarovat snad jenom on. Bohužel pro jeho okolí na rodiče vždy zabíral. Většina průšvihů mu vždy nějakým zázrakem prošla, takže nabyl dojmu, že lumpárny dovedl k dokonalosti.

„No, alespoň, že jsi ji nepodpálil," vzdychl pan Potter. „Kožich už má ve svojí barvě, tak ji prosím znova nepřebarvuj. Ale myslím, že na Minervu bys udělal jako prvák dojem i s tímhle," mrkl na něj otec přátelsky.

„Díky, tati," zazubil se James a tentokrát se doopravdy zachumlal do svých přikrývek. „Budu se snažit schovat si kouzla do školy," slíbil s úsměvem, sundal si brýle z očí a odložil je na noční stolek.

„Dobrou noc, synu," políbil ho pan Potter na čelo, ještě povytáhl peřinu chlapci až ke krku, zhasl světlo v tím ponořil pokoj mladého kouzelníka do neprostupné tmy.

„Dobrou noc, tati," šeptl ještě James, než se i jeho mysl konečně ponořila do neprostupného pletence snů.