prosinec 1975

Ten večer Sirius dlouho seděl ve společenské místnosti a při světle krbu sepisoval pojednání z dějin čar a kouzel pro Jamese. Bylo na čase uznat svou porážku a zaplatit cenu. Pokud to vezmeme kolem a kolem, sázku sice ve skutečnosti neprohrál – dostal přece Evansovou přesně tam, kam chtěl, jenže tam s ní měl být James, ne on, a hlavně to nemělo takhle zpropadeně bolet. To samo mu stačilo k rozhodnutí nést následky za neuvážené rozhodnutí. Možná se tím ale taky snažil smazat tíhu vlastního svědomí.

Ta ještě zesílila v okamžiku, kdy otvorem v obraze přišla do společenské místnosti Lily. Tváře měla ošlehané mrazem, který venku panoval, a bělma jí zarudly od dlouhého pláče. Nic z toho ale neubralo na jejím půvabu; alespoň v Tichošlápkových očích.

Vycítila jeho upřený pohled a obrátila na něj uslzený zrak. V tu chvíli mezi nimi ležela spousta nevyřčených otázek, na které možná nikdy nedostanou odpověď. Tak blízko a přitom tak moc daleko. Sirius si nikdy v životě nepřál sevřít někoho v náručí tak moc jako tehdy. Toužil ji ujistit, že všechno bude v pořádku a smýt jí tak všechny slzy z tváře. Jenže nemohl.

Místo toho zavřel oči a s palčivou bolestí v srdci přerušil jejich pohled, který nakonec upřel zpátky na pergamen. Už neviděl, jak kolem něj rusovláska pevným krokem prošla, aby mohla zmizet v kolejní ložnici a na chvíli se tam skrýt před světem.

Sirius dopsal posledních pár slov, které ho dělily od závěru pojednání, načež se zvedl z gauče a chystal se co nejtišeji přikrást do ložnic. Očekával, že všichni už budou spát, jenže to nebyla tak úplně pravda. Ač se místností rozléhalo Peterovo hlasité chrápání a i Remus už byl ponořený do říše snů, na širokém okenním parapetu stále seděl jeden z nich, který dnes v noci nemohl spát.

„Nepřišla," zamumlal James, aniž by na svého přítele otočil hlavu. Rukama si objímal vlastní kolena a vypadal přitom jako hromádka neštěstí.

„Já vím," odpověděl Black tiše a přešel až k němu, aby mu mohl položit ruku na rameno. „Promiň, Jimmy, sova mi přišla až večer. Měl jsi pravdu, kamaráde, je... nedostupná jako Azkaban."

„Měl?" pousmál se James. „Víš co to znamená, viď?"

„Jasně," uchechtl se Sirius a podal mu pergamen s pojednáním, „že budu mít ještě míň volného času než doteď."

„Patří ti to. Byl sis sebou až moc jistý, Tichošlápku."

„Jo, dostal jsem od života menší lekci," přitakal Black a těžce dosedl na vlastní postel.

Svou lež si pro sebe omluvil tím, že byla milosrdná a pravda by Jamesovi určitě ublížila daleko víc. Rozhodně neměl v plánu se přiznávat. Nikomu. Dokonce ani Remusovi ne. Nestál o spoustu otřepaných frází a lekcí od svého všeználkovského přítele. A Peter? Ten by si nejspíš ničeho nevšiml ani kdyby si po sešitech kreslil srdíčka. Snad.

Chrabré mučednictví Tichošlápkovi vydrželo tři dny. 

Přesně tak dlouho se pokoušel kát za svoje činy, až to nakonec hodil za hlavu a usoudil, že se vlastně zas tolik nestalo. Bylo to ve středu, v poslední vyučovací den před vánočními prázdninami, kdy byli studenti nuceni poslouchat dvouhodinovou přednášku profesora Binnse. Už to samo o sobě byl tak trochu očistec, takže si to Sirius nechtěl dál komplikovat.

Nudného ducha tou dobou poslouchal snad jenom Remus, který si dělal poctivě zápisky, aby je mohl dát později opsat svým přátelům. Peter hrál v lavici s Alicí Blakeovou kapesní kouzelnické šachy a James zhluboka oddechoval s hlavou položenou na lavici. Spal takhle už dobrou půlhodinu.

Dokonce ani Lily Evansová si nezapisovala. Byla opřená zády o svou židli a nepřítomným pohledem sledovala strop učebny. Hlavou jí vířilo tolik věcí, že nebyla šance soustředit se na výklad. Ze zasnění ji vyrušil až drobný hmyz, který se z ničeho nic usadil na její ruce. Už už se chystala vykřiknout a praštit ho, když se podivné vyhlížející tvor najednou zatřásl a rozložil se na kousek popsaného pergamenu.

Evansová, tohle mi přece nemůžeš dělat. Sedíš si tam a vypadáš tak skvěle, že se mi chce až brečet. Ber trochu ohledy na své okolí.

S.

Lily si zuby pevně stiskla spodní ret, jak se pokoušela zadržet široký úsměv, který se proti její vůli dral na povrch. Po očku se podívala na Marlene, která seděla ob židli od ní, a ujistila se, že její kamarádka je stále ještě duchem nepřítomná. Teprve potom si oběma rukama zajela do vlasů a poctivě je rozcuchala, až trčely do všech stran.

S tázavým pohledem se pootočila na Siriuse, který seděl o dvě řady výš. Rty přitom naznačila otázku: „Je to takhle lepší?"

Tichošlápek jen stěží potlačil uchechtnutí, načež s tragickým pohledem zavrtěl hlavou a položil si jednu ruku na srdce. Sledoval přitom, jak se Evansová zatvářila na oko smutně a pokusila se prsty srovnat své rozevláté kadeře.

Vůbec ho nenapadlo, že se znovu pouštěl na tenký led, který se pod ním mohl kdykoliv probořit. Ani vidina pádu do ledové vody ho nedokázala držet zkrátka. Můžeme se mu ale divit? Tajemným svodům lásky podlehla i řada starších a zkušenějších, než byl sotva šestnáctiletý chlapec hledající své místo v životě.

○•○•○

Večer bylo ve Velké síni až neobvyklé rušno. Všichni si do sytosti užívali stoly prohýbající se jídlem a společnost přátel, se kterými se museli na víc jak týden rozloučit. Z toho důvodu ředitel Brumbál pro dnešní den přimhouřil očko, protáhl večeři a dokonce posunul i večerku, což bylo okamžitě odměněno hlasitým aplausem.

„Teď už nám tu chybí jen máslový ležák a ohnivá whisky," ozvala se nadšeně Marlene a natáhla se pro sirupový košíček, který se před chvílí objevil na stole.

„Co není může být, nebo snad ne?" mrkl na ni Peter a otočil se na Jamese, který se zrovna rozhodoval, jestli si dát jablečný koláč nebo dýňovou paštičku. Oboje by totiž zřejmě sníst nezvládl.

„Pete," vydechl Potter. „Budu rád, když zvládnu dojít do společenské místnost, natož ještě k Prasečí hlavě. Na druhou stranu Fabby má vždycky nějaké tajné zásoby v rukávu. Nebo ne?"

Fabian Prewett na něj otočil hlavu a podepřel si bradu rukou. „A co za to, mládeži?"

„Dám ti zlatonku z příštího vyhraného zápasu!" nabídl mu okamžitě James, a tak si ti dva plácli.

„Vy jste prostě skvělí, chlapci!" zamrkala na ně Marlene dlouhýma  řasama, až se z toho Peterovi rozhořely uši. „Navrhuji taktický ústup do společenské místnosti, co vy na to?"

„Jsem všema deseti pro!" tleskl nadšeně Benjy Fenwick, který byl o rok starší než Pobertové, a objal Mary Macdonaldovou kolem ramen. „Oslavíme příchod nového roku předem."

A jak řekli, tak i udělali. 

V nebelvírské společenské místnosti se sešli skoro všichni studenti od pátého ročníku výš. Ti mladší byli na druhou stranu nemilosrdně vyháněni s argumentem, že tomu ještě nemohou rozumnět. Fabian Prewett měl totiž v rukávu daleko víc lahví než jenom jednu a po dvou skleničkách palčivého nápoje se o ně byl ochotný podělit.

„Ty jsi vážně před tím zápasem vůbec netrénoval? Páni! Jsi úžasný talent!" vydechla překvapeně Marlene, která se dnešního večera pokusila nenápadně vetřít do Potterovy přízně. Dost často přitom vrhala významné pohledy směrem k Siriusovi, kterého ovšem nechávaly naprosto chladným.

„Jasně, že ne. Pche, zmijozelské strčím do kapsy i poslepu," chvástal se James. 

Ač si obvykle držel od děvčat zdravý odstup, pochlebování si nikdy nenechal ujít. Lichotilo totiž jeho už tak dost velkému egu.

Alice s Frankem Longbottomem už se tou dobou společně vytratili a Mary s Benjym seděli v nejzazším rohu společenské místnosti a nepokrytě se muckali. Tlumené osvětlení jenom umocňovalo rozevlátou náladu bezstarostných studentů a společenská místnost byla i přes pokročilou hodinu ještě stále zaplněná lidmi a halasem.

Sirius se do hýření noci příliš nezapojoval. Dal raději přednost melancholickému vysedávání na pohodlné pohovce před krbem a popíjení ohnivé whisky. Oči většinu času upíral do mihotajících plamenů, čímž se pokoušel vyhnout rentgenovému pohledu Marlene. Občas to s tím děvčetem bylo vážně těžké.

Zrovna se chystal dopít svou skleničku, když mu najednou zmizela z ruky. Zmateně zamrkal a ještě stihl zahlédnout, jak ji Lily držela v ruce a na jediné loknutí ji obrátila do sebe. Překvapeně vykulil oči a hned, jakmile se trochu vzpamatoval ze šoku, uznale přikývl.

„Páni. Evansová umí porušit školní řád. Kdopak by to byl do tebe řekl, prefektko," dobíral si jí pobaveně.

Zrzka si přisedla přímo vedle něj; možná o malý kousek blíž, než by se slušelo, ale stále dost daleko, aby nevzbudila žádné podezření. Nebo to možná bylo způsobené tím, že se jí zkrátka trochu zamotaly nohy. Tichošlápek už během prvního pohledu pochopil, že tohle rozhodně nebyla její první sklenička. Oči měla skelné a tváře jí rudě hořely.

Lily s důležitým výrazem ve tváři pozvedla skleničku směrem k plamenům a zarecitovala: „Když honit lásku chceš, jak stín tobě se míhá. Ji hoň a tobě uletí, však prcháš-li tě stíhá!"

„Já – počkej, cože?" zarazil se Sirius nechápavě a přemýšlel, jestli by ji neměl raději odvést na ošetřovnu. Zdálo se, že snad začínala blouznit.

„To je přece Shakespeare, Blacku!"

„Poprvé v životě se opiješ a přitom cituješ pár set let mrtvého člověka? Bože, ty jsi vážně divná, Evansová," uchechtl se.

„Doteď ti to nevadilo," zabručela na oplátku a naštvaně našpulila rty.

„Nevadí mi to," pousmál se Tichošlápek, vyhledal pohled jejích očí a hlas ztišil do šepotu. „Jsi jedna z milionu, Lily."

„Siriusi, já–" nadechla se po chvíli mlčení, ale nebylo jí přáno domluvit.

„Evansová!" zahalekal Potter a s hlasitým žuchnutím sebou plácl na gauč vedle ní. „Dnes večer jsi neobvykle půvabná! Jako dortík se šlehačkou nebo taky jako zlatonka z mistrovství světa ve famfrpálu!"

„Nemáš ty snad diplom z kurzu: Jak dozajista odradit ženu, Pottere?"

„Ne! Takový kurz fakt existuje?" vykulil James oči a zadíval se na ni v naději, že mu o tom kurzu něco prozradí.

„Jistěže neexistuje, hlupáčku," prohlásila Marlene mazlivě směrem k Jamesovi a sedla si k Tichošlápkovu volnému boku.

„Aha." James zněl skoro zklamaně, ale netrvalo dlouho a obličej mu zase zdobil široký úsměv. „Tak bys mi mohla dávat soukromé lekce, co říkáš, Evansová? Na tu první bych se zastavil o Vánocích u vás doma a přinesl nějaký ten dáreček."

„Jo, Petunie ti za něj bude určitě moc vděčná," ušklíbla se Lily. „Já letos domů na Vánoce nejedu."

Siriusovi se v tu chvíli vzpříčila whisky v krku a hlasitě se rozkašlal. Oči mu div nevypadly z důlků a Marlene ho u toho mohla alespoň chlácholivě poklepávat po zádech. Nakonec na nich svou ruku nenápadně zapomněla, aby se ho mohla dál dotýkat.

„No no, aby ses nám tu neudusil, kamaráde," zasmál se James, načež zaměřil svou pozornost zpátky na Lily. „Achjo, kdybych to byl býval věděl, tak tu taky zůstanu. Mohli jsme spolu strávit celé svátky!"

„A po té zkušenosti začala Evansová nenávidět Vánoce," pronesla Lily sarkasticky a přitom sevřela jednu ruku v pěst. Ne proto, že by ji snad James tak moc naštval, ale protože pocítila nutkání praštit Marlene přes prsty, které měla stále odložené na Tichošlápkových zádech.

„A ty budeš na Vánoce kde?" zavrněla blondýnka a prstem hravě přejela přes Siriusovu kravatu.

V tu samou chvíli se Lily zvedla z gauče a mírně zavrávorala. Prakticky přitom zakopla o své vlastní nohy. Pravděpodobně by to zvládla vybalancovat, ale daleko dřív ji zachytila pevná náruč.

„Zatraceně, Evansová. Jsi těžší než se zdá," zasmál se James a jednou rukou se musel opřít o opěradlo gauče, aby se společně s ní nezhroutil zpátky do polštářů. „Asi bych ti měl pomoct do ložnice, co? Právě teď rozhodně potřebuješ postel."

„Nemůžeš se mnou do ložnice. Nabil by sis nos!" odvětila Lily se smíchem a pokusila se vymanit z jeho sevření. „Marlene!" zakňourala a upřela přitom oči na svou kamarádku. „Můžeš mi, prosím, pomoct?"

„Jako zrovna teď?" povzdechla si McKinnonová a jenom neochotně stáhla své nenechavé ruce ze Siriuse. „Dobře, dobře. Hned jsem zpátky, kluci, jasné? Nepokračujte beze mě!"

„To bychom si nedovolili," ušklíbl se Black a na chvíli zaměřil svou pozornost na Lily. „Dobrou noc. Určitě bude příjemnější než to ráno, co tě zítra čeká."

„Jsem si jistá, že se s tím poperu statečně... Blacku," zamumlala a nechala si Marleninu paži obtočit kolem pasu. „Dobrou, Pottere. Doufám, že si sedneš na špendlík, aby to tvoje ego trochu splasklo."

„Taky tě mám rád, Evansová," uchechtl se James a věnoval jí vzdušný polibek, než se přišoupl blíž k Siriusovi a oběma nalil novou skleničku whisky.

„Doufám, že máš radost, Lily," mumlala Marlene rozladěně během nekonečně cesty po schodech do ložnic. „Už jsem byla takhle blízko a ty mě prostě –- zatraceně – nemohla sis vybrat horší chvíli!"

„Já vím, Mar, já vím," odpověděla zrzka tiše. „Mrzí mě to."

Ale nemrzelo.