listopad 1975

Melodická muzika, vycházející z houslí vznášejících se jen tak volně ve vzduchu, se rozléhala velkou sklepní místností laděnou do zelené a stříbrné barvy. Příjemné přítmí prosvětlovalo jenom množství nejrůznějších sklenic a kádinek, ve kterých se třepotala různě barevná křídélka kouzelných tvorů. Všechno mělo své místo a bylo v dokonalé harmonii s okolím, zkrátka radost pohledět.

Večírek Křiklanova klubu byl vždy prestižní záležitosti pro vybranou společnost a jenom málokdo měl tu čest, aby na něj byl pozván. Buď ve vás musel učitel lektvarů vidět obrovský potenciál, nebo jste museli dělat doprovod někomu ze členů. Jiná možnost zkrátka nebyla.

I přesto si tu ale Lily všimla několika známých tváří, které nikdy do prominentního klubu nepatřily. 

Křiklan musel pro tentokrát rozšířil své pozvánky i na studenty talentované v jiných oborech. Zahlédla totiž Emmeline Vanceovou, havraspárskou studentku posledního ročníku, která se v rohu místnosti vybavovala s Gideonem Prewettem a jeho bratrem Fabianem. Oba dva byli starší než Evansová a se svými zářivě zrzavými vlasy působily skoro jako její sourozenci.

O kus dál postával Regulus Black, který byl do Křiklanova klubu přizván teprve letos. Siriusův o rok mladší bratr ale byl, na rozdíl od svého sourozence, duší opravdovým Hadem. Alespoň na jedno své dítě mohli být Orion a Walburga hrdí. 

Tragickým faktem ale zůstávala skutečnost, že za několik let bude většina z dětí, které se právě smály na Křiklanově večírku, po smrti. Nikdy nedostanou příležitost zestárnout po boku svých nejbližších, protože položí svůj život v boji za spravedlnost.  

Nikdo z nich tou dobou naštěstí netušil, co si pro ně budoucnost přichystala, takže si mohli užívat těch šťastných pomíjivých chvil, které jim život daroval. 

A přesně to právě dělali.

Nejširší úsměv v místnosti měl tou dobou patnáctiletý Snape. Paže jeho nejlepší přítelkyně Lily byla totiž zaklesnutá za jeho loket a její dlaň lehce spočívala na jeho předloktí. Kdyby o něm někdo tehdy prohlásil, že se velice brzy přidá ke smrtijedům, nevěřili byste mu to. Stačil by vám jeden jediný pohled do rozzářených očí toho zamilovaného blázna a nic takového by vás nikdy nenapadlo.

Pečlivě upravené černé vlasy měl tentokrát stažené do pevného culíku a na sobě měl svůj nejlepší smaragdově zelený plášť. Vedle nádherné Evansové, která měla šaty stejné barvy, působil jako úplně jiný člověk.

„Lily! Vypadáte úchvatně!" pochválil Křiklan jednu ze svých nejoblíbenějších žaček. „A zelená vám ohromně sluší, děvče. Vážně byste měla být ve Zmijozelu."

„Se vší úctou, pane profesore, nejsem si jistá, jestli by ego Zmijozelských zvládlo přežít můj očividný talent."

Horacio se upřímně zasmál, načež s pobaveným úsměvem zavrtěl hlavou: „Říkal jsem si o to, že?"

„Možná trochu," naznačila Evansová dvěma prsty, jak moc si Křiklan říkal o odvetnou palbu.

Ti dva se ohledně koleje hašteřili velice často. Už to byla skoro tradice a oba si vzájemné popichování očividně užívali. Horacio Křiklan byl zrzčiným nejoblíbenějším učitelem a žádná jejich občasné rozepře na tom nedokázala nic změnit. Ani profesor lektvarů na svou nejmilejší studentku nikdy nezapomněl. V jeho vzpomínkách zůstala navždy tím bojovným a talentovaným děvčetem, které v ní kdysi viděl.

„Tak se utíkejte bavit. Pane Snape, vezměte přece svou partnerku na parket, než vám ji někdo ukradne, chlapče nešťastná."

Severusovy tváře lehce zrůžověly, když otočil hlavu na svůj doprovod a nejistě se usmál: „Půjdeme tančit, Lily?"

„Bude mi ctí, Seve," uculila se na něj, předvedla roztomilé pukrle a společně odešli přímo doprostřed tanečního parketu.

Bylo to naposledy, kdy Severus sevřel Lily Evansovou v náručí. Kdyby to býval tušil, pravděpodobně by jí z něj nikdy v životě nepustil. 

Dnešní večer byl ale tím nejšťastnějším v jeho životě. Mohl totiž obě ruce obtočit kolem jejího pasu a zabořit obličej do rudých vlasů. Když ji vedl pomalými kroky po parketu, šimrala ho v nose omamná oříšková vůně jejího parfému a cítil přitom teplo štíhlého těla, které měl najednou tak blízko jako ještě nikdy předtím. 

A ani děsivá bouře, která se tou dobou rozpoutala za stěnami hradu, nemohla kouzlo toho okamžiku zničit.

Přibližně ve stejnou chvíli, kdy započal Křiklanův večírek, dorazili James a Sirius po náročném dni do ložnice v nebelvírské věži. Na Tichošlápka už tou dobou v pokoji čekal další z mnoha dopisů, které si s Lily Evansovou stihl za posledních několik týdnů vyměnit.

„Ale, ale," uculil se Sirius a zvedl tenkou obálku ze svého polštáře. „Myslím, že se váhy začínají chýlit na mou stranu. Už se těším, až budu mít pokoj od domácích úkolů. Co já budu dělat se vším tím volným časem?" provokoval samolibě a rozlepil dopis.

Stihl ale přečíst jenom tři řádky, když se najednou za oknem zablesklo. Během zlomku vteřiny se ozval i hlasitý hrom, který roztřásl okenní tabulky. Oba chlapci se na sebe překvapivě zadívali a téměř ve stejný okamžik hbitě vyskočili na nohy.

„Jimmy!" vyhrkl Sirius a oči se mu rozzářily očekáváním.

„Je to tady, kamaráde," odpověděl okamžitě Potter a vrhl se k šuplíku, ve kterém už téměř měsíc skrýval svůj připravený lektvar.

Ten byl vyrobený z listu mandragory, který musel od úplňku do úplňku nosit pod jazykem a následně ho vyplivnout do lahvičky, na níž zrovna dopadal měsíční svit. K listu se přidal jeden vlas a čajová lžička rosy, která nikdy nespatřila záři sluneční paprsky. Nakonec už zbývalo jenom přimíchat kuklu lišaje smrtihlava a uložit lektvar do tmy a ticha, dokud nepřijde divoká bouře doprovázená blesky.

A tohle byla první bouřka, která přišla od doby, kdy James i Sirius dokončili své lektvary. 

Nebyl čas čekat na to, až se Peterovi podaří připravit i ten jeho. Museli to udělat bez něj. Alespoň bude jejich přítel vědět, na co se připravit.

Bez váhání sáhli po Jamesově neviditelném plášti, do kterého se oba zahalili. Pro dva byl dostatečně velký a příliš je neomezoval v pohybu, takže se jim přes hrad podařilo dostat doslova v rekordním čase. Mimo pláště za to mohli vděčit i nejrůznějším tajným chodbám, které za poslední roky v Bradavicích objevili. Jenom díky nim dokázali zdolat čtyři podlaží během pouhých pár minut.

Hned, jakmile se dostali z hradu ven, ze sebe neviditelný plášť stáhli a vyrazili sprintem na místo, které si předem určili. Pro úspěšné kouzlo byla potřeba velká a bezpečná plocha. Jejich volba tak byla naprosto jasná – hustým deštěm běželi přes pozemky zahalené do temnoty až na famfrpálové hřiště.

Zastavili se přímo v jeho středu. 

Blesky tou dobou křižovaly oblohu a každou chvíli ozářily obrovský kus okolí. Byla to zároveň děsivá i fascinující podívaná. Pobertové si teď ale neměli čas užívat krás divoké přírody. Vyměnili si odhodlané pohledy a oba vytáhli z hábitů své hůlky.

„Připravený, Jamesi?"

„Vždy připraven, Siriusi!"

Svorně jako jeden si přiložili hůlku přímo k vlastnímu srdci.

„Amato Animo Animato Animagus!"

Kouzelná formule se nesla spolu s větrem okolím a už se nedala vzít zpátky. Bylo to buď a nebo. Oba vyprázdnili obsah svého lektvaru a lahvičky odhodili na zem. Pokud při jeho výrobě cokoliv zkazili, mělo by to nedozírné následky. Mohli klidně skončit jako mutanti s částí těla lidskou a částí zvířecí. Takových varování a názorných kreseb našli v knihách víc než dost. Ani to je ale nedokázalo od jejich plánu odradit. Šlo přece o Remuse.

Klikatý blesk sjel z oblohy přímo k jejich nohám. A za ním hned další a další. Země kolem nich se rozzářila jasným světlem a doslova je obklopila oslepujícími paprsky.

Pak přišla nepříjemná bolest.

Připadali si, jako kdyby se celý vnitřek jejich těl doslova roztékal jako vosk svíčky. Bylo to daleko horší, než vypít celou láhev ohnivé whisky na jediné nadechnutí. Ani jeden z nich nedokázal potlačit křik, který se jim dral skrz rty a zanikal přitom v hlasitém burácení bouřky.

První padl na kolena Sirius.

S útrpným zakňučením, které znělo skoro jako psí, cítil, jak se mu protahuje tlama a zuby rostou nezastavitelným tempem. Nehty na rukou i nohou se začaly prodlužovat, až se z nich staly obrovské a silné drápy. Nakonec přibyl i dlouhý chundelatý ohon a celé jeho tělo se pokrylo hustou černou srstí.

Jamesovi se, na rozdíl od Blacka, nohy začaly protahovat a dlaně se postupně slily v pevná a silná kopýtka, která zahrabala v pečlivě udržovaném trávníku hřiště. Mohutný hřbet statného jelena ještě nějakou dobu sílil, během čehož se mu na hlavě objevilo rozložité paroží. Postupně k němu přibývaly další a další výrůstky, až se zastavily na čísle dvanáct.

Bolest postupně ustupovala, stejně jako oslepující světlo blesků. Oba nerozluční přátelé zůstali stát uprostřed potemnělého famfrpálového hřiště ve svých nových podobách. 

Obrovský černý pes, který by se svou velikostí mohl měřit i s medvědem, a mohutný, majestátní jelen.

Dokázali to.

Všechno vyšlo podle plánu. 

Po třech letech studia a příprav to opravdu zvládli. Stali se z nich zvěromágové.

Sirius si tuhle skutečnost uvědomil jako první. Zvesela si ve své zvířecí podobě povyskočil, až mu z tlamy vypadl dlouhý růžový jazyk. Ocas se mu přitom zběsile rozkmital ze strany na stranu, když natáhl přední nohy a zadek vystrčil do vzduchu v typicky hravém psím gestu. Dokonce se mu z hrdla vydralo i něco mezi štěkotem a zakňučením.

Na to už zareagoval i James, který doteď otáčel hlavou ze strany na stranu a pečlivě si prohlížel své nové já. Brzy přistoupil na hru svého kumpána, na okamžik se vzepjal na zadních a hned nato se rozběhl směrem k Zapovězenému lesu, následovaný svým chundelatým přítelem.

Tenhle okamžik změnil Jamesovi a Siriusovi doslova celý život. A nejenom jim. V první řadě totiž změnil život Remusi Lupinovi, který doteď trpěl při svých úplňkových eskapádách příšernou samotou. To všechno mu teď jeho přátelé mínili vynahradit. Společně s Červíčkem, který se úspěšně promění hned při nejbližší příležitosti, se budou každý měsíc prohánět po školních pozemcích, svobodní a volní jako ptáci.

Ani tahle výhoda jim ovšem za zdmi školy nepomůže vyhrát souboj se zlem a se sebou samými. Jejich bezstarostná školní léta už se pomalu chýlila ke svému konci. Zbývaly z nich pouhé dva roky, během kterých ovšem tihle přátelé stihnou daleko víc, než stihne většina z nás za celý život.