listopad 1975

„Byla jsi za Mary na ošetřovně? Madam Pomfreyové se konečně podařilo zbavit ji těch jizev. Vážně jsem se chvíli bála, že jí na tom obličeji zůstanou," povzdechla si Alice tiše, když společně s Lily seděly namáčknuté na jednom křesle před krbem ve společenské místnosti.

Širokou sedačku tou dobou totiž okupovali Black s Potterem, kteří hráli Řachavého Petra a věčně se chechtali jako na lesy. Peter Pettigrew oba dva pozoroval s nadšením malého dítěte a občas je hlasitě povzbuzoval. Evansová by je s největší radostí okřikla a donutila je se ztišit, jenže tak daleko její pravomoce prefekta nesahaly. Nezbývalo jí tedy nic jiného, než jejich dětinské chování tiše trpět.

„Byla jsem za ní dneska ráno. To je ještě měla. Nechápu, že za to Mulcibera nevyloučili. Používat černou magii přímo na nádvoří hradu. Mary měla štěstí, že nepřišla o oko," zavrtěla Lily pobouřeně hlavou. 

Přibližně před týdnem došlo přímo před hradem k ošklivé potyčce mezi Zmijozelskými a Mary Macdonaldovou. Nikdo vlastně nevěděl, co přesně ji spustilo, ale každý moc dobře věděl, co ji ukončilo. Byla to kletba, která vyšla z Mulciberovy hůlky a zasáhla mladou Lvici až nečekanou silou. Bradavické nádvoří se během okamžiku zbarvilo její krví a kolem se utvořil velký kruh přihlížejících.

Vyšetřování nebylo příliš dlouhé. Prozkoumáním Augustovy hůlky se okamžitě přišlo na to, že použil černou magii, která byla v prostorách Bradavic přísně zakázána. Očekávalo se, že bude Had ihned vyloučen ze školy, nicméně jeho rodina zatahala za provázky a nakonec ho tak dokázala, k nelibosti spousty žáků i učitelů, v Bradavicích udržet.

Mary od té doby ležela na ošetřovně, kde se madam Pomfreyová pokoušela přijít na protikouzlo, které by jí zbavilo ošklivých rudých ran způsobených kletbou. Bojovná Nebelvírka to naštěstí snášela statečně, přesně jak se na Lvici sluší a patří.

„No, jenže to není všechno," ztišila Alice hlas ještě o pár decibelů níž. „Když jsem tam odpoledne byla, Mary brečela. Pohádaly se totiž s Marlene."

„Proč by se ty dvě hádaly?" povytáhla Lily obočí a ještě víc naklonila hlavu ke své spolužačce, aby je náhodou nemohl slyšet někdo jiný.

„Kvůli Blackovi. Víš jak je Marlene hrozně naštvaná, že jí Black odmítl doprovodit do Prasinek? No tak si teďka usmyslela, že je to kvůli Mary. Sirius jí totiž nesl na ošetřovnu úkoly a ona se tam s nimi potkala."

„To je ale přece nesmysl. Vždyť Mary chodí s Benjym Fenwickem a ta posedlost Blackem ji už dávno přešla."

„To mi povídej," přikývla Alice. „Zdá se, že Marlene zkrátka ještě pořád nepochopila, jaký je Black zmetek!"

Lily jenom pohoršeně zavrtěla hlavou. „Co na něm proboha všechny ty ženské vidí? Je stejný jako Potter s těmi svými pozváními na rande. To si ti dva vážně myslí, že si z nich všichni sednou na zadek?"

„Většina holek by dala kdoví co za to, kdyby je Potter pozval na rande, víš to?"

„Ale já nejsem jako ony," odvětila Lily vzpurně. Neměla ráda, když ji kamarádky neustále opakovaly, že by měla dát tomu namyšlenému floutkovi Potterovi šanci.

„Já vím. Ty čekáš na svého tajemného rytíře, princezno," mrkla na ni Alice hravě a vysloužila si za to prudké drcnutí zrzčiným loktem do žeber.

„Ticho! Tak to přece není," obořila se na ni Evansová tiše, ale tváře se jí přitom zbarvily temným nachem.

Přemožena rozpaky se pokusila vyhnout pohledu své kamarádky a místo toho se nečekaně střetla s šedýma očima, které na ni nepokrytě zíraly. Lily se v první chvíli lekla, že Black jejich rozhovor zaslechl, ale všechno nasvědčovalo tomu, že z něj neslyšel ani slovo. Nevěřila totiž, že by to neokomentoval žádnou ze svých hloupých hlášek.

Proč si ji pro Merlina tak prohlížel? Bála se, že kdyby uhnula pohledem, bude si ten lotr myslet, že ji svým pokřiveným úsměvem uvedl do rozpaků. Tak to ale vůbec nebylo. Proto Evansová zaťala zuby a rozhodla se s ním svést bitvu vůlí. 

Tu nakonec nevyhrál ani jeden z nich, jelikož do místnosti vkráčel Remus Lupin, který upřel své zelené oči přímo na Siriuse a bez okolků ho oslovil: „Na slovíčko, Siriusi."

Black sebou mírně trhnul a přerušil tak oční kontakt s nervózní zrzkou, aby se mohl otočit na svého přítele. Přitom nevzrušeně pokrčil rameny a vypochodoval za ním přímo do jejich prázdné ložnice.

„Ševelissimo."

Tohle zaklínadlo, které mělo zajistit, aby se jejich konverzace nedostala k cizím uším, Tichošlápka mírně znervóznělo. Zůstal stát uprostřed místnosti a s hlavou lehce nakloněnou na stranu sledoval svého spolužáka. Popravdě vůbec netušil, co po něm mohl Náměsíčník chtít, ale už teď si byl jistý, že to nebude vůbec nic příjemného.

„Takže," začal Remus, který byl až nezvykle vážný a oči měl nebezpečně přimhouřené, „rád bych, abys mi něco vysvětlil, Siriusi. Je fascinující, že jsem se právě musel od jednoho Zmijozelského dozvědět, že se Severus pokusil dostat do Chroptící chýše. A neuvěříš, kdo mu měl poradit, jak se tam dostat."

„Kdopak?" pokusil se Sirius zahrát svou chybu do autu. Velice brzy si ovšem uvědomil, že to nebyla úplně vhodně zvolená cesta, jelikož jeho přítel už zřejmě pravdu dávno znal. Nezbývalo mu tak nic jiného, než čelit následkům svých činů. „Mrzí mě to, Reme. Byla to hloupost. Tak trochu zkrat. Přísahám, že už se nic takového nebude nikdy opakovat."

„Uvědomuješ si vůbec, co jsi udělal? Co všechno se mohlo stát?"

„Mohl jsi natrhnout Srabusovi zadek. To se mohlo stát. Nebylo by to nic, co by si nezasloužil."

„Vážně? A napadlo tě, jak bych se potom cítil já? Co kdybych ho zabil, Siriusi? Nejen, že by to z tebe udělalo vraha, ale ze mě by to udělalo jenom nějaký hloupý nástroj nesmyslné pomsty. To pro tebe jsem?"

„Já – takhle jsem nad tím vůbec nepřemýšlel, Reme. Nikdy bych ti nechtěl ublížit. Věř mi." Siriusův hlas se pomalu změnil z nevrlého do kajícného. 

Nic z toho mu vážně nedošlo, dokud to Remus neřekl. Tichošlápek popravdě doufal, že se celá tahle záležitost k Lupinovým uším nikdy nedostane. Mělo to být tajemství, ale brzy se ukázalo, že o něm během měsíce věděla celá škola. Klepy, které se po hradě rozběhly, sice neměly s realitou příliš mnoho společného, ale tak už to bývá s každou šeptandou předávající se od studenta ke studentovi.

„Mohl bys ses nad sebou konečně zamyslet a přestat být takový sobec?"

Tohle bylo úplně poprvé, kdy se Remus Lupin pustil do opravdové hádky s jedním ze svých přátel. Obvykle přivřel oči nad čímkoliv, co Pobertové tropili, ale tentokrát už to překročilo veškeré únosné meze. Bylo mu z obou dvou doslova zle, a to ne jenom kvůli té záležitosti se Severusem. Bylo toho mnohem víc.

„Už jsem se omluvil, Remusi. Mám se před tebou snad plazit po kolenou, abych to odčinil? Nedokážu vrátit čas," odvětil Sirius a pokoušel se udržet na uzdě mírně podrážděný tón, který se mu do hlasu začínal znovu vkrádat.

„Nemluvím jenom o tomhle. Přestaňte s tím, co s Jamesem děláte."

„Nechápu, co tím myslíš."

„Ty dopisy přece! Zašli jste moc daleko, Siriusi. Je poslední možnost z toho vycouvat, než to zlomí víc než jen jedno srdce."

„Teď jsi ale trochu melodramatický, Remusi," uchechtl se Tichošlápek.

Lupin pro jeho humor ale příliš pochopení neměl. Zamračil se ještě víc, když přešel k Siriusově stolu a zvedl z něj několik popsaných listů dopisů.

„Tohle vážně dokážeš? Necháš někoho, aby ti svěřil svoje největší sny a obavy a potom mu je hodíš pod nohy? To ti vážně ještě nedošlo, že by okamžitě poznala, že ty dopisy nepsal James a ještě bys mu tím zavařil? Buď jsi vážně ignorant, sociopat nebo ty dopisy ve skutečnosti ani přestat psát nechceš."

„Nech si tu svou sociální analýzu pro někoho, koho to opravdu zajímá," ušklíbl se Black a snažil se tvářit jako kdyby se ho to vůbec netýkalo. „Rozhodně nemíním do konce roku dělat Jamesovi úkoly. Tuhle sázku neprohraju za žádnou cenu."

Remus dobře věděl, že to byla jen Siriusova obranná maska před světem. Znal Tichošlápkovo nitro dobře a věděl, že Black nebyl ani zdaleka takový ničema, na jakého si před ostatními hrál. Stačilo ho nad tím nechat dostatečně dlouho o samotě přemýšlet.

„Nechci víc, než aby sis prošel všechny ty dopisy a zamyslel se nad tím, jestli chceš vážně tomu děvčeti, co ti je napsalo, tak moc ublížit kvůli nějaké hloupé sázce. Rozhodni se sám."

Hned potom opustil ložnici a nechal v ní stát Siriuse samotného. 

Ten se opatrně posadil na postel a udělal přesně to, o co ho Remus žádal. Přečetl si všechny dopisy a dlouho bojoval s pocitem, že by měl pro jednou udělat to, co bylo správné. Nakonec proti němu ale hrdinně zvítězil a bez dalšího váhání si před sebe připravil pergamen.

V příštích měsících i letech bude často vzpomínat na tenhle okamžik a zvažovat, jestli se neměl rozhodnout jinak. Stačilo poslechnout Remuse a celé to skončit v tenhle moment. Jeho blackovská pýcha v něm byla tou dobou ale ještě stále zakořeněná příliš hluboce. A tak se nevědomky rozhodl zlomit dvě srdce místo jednoho.