Den utekl rychleji, než bych chtěl, skoro jako by schválně zkracoval mé poslední chvíle po jeho boku v tichém přítmí bezpečného skalního úkrytu. Poslední chvilky jsem trávil hltáním každé linie jeho spanilé tváře, těla, vlasů. Do paměti jsem si vrýval osobitou peprmintovou vůni, sladký hlas, zářivý úsměv. Věděl jsem, že jakmile odsud odejdu, vícekrát ho neuvidím. Jsem královský syn, princ zlatého království a on? Ani nevím, odkud vlastně je. Už mne nikdy do Jotnheimu nepustí, matka bude k zbláznění, možná nebudu smět ani z hradu do zahrad. A po těch letech, už si ani nevzpomenu, kde hledat spásné útočiště s kožešinovým pelechem a proutěným košem. Zapomenu jméno modrého anděla, jeho tvář i vůni. Ale nikdy nezapomenu tenhle pocit. Slibuji všem božstvům, že si tu hřejivou energii v mé hrudi uchovám tak dlouho, jak jen budu živ.

„Nad čím přemýšlíš Thore? Už chceš jít?" „Čas se neúprosně krátí. Všechno zlato pokladnice bych vyměnil za to smět tě vzít s sebou." „Raději jdi, cesta na útesy je daleká, duhový most nestálý. Jednou se opozdíš a už se zpět nedostaneš." Rudé oči se leskly zadržovanými slzami, brada se třásla pod návalem emocí. Silně jsem k sobě stisknul víčka, hluboce se nadechnul. „Sbohem modrý spásný anděli." S těmi slovy jsem se vpil naposled do sladkých plných rtů, než jsem se rychle otočil a zmizel za úpatím hody dřív, než ztratím veškerou vůli nad svým tělem.

-

Šel jsem dlouho jedním směrem, kudy mi Loki ukázal a doufal, že jsem nezabočil z cesty a neztratil se již nadobro. Pochybuji, že napodruhé bych měl takové štěstí, jako toho bouřlivého dne. S nadějí jsem postupoval ztěžklým sněhem dál a dál, dostával se z údolí do větších výšek, prošel kolem malé říčky, pravděpodobně z roztátého sněhu, až jsem skutečně našel kamenitou cestu ozářenou slunečními paprsky, která mě dovedla až na pokraj vysokého útesu. Prostor se tady rozpínal snad do nekonečna, nešlo vidět na opačnou stranu obrovského příkopu, jediné, co šlo spatřit, bylo oslnivé zlaté světlo slunečního kotouče a blankytně modrá obloha bez mraků. Po té velké přeháňce, jak Loki tvrdil, yb měly přijít do Jotunheimu slunné dny, na některých místech prý dokonce roste tráva a mrtvě vypadající stromy rodí sezónní ovoce. Je velká škoda, že se nemohu zdržet, abych to viděl a prožil. Mohli bychom s modráskem společně trhat prapodivná jablka z koruny stromů, jít rybařit, třeba by mě naučil i základy vaření. Prošel bych se touhle tajemnou nepochopenou zemí, poznal její krajinu, lid, porozuměl. A v noci, v noci bych usínal na hebké kožešině v pevném objetí černovlasého anděla s rudýma očima, jako krev postřelené laňky. Sám on mi přišel tak čistý, ranitelný, křehký a nepoznamenaný jako ta laň v lesích, žijící si svým životem, beroucí z darů přírody, vděčen bohům za každý den prožitý v klidu a teple přístřešku se svou přítelkyní. Byl tak krásný ve své dětské nevinnosti, nedokázal bych jej vyhnat z hlavy i kdybych chtěl. Skutečně je třeba vracet se domů?

Už jsem se chtěl otočit a běžet pryč, běžet zpátky po vyšlapané cestě ve sněhu, dokud bych se nedostal do srdečného objetí dvou silných paží. Náhle za mnou s velkým hlukem, jako když blesk uhodí do vzrostlého stromu, dopadnul paprsek barevného světla. Duhový tunel, portál mezi světy jako by cítil mou přítomnost a volal mě zpět do mého domova.

Naposledy jsem se ohlédnul do dálky zasněžených kopců a nížin, kde se někde hluboko za obzorem u zamrzlého moře skrývala malá jeskyně, než jsem zavřel oči a vkročil do energického portálu jehož síla mne s rachotícími řinčivými zvuky vtáhla do hloubi vesmíru.
Tak jsem vám slíbila, že vás nebudu napínat a vydám další díl dnes. Tak jste si teď sami přidali mučení.😂 Další kapitolka přijde někdy příští týden.😁
Chci vědět vaše názory! Jen pojďte do mě.😂😁
Vaše Tiranis!