7. Thor
„Yuno?" Zmateně jsem se otočil za vlhkým teplým smrdutým dechem otravného čenichu. Tulenice nade mnou stála jako stráž a netrpělivě přešlapovala z ploutve na ploutev. „Chceš, abych šel s tebou?" „Oink!" Rozespale jsem zamručel. Z vyhřátých dek se mi nechtělo, o to méně, když vedle mě spal jotumský chlapec, ale nakonec jsem dal na naléhání a pomalu vylezl z úkrytu do ledového rána. „Uuuuu, to je kosa. Nevíš, kde mám oblečení krásko?" Pokusil jsem se mírně pousmát a dlaněmi si objal tělo, jen abych je následně s němým výkřikem odlepil od prohřáté pokožky. Články prstů se mi rychle ochlazovaly, zuby začínaly klepat o sebe o od podlahy mi znecitlivěly nohy. I tak jsem se snažil být jako myška, jen abych spícího Lokiho neprobudil. „Hufff, waurrm, huff." Tak...tomu jsem vůbec nerozuměl. „Ehm...co?" Na to už bílá koule chlupů raději nic neříkala a namísto toho se rozešla směrem do útrob jeskyně.
Huňatý plášť, zateplené kožené kalhoty i celá složitá výzbroj se na mne ocitla rychleji, než bych čekal. Krátké chloupky mne ihned začaly příjemně zahřívat po těle a chránit před dalším návalem mrazivého vzduchu. Pořádně jsem si zabořil bradu do plátěného vázání pláště a slastně vydechl. „Oink! Hufff, oiknk!" Tázavě jsem se otočil za zvuky, jen abych se shledal se zvláštně skrouceným výrazem té bílé koule chlupů. Vypadalo by to, jako by se snad bavila pohledem na moje chování. Dotčeně jsem se zamračil, protočil panenkami a raději se vydal po jejích stopách do jakési světničky. Na stěnách a po zemi tam stály a visely seskládané mísy, košíky a jiné nádoby všemožného použití.
Chvíli to sice trvalo, ale nakonec jsem pochopil, že po mě chce tulenice, abych vzal s sebou nůši na záda a menší brašnu, jež visela na skalním výstupku. Vytáhla mě z úkrytu jeskyně a vedla pryč hustým spadlým sněhem. Na rovné nekonečné planině se proháněl svěří štiplavě studený vítr, co šlehal do tváří a dráždil v očích. V nose šla cítit jemná vůně slané vody a typický rybiny. Známé pachy mě donutily vzpomínat na stoly plné ryb a krevet, žraločí maso, marinované chobotnice i ústřice v sladkokyselém nálevu, div se neprohýbaly pod jejich váhou. Do úst se mi nahnaly sliny jen z pomyšlení na pestré obědy v královských síních. „Je to ještě daleko?" „Mrrrrrr, huff." Rychlá odpověď mi byla sice záhadou, přesto jsem z tónu hlasu vyvodil, že již stačí málo do cíle.
Pláž, kamenitá a bílá stejně jako zasněžená krajina kolem. Vlny se rychle valily na břeh a zase mizely v dálce, jak příboj urputně dorážel na nedaleké skály. Drobné tříštěné skalní zdivo pod těžkými botami křupalo a drolilo se v půli, podrážky vrzaly na mokré zemi. Sundal jsem ošatku ze zad a postavil ji vedle sebe, z brašny vytáhnul nožík. Následoval jsem počínání zkušené dívky a začal sbírat a čistit vyplavené vodní živočichy do proutí. Příčilo se mi brát do rukou slizké ryby s vypoulenýma očima, marně lapající po vodě a z konce sil cukajícími ploutví. Bylo to jako ukončovat trápení raněnému koni, jež při honu náhodou vběhnul do dráhy šípu. Škeble a lastury už mi takový problém nedělaly, dokonce ani krunýře krabů nebyly problém. Nechyběly ani zvlněné zelené dlouhé řasy a sasanky tvrdých skořápek různých roztodivných barev. Společně jsme pak s plnou taškou jídla cestovali zpět do jeskynní skrýše. Za tu dobu se už počasí zvládlo sklidnit natolik, aby nám příjemným tlakem do zad napomáhalo v chůzi a čechralo vlasy. V uších už meluzína nepískala a tváře neštípaly, jako před chvílí, zato vysvitlo slunce a začalo roztápět husté nánosy bílé nadílky. Sníh těžknul pod nohama, zato klesal a usazoval se k podlaze. Vesele jsem se usmál a přidal do kroku. To jsem zvědav, jak se bude modrý jotumský chlapec tvářit, až se vzbudí s plnou nůší čerstvého jídla u hlavy. Zdalipak bude mít radost?
Jsem tady, ještě jsem neumřela! A představte si, že jsem dokonce předepsala zase něco dopředu, takže mám co vydávat! Děkuju všem, že jste tak trpěliví a komentujete mi všechny ty moje plepsy. V poslední době vás narostl obrovský počet, co mi lajkujete a komentujete kapitoly a já vám za to nehorázně moc děkuju. Už vás je přesně 108 sledujících! Původně jsem chtěla vydat první kapitolu téhle povídky, když vás bylo 100, ale nestihnul se cover a já na to pak nějak zapomněla...za to se omlouvám. Nicméně vám chci všem moc poděkovat za vaši podporu a proto ještě dneska vydám druhou kapitolku!
Dejte mi prosím vědět, jak se vám líbí a nezapomeňte na hvězdičky!
Vaše Tiranis!
PS: Pokud někdo z vás kouká na anime (konkrétně na BNHA), tak se chci pochlubit, že jsem úspěšně dokončila celý cosplay, takže už ho stačí jen správně seskládat aby vypadal dobře. BTW, tentokrát jsem pracovala na Shigarakim Tomurovi z LOV. Další bude Uraraka! Pokud chcete vidět výsledek mojeho příšerného otřesného talentu, napište a já ho (snad) hodím na instagram.
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro