!!Pozor! Láska stejného pohlaví, komu vadí, přeskočit!!

Venku pořád chumelilo, jeskyní se pomalu začal plížit chlad, jak uhasínal oheň, ten tuleň v koši už dávno chrápal, že se skoro až otřásala jeskyně, a tělo mého modrého společníka klidně spočívalo kousek ode mě. Jsem rád, že jsem ho donutil ležet tady se mnou. Sice necítí chlad, alespoň co mi tvrdil, ale tvrdost podlahy dozajista ano. Dnešní den jsem si nakonec užil, sice s bolestmi celého těla, ale užil. Loki je náramně dobrý společník, hodně se zajímá, a dokonce mi dal i polovinu jeho vlastního jídla. Doufám, že tím nestrádal. Zdá se tak hubený, skoro až podvyživený. Zajímalo by mě, kde asi žije, když se zrovna neschovává s tou Yuno v jeskyni. Říkal, že utekl od otce poté, co se zase pohádali a normálně už by byl zpět, kdyby mě nenašel. Znamená to, že jej zdržuji? Nebojí se teď o něj u něj doma? Co když mu jen zadělávám na další potíže? Z vyprávění ten jeho táta asi nebude nejmilejší povahy.

Hlavu jsem měl plnou otázek, navíc jsem prospal, nebo spíš strávil v kómatu, celý den a tak se mi ani moc spát nechtělo. Měl jsem příhodně dost času si všechno promyslet a nabrat sílu. Hned zítra mu poděkuji za jeho pohoštění, sbalím se a odejdu...i když teda nevím kam. Byli oba moc milí, chovali se ke mně neskutečně přívětivě a já jen zneužil jejich dobroty. Nemohu jim dál přidělávat starosti. Navíc mne otec již dozajista hledá. Matka musí být strachy bez sebe! Ano, určitě se už oba bojí k smrti. Musím usnout, ať jsem zítra dost silný na cestu.

Přetočil jsem se na druhý bok, zavřel oči a hlavu zavrtal do chlupatiny pod sebou. Na tváři mě šimraly neposlušné dlouhé havraní prameny vlasů. Cítil jsem příjemnou vůni hořícího dřeva smíšenou s odérem mořské zátoky a osobité vůně obyvatel jeskyně. Pootevřel jsem oči a ještě se porozhlédnul po téměř potemnělé dutině v hoře. Vše bylo na svém místě, nebo alespoň tak, jak jsem si to pamatoval ze své návštěvy. Plameny vyhasínaly, že už povětšinou jen rudé uhlíky prosvětlovaly prostor. Bílá koule chlupů spokojeně dřímala v koši v rohu a modrásek ležel jen pár centimetrů od mého těla hřející se pod jednou dekou. Z jeho těla šel mírný chlad slábnoucí s každou minutou, co se zahříval pod kožešinou. Černé vlasy mu spadaly přes napjatá úzká ramena na záda a na podlahu. Tiše oddechoval, jako by snad vůbec nedýchal, ani jedinkrát se nepohnul, neošil se ani nepootočil z nepříjemné stísněné polohy, ve které ležel. „Loki?" Opatrně jsem se nahnul blíže k modrému chlapci a zastrčil mu pramen dlouhých vlasů za ucho. „Ty ještě nespíš?" „Ty přece taky ne." Jeho hlas byl tichý, ale rázný, plný výčitky a starosti. Hřálo mě v hrudi z vědomí, že se bojí o mé zdraví. Vztáhnul jsem paži a velice pomalu ji položil na černovláskovo rameno. Ten se vzápětí přetočil ke mně. Teď jsme od sebe byli jen pouhé centimetry, koukali si do překvapených očí, neuhýbali pohledem, jako bychom vedli oční bitvu nejvyšší ceny.

„P-promiň." První z nás uhnul jotum a odvrátil pohled do země. „V pořádku." Usmál jsem se a bříšky prstů nadzvednul jeho hlavu zpět. „T-thore?" Modráskovy tváře nabíraly sytě červený odstín s každou uplynulou sekundou. Jeho rudo-černé oči nejistě přelétaly po mé tváři, dlaně se mu klapaly, jak je pomalu odlepoval od chladné podlahy jeskyně. V hlavě mi vytanula slova mé matky, když mi po večerech předčítala pohádkové knihy a ztrácela se v neznámu. Přestával jsem věřit čemukoli, co mne učili a jakými báchorkami mě krmili. Vzpomínal jsem na slova moudré služebné a na její příběhy z dávných časů, kdy poznala svého manžela, na všechny ty intenzivní pocity, jež popisovala a propadal se prázdnu. Vlastní tváře mě začaly hřát, oči se přivíraly a hlas tichnul v nenásilný nevtíravý šepot. „Smím doufat ve vaši přízeň?" Byli jsme si vzdáleni jen nekonečné malé milimetry, obláčky bílé páry jsme si navzájem dýchali do tváří. „Známe se jen krátce princi, nic o mě nevíte." Ten pocit, když mi tichým hlasem oplatil podrývavé vykání byl nepopsatelný. Silná energie jako lavina mne nekompromisně přitahovala k druhému tělu, očima jsem bloudil po tváři druhého chlapce. Jeho rty naznačovaly odpor, ale očima mi hypnotizoval ústa s vervou největšího bojovníka. „Nevím nic o tvém životě, ale znám tebe. Laskavého, srdečného, ochotného, krásného..." Nevydržel jsem dále čekat. Protnul jsem vzdálenost mezi námi a polapil jeho rty ve vytouženém polibku.

Ehm...tak asi zdravím? Nevím, jestli jste si všimli, ale začala zase škola, což znamená, že mám práce až nad hlavu a času opravdu hooooodně málo. Budu se snažit o časté obnovy, ale nějak v to moc nevěřím. Navíc začínám psát ještě jednu kratší povídku na přání, co se zde snad brzy objeví, takže dost solidně nestíhám. Buďte prosím trpěliví, pracuje se na tom.

Dejte mi hvězdičku nebo komentík k povzbuzení!

Vaše Tiranis!