Udýchaně jsem opřel záda o kmen jednoho z mnoha stromů zámeckého lesa. Dobrých deset minut jsem mu musel utíkat, než jsem ho setřásl, ale cítil jsem se skvěle. Byla zábava lehce uvolnit stísněnou atmosféru tohoto noblesního místa. Jen pevně doufám, že mne neviděl otec nebo někdo jiný z naší země.

Pomalu jsem se otočil a kouknul se zpoza kmene na vyšlapanou cestu, kudy jsem před malou chvílí běžel. Čekal jsem, že spatřím zlaté vlasy míhající se v blízkosti, ale kam jen jsem dohlédnul bylo pusto, ani človíčka. Na malou chvíli m přepadnul strach, že bych se zde snad mohl i ztratit, přeci jen je to rozlehlý les. Už jsem chtěl vylézt ze svého úkrytu, když mě za pas pevně chytily něčí silné ruce a zvedly mě do vzduchu. Polekaně jsem vypísknula začal kopat nohama, pokoušeje se dostat do bezpečí daleko od narušitele. „Říkal jsem, že mě neutečeš." Něčí dech mne zahřál na krku a já instinktivně cuknul hlavou.

Byl jsem propuštěn ze sevření a položen na zem. Okamžitě jsem se otočil, abych na útočníka viděl. Tváře mi hořely a dech jsem měl stále zrychlený od vysilujícího běhu. „Neboj Loki, to jsem jen já." Podíval jsem se poplašeně do modrých očí a tlukot srdce se alespoň malinko zklidnil. Uvolnil jsem napjatý postoj a zahanbeně sklopil zrak. „Polekal jsi mne." „Omlouvám se." Zastrčil jsem si pramen vlasů zpět do účesu a obrátil se k hradu. „Měli bychom se vrátit, představení jistě začne brzy." „Hmm...za chvíli." Tázavě pozvednuté obočí a podezřívavý výraz ve tváři, nějak tak jsem teď asi musel vypadat. Blondýn mne za paži vtáhnul do svého osobního prostoru a natisknul své rty na mé. Nečekal jsem to a tak nespolupracoval. Po malé chvíli se odtáhnul s nechápavým smutným leskem v očích. „Moje chyba. Měl jsem tě požádat, omlouvám se. Jen jsem měl za to, že smím dostat svou odměnu? Hloupý nápad, už to neudělám." Měl tak krásně nachové tváře, když nevěděl, co dělat. Už u nás v knihovně celý zrudnul, když se snažil vyblekotat nějakou smysluplnou větu. Řečník z něj tedy asi nebude. „To je v pořádku, nechci, abys přestával." Cítil jsem vlastní tělo, jak koná za mne. Ani jsem si nestačil všimnout, kdy jsem si vyžádal další polibek a už jsem ležel na trávě s blondýnem nade mnou. Jeho ústa mne hladila po tváři a mapovala výrazně modrou chladnou kůži. Jeho péče mi byla velice příjemná a srce se mi mohlo až rozskočit, jak se tetelilo blahem. Každá hezká chvíle s ním ale končí, konkrétně nám ji někdo nebo něco přetrhne a dnešek nemohl být výjimkou. Z dálky k nám doléhaly hlasy volání princových přátel nahánějících nás na představení. Nerad, ale přeci jsme tedy Thora je sebe odsunul a zavolal co nejméně pisklavým hlasem, co jsem v téhle trapné chvíli dokázal krátkou odpověď. „Vstávej, musíme do toho divadla." Zasmál jsem se jeho uraženému výrazu a nabídnul mu ruku, jen co jsem se sám vyškrábal do stoje.

Představení bylo jak jinak, než dlouhé a metodické. Při podobných akcích se vždy hrály historické momenty našich zemí, viděl jsem je snad tisíckrát a několikrát se jich sám účastnit. Přesto jsem nedával znát jedinou negativní emoci, dojatě si nechával téct slzy po tvářích, tajil dech u napínavých částí a nadšeně tleskal u konce. Mám rád divadelní představení, pokaždé se trochu liší, herci do her vloží část sebe a nějak ji obzvláštním. Zato můj nastávající asi nebude milovník kultury. Po celou délku programu tlumeně hovořil se svým přítelem a házel na mne své oddané pohledy, až mne to skoro rušilo od prožitku, ale jen skoro. Bylo milé, jak si mne všímá a já si nemohl větší náklonnost ani přát, přesto jsem částmi pociťoval takový zvláštní pocit ve své hrudi, který se mi vůbec nelíbil. Nevěděl jsem, co to se mnou je, proč nedokážu oddat svou duši jemu, jako on svou vkládal do mne do dlaní. Trápilo mne to a chtěl jsem to změnit. Snad se vše vysvětlí, přeci jej miluji, nemusím se obávat.
Hello! Tak další kapitolka! Tak budu očekávat nějaké reakce!
Vaše Tiranis!