Přešlapoval jsme z jedné nohy na druhou jako nedočkavé dítě, pochodoval po vstupní hale k velké síni a co dvě minuty se otáčel směrem severního koridoru. „Vypadáš dobře, nebuď pořád tak nervózní. Vždyť tě miluje, ne? Bude nadšený, ať už budeš vypadat jakkoli." Škubnul jsem sebou pod cizím dotykem, ale rychle se zase uklidnil. Byl to jen Fandral, můj nejvěrnější přítel a také můj dnešní doprovod. Měl jsem dojem, že nebýt jeho věčného ujišťování a chlácholení, už bych se asi zbláznil. „Hmm." „Hele poslechni mě pro jednou, když t říkám, že to bude v klidu, jo? Vždyť je to jen divadlo, na tom se nedá co zkazit." Krou asi tak stovky věcí, ale díky. Pevně jsem sevřel pěst k sobě uvolňuje přebytečnou negativní energii a rázně jsem vykročil směrem na dvůr do zahrad, kde by se mělo představení odehrávat. Doufám, že Siff se povede mladého prince nepoděsit a dovede ho v pořádku na určené místo. Co na něj asi říká?

Prošli jsme zahradou kolem keřů rudých květů, růžovým hájem i modrými tulipánovými zahrádkami, než jsme se konečně dostali k rozlehlému rybníku kousek od něhož se nacházel rozlehlý altán s řadami pohodlných sedadel pro publikum a prostorem pro scénu. „Hej Thore, na." Blondýn do mě šťouchnul loktem a vtisknul mi do ruky modrý tulipán, zřejmě utrhnutý v zahradě. „Na co?" Jen škubnul hlavou směrem k pravému kraji jezera, kde se v záři poledního slunce procházely dvě vysoké postavy havraních vlasů. Dívka v kožené zbroji a muž v bílém tak decentním a elegantním mužském oblečení, že bych jej ani nepoznal, nebýt jeho výrazné modré kůže na krku a zápěstích. Radosten jsem se usmál, vzal tulipán opatrně do dlaně a s posledním pohledem na svého kamaráda se vydal k jezeru.

„Mohu vás vyrušit v tak krásnou odpolední hodinu vážené krásky?" Hluboce jsem se uklonil, nenápadně mrknul na svou přítelkyni a se vši noblesou, kterou do mě vtloukla ještě za mlada má matka, jsem políbil hřbet bílé rukavičky mého prince. „Nechám vás chvíli o samotě princi. Stačí říct, budu na dosah." Siff vysekla perfektní poklonku a odběhla stranou k blondýnovi. „Thore." Loki se na mě přívětivě usmíval z jeho plné výšky, takže jsem se díval přímo do slunce. Když jsem se ale mohl dívat na něj, vůbec mi nevadilo, že mě z ostrého světla bolí oči. „Vypadáš nádherně, jen maličkost tomu chybí." Kochal jsem se nechápavým pohledem modrého chlapce, než jsem vytáhnul zpoza zad modré kvítí a zastrčil jej do klopy smetanové vesty. „Teď je to dokonalé." Pochválil jsem vlastní krok a zadíval se do černo-rudých očí. „Děkuji." Mírně se červenal, když si prohlížel kvítko na své hrudi. „Já pro tebe nic nemám." Při svých slovech jako by se snažil schovat stud ženoucí se mu tváří jako stádo splašených koní. „Ale máš...jsi tady. To je pro mne nejlepší dar, jaký si mohu přát." A přestože to bylo nehorázné klišé, byla to pravda. Vážně jsme nemohl být šťastnější, než teď, po jeho boku ve své zemi u nás v paláci jen pár hodin dělících nás od naší svatby. „Pak tedy nepotřebujete ani ten polibek, o kterém jsem přemítal." Černovláskovi se v očích blýskly nedosedné jiskřičky, než se vydal cestou dál, nechávaje mě tam stát opařeného vlastní hloupostí. „Počkat! To je taky dobrý nápad!" „Ha ha ha, tak si mě chyťte princi!" S tím se rozeběhnul sypanou cestou do lesnatého parčíku za jezerem. „Jen počkej, mě neutečeš!"
Zdravím! Jste překvapeni, že zase tak brzy? Tak mě napadlo, co takhle kapitolku každý den? Měli byste zájem?
Vaše Tiranis!
PS: Ale jedině, pokud i nadále budou tak krásné komenty, jako teď! Děkuju za ně!