„Řeknu ti, nevím, co na něm takovýho vidíš. Jakože, škaredej není, ale důvod v tom nevidím." Protočil jsem oči, ale zasmál se a raději se napil z korbele s medovinou. „Ne všechna stvoření na světě musí mít napěchovaná pevná prsa a hluboké dekolty se štíhlým pasem a širokými boky, aby se líbila." Hogun naproti přes dřevěnou desku stolu souhlasně pokýval hlavou, ukusuje další vidlici nějakého z jeho tajemných salátů, co mu dodávají magickou sílu a vyrovnanost. „Ale uznej, že takový párek hladkejch prsíček je přeci jen lepší než placatá baba." Vzápětí mu přiletěl ze strany silný pohlavek černovlásky. „Nech ho sakra být! Už jsi viděl chlapa s prsy?! Nebuď zase ta vysazený." „Tobě se to říká, ale já byl jedinej, kdo ho viděl. Vy do toho nemáte co kecat. Já vážně nechápu, co vidíš na... no na něm. Vždyť je modrej, vychrtlina, ani svaly to nemá! Navíc tam maj zimu, příšernou zimu." Nedokázal jsem bránit podmračení. Sice jsem toleroval názory svých přátel a byl jsem smířený s tím, že zrovna Volstagg neponese nejlíp můj výběr, ale to neznamenalo, že mne jejich slova nebolela. Já v Lokim viděl něco překrásného, dokonalého, to oni prostě nedokázali pochopit. Siff sice neměla žádné námitky, nijak blíže se však vyjadřovat nechtěla, zrzek byl razantně proti i když mi prý to moje poblouznění přál, Hogun vyznával duchovní souhru, takže tvrdil, že prvně musí mého vyvoleného pořádně poznat, jen Fandral byl všemi deseti pro. Byl jsem rád, že mne hájí před peprnými poznámkami a usměrňuje si podnapilého kamaráda po boku. „Prostě říkám, že chlapi nejsou moje liga. I když ten jotunheimský princ teda moc jako chlap nevypadá. Seš si jistej, že to není ženská?" Vzrůstal ve mně hněv, musel jsem zatínat pěsti, abych toho opilého imbecila neposlal k zemi pravačkou. I když teda Volstaggovi by jedna nestačila, zase tak slabý soupeř to není. „Hele, to už fakt stačí kámo, jasný. Chceš se nechat vyhodit z paláce ještě před obřadem?!" Fanral nacpal zavalitému rváči do otevřené pusy stehno kuřete a nervózně se poškrábal za krkem. „Neber ho tak Thore, pije celý odpoledne, vlastně ani neví co říká." Černovláska se na mne povzbudivě usmála a objala mne kolem ramen. „Vždyť já vím." Vytvořil jsem na tváři posmutnělý úsměv a překlopil do sebe zbytek sladké tekutiny se džbánku. „Už půjdu, ještě jsem slíbil pomoc matce." Mávnul jsem na své přátele, hodil na stůl tři zlaťáky a vyšel rychlým krokem z hospody na ulici.

Cesta k duhovému mostu mi zabrala kratší dobu, než bych čekal, ovšem nehodlal jsem si stěžovat, nebo to protahovat. Nebylo to poprvé, co jsem sem zavítal, Heimdall už to bral skoro jako rutinu. Tak dvakrát za den jsem se tady ukázal, optal se na černovláska, probral své problémy s moudrým strážcem a zase odešel do hradu. Dnešek nebyl výjimkou. „Dobrý podvečer, jak se daří hvězdám?" Pokynul jsem muži ve zlaté zbroji na vyvýšeném jevišti při průchodu mohutnými vraty. „Hvězdy jsou dlouhověké a stálé jako čas. Máš pocit, že za těch pět hodin, cos byl pryč se něco zásadního změnilo?" Zněl, jako by mě káral, přesto měl na tváři úsměv a okolí zlatých očí lemovaly drobné vrásky. „Tak mi pověz, co teď dělá." Došel jsem až k němu a sednul si na stupínek. Nemusel jsem dlouho čekat na odpověď, přesto se mi zdálo, že se Heimdall odmlčel déle než obvykle. „Sedí ve svém pokoji opět ponořený v knihách. Má u sebe tvůj dar." Při těchto slovech jsem se bezděky usmál. Chtěl bych vidět jeho výraz, když jej rozbaloval. „Zdá se, že už není nemocen...jsem rád, že ty tvé byliny zabraly." „Já jsem rád, že mi to vůbec prošlo." Zasmál jsem se a položil se na chladnou podlahu naznak. Poslední dobou jsem často lehával na zemi a vnímal chladivou teplotu opírající se do mé kůže. Nejraději jsem ležel v zámecké zahraně v altánu na dlažebních kachlích a pozoroval modré nebe, vnímal jemný větřík a šumění korun stromů. Vzpomínat nikdy nebylo mou největší předností, nostalgie mne lapila málokdy. Rád jsem přemýšlel o budoucnosti a náhodách, tak jsem viděl větší smysl. Než se procházet minulostí, raději se připravím na budoucnost. „Co to celé dny tak pilně studuje? Vždyť má v těch knihách zaraženou tvář už snad týden." Očkem jsem kouknul po zlatém meči zaraženém v portálu. Rád bych jím teď otočil a přemístil se za svým princem. „Rodinné sňatky. Staré rodokmeny své dynastie a historii říše. Jestli se bude nadále takto učit, bude nakonec lepším panovníkem než ty sám." Převrátil jsem očima, ale sednul si zpět na své místo. „Ještě ty s tím začínej. Matka už je celá u vytržení. Pořád jen přípravy a studium, o ničem jiném nemluví." Odmlčel jsem se, hrál si s prsty a proplétal je do sebe. Věděl jsem, že to myslí dobře, jen mne to začínalo pomalu ubíjet. „Nemůžeš se jí divit, jde o jejího syna a budoucího krále." „Vždyť já vím."
Bu bu bu! A už máme listopad! Jak se máte, co děláte? Líbila se vám kapča? Co logdownová výuka, zvládáte? Odpovídejte a lajkujte!
Vaše Tiranis!