Hlava mě třeštila, jako by do ní po celý den zatloukali naši kováři hřeby. Spánky mi pulzovaly bolestí a nos jsem měl v jednom ohni. Celé tělo jako by bylo z kamene, a přesto mě jen nepatrný pohyb bolel víc, než když jsem dostal mečem do žeber při jednom z výcviků. Copak je tohle smrt? Jsem snad ponechán nekonečným mukám v Hellheimu, protože jsem nezemřel v boji jako správný Asgarďan? Ne, tohle není smrt, cítím chlad i bolest, ale nejsem na té zasněžené zemi, tady to hřeje a slyším praskat jemné klacíky v plamenu. Krásně to tady hřeje a voní po mírném kouři. Někdo mě zachránil?

Pohnul jsem se zapřením rukou a přejel bříšky prstů po měkké podložce. Huňaté srst staženého zvířete příjemně šimrala a poskytovala teplo, stejně tak i pokrývka z vrchu, kterou jsem byl chráněn před mrazem. V dálce jsem stále slyšel řádící vichr, kousek ode mě hořel ohýnek a jako by z dálky ke mně doléhaly zvuky rozhovoru. Otevřel jsem oči a opět je zase přivřel, jak mě světlo udeřilo nepřipraveného do citlivých zornic. Na druhý pokus se mi již podařilo bezpečně zaostřit a rozhlédnout se okolo sebe, kam mi jen ztuhlé rozbolavělé tělo dovolilo. Byl jsem v nějaké malé jeskyni, možná jeskynním komplexu, jistě obydleném a vybaveném. Bylo zde teplo a příjemně, ani chlad nehostinné krajiny nepronikal přes tvrdé kamenné stěny. Místnost byla jen mírně osvětlena ohněm, který jak jsem správně odhadnul, byl rozdělán jen malý kousek ode mě, zřejmě aby mne pořádně zahřál.

Vyškrábal jsem se alespoň do polosedu, skučel do toho bolestí, aly byl spokojený sám se sebou, že dokážu alespoň přimět tělo k pohybu. „Tak to ne. Honem si lehni zpátky, než nachladneš." Někdo mě vtlačil zpět na záda a přikryl huňatou kožešinou skoro tak, že jsem až neviděl. „Ehm, děkuji za záchranu. Jsem neskonale vděčen za to, co jste pro mne udělal." Pokusil jsem se znovu vstát, chtěl jsem vidět na svého zachránce, ale silné paže mě tlačily stále do lehu, až jsem to vzdal a nechal záda dopadnout do kožíšku. „Není třeba děkovat...myslím." Osoba zase vstala a snažila se odejít. Zachytil jsem plášť ve větru a stáhnul ji zpět. „Ne, prosím. Nemám rád samotu. Prosím zůstaň." Pokusil jsem se po osobě natáhnout, ale prudký pohyb mi rozeslal tělem další vlnu bolesti a já spadl zpět na znak. „T-tak dobře."

Dlouhé minuty, snad i hodiny jsme potichu koexistovali vedle sebe. Já na zádech přivázán vlastní slabostí a on pod černým pláštěm skrčený zády ke mně, abych ani kousek z něj nemohl vidět. Za tu dobu ticha mi pár věcí došlo. Jednou ze zásadních věcí bylo, že na sobě nemám oblečení krom spodnice, což znamená, že mne musel dotyčný vysvléct a ošetřit. Z toho poznání mi naběhla krev do už tak rudých tváří. Druhou celkem podstatnou věcí byl velký tuleň sedící kus od mojí hlavy s vypláznutým jazykem a hubou plnou slin. Z nějakého důvodu jsem měl pocit, jako by mě to zvíře sledovalo při každém pohybu a brousilo si zuby jen na to, až mě sežere ke svačině. A do třetice mi hlavou vrtal můj zachránce. Pochopil jsem, že je plachý a skrývá se, taky moc nemluví a když, tak velmi nerozhodně. Zato má celkem sílu, taky bude vyšší než já. Jeho hlas je velmi příjemný, nenucený, ani tenký, ani moc hluboký, tak akorát. Chtěl jsem se na něj podívat, vidět mu do tváře, když mu budu děkovat, chtě bych ho prostě vidět. No není divné být s člověkem v jedné místnosti, když ani nevíte jak vypadá?

Vztáhnul jsem ruku, jen trochu, chtěl jsem se dotknout kapuce a stáhnout ji dolů, ale zastavil mě hlas mého hostitele. „Prosím nedělej to. Nebude se ti líbit co uvidíš." „Jak můžeš tohle říct? Co může být tak hrozného, že se mi nechceš ukázat?" „Nejsme ze stejného světa. Copak u vás děti nestraší pověstmi o příšerách z Jotnheimu?" Pomalu jsem ruku zase položil. Měl vlastně pravdu, ale copak by mohl být tak ošklivý a strašný, když je ve skutečnosti milý, a tak dobrosrdečně mi pomohl, ač nemusel? „Já na pohádky nevěřím." A s tím jsem sevřel hladkou látku kápě muže vedle mne.

Tak a máte tady další kapitolu! Nejsem s ní moc spokojená, ale nechtěla jsem vás dál napínat, tak musí stačit. Doufám, že mi ji nějak okomentujete a ohodnotíte hezkou hvězdičkou!

Otázka: Jak se vám líbí upravené povahy našich hrdinů? Nebo byste raději jejich skutečná já?

Vaše Tiranis!