Posledních pár dní jsem prakticky nespal, stále se jen prohraboval hromadou papírů, vyřizoval neodkladné záležitosti a učil se zpaměti dlouhé odstavce knih. Samotnou ceremonii a vše kolem toho sice zařizovalo služebnictvo a spousta jiných povolaných lidí, byly ale věci, které jsem rozhodně odmítal svěřit cizím rukám. Jako například svůj slib. Ačkoli Thor osobně nepožádal o změnu klasické verze, já ho chtěl překvapit a potěšit. Pročítal jsem záznamy staré desítky i stovky let, abych našel nejlepší kombinaci. Nebo třeba šaty. Kdyby byla má matka ještě naživu, měla by na starost výběr mých šatů, takto to připadlo do rukou Williamovi, což jsem nemohl dopustit. Celé tři dny jsem se stýkal s profesionály svého oboru, krejčími z nejzazších koutů říše a ševci z dalekých vesnic, hodiny trávil výběrem střihů, látek, doplňků a testováním pravosti krystalů, aby vše bylo dokonalé.

V důsledku toho všeho jsem teď ležel na své posteli, mokrý hadřík promrzlý večerním vichrem na čele, pod hromadou přikrývek a čajem na nočním stolku. Nikdy jsem nebýval nemocný, u nás je to prakticky skoro nemožné. Proto mě to tak překvapilo, že jsem si ze začátku ani nepřipouštěl svou indispozici a akorát si uhnal teplotu. Doktor mi řekl, že je to jen zvýšená teplota, možná horečka způsobená přepracováním a že dva dny odpočinku a teplé tekutiny to zpraví. Willy po tomto dodatku zakázal celému přípravnému týmu vstup do mého pokoje, dnem i nocí seděl za dveřmi a hlídal, abych nevycházel, nosil mi čaje a stlal mi proleželé polštáře. Už je to den a já se cítím mnohem líp, ta mokrá věc na mé hlavě skutečně pomáhá, i když mám stále tělesnou teplotu nad 28 stupňů celsia, dokonce už mne přestaly bolet oči a spánky.

Co mne ale neskonale potěšilo, byla pozornost mého nastávajícího. Netuším sice, jak se dozvěděl, že jsem nemocen, ovšem ještě toho dne večer k nám do paláce doputoval posel s malou krabičkou balenou ve zlatém papíře ovázaném velkou mašlí. Byly v ní bylinky, jen drobné balíčky silných bylin pro ti nejrůznějším chorobám, ale i to mne dokázalo zahřát na srdci. Jen to vědomí, že to byl Asgardský princ, kdo dar poslal mne těšila. Zrovna z nich mi William vařil ty odvary, po kterých se mi dělalo lépe, navíc moc dobře chutnaly. Zajímalo by mě, zda je na Asgardu běžně užívají, nebo jestli jsou nějak výjimečné.

„Ne, omlouvám se, ale nemohu tam nikoho vpustit. Princ je nemocen a potřebuje čas, aby se zotavil." Za dveřmi jsem slyšel hlasy, jeden mého dvorního vychovatele a jeden neidentifikovatelný mužský, hrubý a hluboký. Přemýšlel jsem dlouho nad jeho vlastníkem, ovšem konce jsem se nedopátral. Jejich konverzace mne příliš nezaujala, víceméně jen stařík odháněl návštěvu pryč. Začal jsem dávat pozor až tehdy, když se pokojem ozvalo bušení na kamenné dveře a rozhněvaný hlas staršího jotuma. „Odejděte, nebudu to opakovat!" „Mám právo ho vidět!" „Ne, je nemocen!" Cosi hlasitě zařinčelo, celá postel se se mnou otřásla od podlahy. Poplašen a překvapen jsem hleděl ke dveřím, ale další hlasy už jsem neslyšel. Zato se deska dveří odklopila a někdo vstoupil do pokoje kryt pevninou hory. Neviděl jsem na toho muže, jen jsem slyšel jeho pravidelný dech a zahlédl mihotavý stín postavy. „Ehm, potřebujete něco? Willy! Nemáš sem nikoho pouštět!" Pokusil jsem zavolat na svého vychovatele, ten se však neozýval. Nasucho jsem polknul, srdce se mi v hrudním koši divoce obracelo. Zmocňoval se mě nepříjemný pocit, stín schovaného muže jako by narůstal zpoza dveří a výstražně hrozil špatnou předzvěst. Nic neříkal, stál tam, sotva se pohnul. Snad jako by se ujišťoval, že má všechno, nebo jestli jedná správně? Přišel mě ten hromotluk zamordovat? Už zase mne začínala bolet hlava, tělo se mi nechtě třáslo nemocí. Měl jsem chuť vyskočit na nohy a utíkat, nebyl jsem však schopný pořádně se projít na toalety, natož pak sprintovat po chodbách paláce, navíc...toto byl z pokoje jediný východ. „Omlouvám se za vyrušení, vono to nebude dlouho trvat. Ten páprda támhle je v pohodě, nemusíte se vzrušovat, jen si chvíli odpočine. Ale jsem to neohrabanej, coš? Posílá mě Thor, jen na vobeznámenou, mám vyřídit pozdravy. Vědět, že se tu budu tak zdržovat, poslal bych ho sem samotnýho." Muž vysoké postavy s rozložitými rameny a silnými pažemi vstoupil do místnosti. V dlani třímal těžkou kovanou sekeru, přes sebe hnědý kožený plášť, nejspíše z nějakého statného dvanácteráka. Na kroužkové košili se houpal dlouhý přívěsek s runami. Jeho malé černé oči se nebezpečně blýskaly odhodláním a surovostí. Pozorně si mě prohlížel od špiček nohou až po poslední vlas na hlavě. Šel pomalu, nahýbal se na strany, vykračoval si sebevědomě jako pravý bojovník. Zastavil se těsně u nohou postele, shodil z ramene kožený vak a ohromnou dlaň schoval v jeho útrobách. Strachy, zvědavostí i ohromením jsem téměř nedýchal. Pozoroval jsem ryšavého válečníka před sebou jako zjevení a pomalu oddaně vyčkával.
Jsem zpět! Bohužel mám silnou teplotu a ležím v posteli. Tak doufám, že se vám kapča líbila! Dejte mi za ni hvězdičku a komentík!
Vaše Tiranis!
PS: Teď by se mi taky hodil takový balíček bylinek.