Držel jsem jej v dlani, ruku stále ponořenou v hluboké kapse vesty. Stačí se jen otočit, jen sebrat sílu a odhodlat se. Už řekl, že si mě vezme, proč jsem stále tak v křeči?! „Loki, nastavíš mi prosím dlaň?" pokusil jsem se o úsměv a podíval se mu do očí. Musel jsem se pousmát a zakroutit hlavou. „Ne, myslel jsem hřbetem vzhůru." Díval se na mě jako na blázna, ale poslechl a natáhnul ke mně již správně nastavenou paži. Ruka se mi třásla, když jsem se vší opatrností navlékal stříbrný prsten na protáhlý prsteníček. Skenoval jsem každý milimetr jeho tváře, jeho reakce, když se díval na kámen na jeho ruce. „Žhnoucím přesně jako dračí rubíny z Helheimu." Jeho pohled se střetl s mým, jeho dlaně vyhledaly ty mé a propletly si s nimi prsty, naše rty se spojily v jedny v dlouhém pomalém polibku.

„Za co jsem si zasloužil tak krásný dárek?" Šťastně se usmíval, dlaň si tisknul k hrudi, jako by chtěl tomu prstenu být ještě blíže. Jeho otázka mě popravdě zaskočila. Nebylo to jasné? „Ehm...za to že jsi? Že už tady navždy budeš se mnou?" Zmateně jsem se podíval na jeho ruce, do jeho krásných očí, na modré dlaně, na rudočerné oči, na ruce, do tváře...opravdu nechápal? „Loki, vy u vás nemáte zásnubní prsteny?" Schoval jsem obě jeho chladivé dlaně ve svých a přitáhnul si jej co nejblíže sobě, abych ho směl políbit na obě tváře. „Máme, jen..." nedokázal jsem pochopit, proč se pořád tak přihlouple usmíval, to byl až tak nadšený? „U nás dávají zásnubní prsteny ženy." S tím se na mě podíval, sehnul se na mou úroveň a vtisknul mi letmý polibek do vlasů. Tváře mi začaly rudnout a kolena se z prapodivného důvodu rozklepaly. „Ehm, tak jo. Ale u nás žádají muži." „Ale teď jsi v Jotunheimu." Loki do mě šťouchnul hravě loktem. „Jenže jsem z Asgardu! Bože, snad si nemyslíš, že bych...tak to ne! Tedy, ne že by na tom bylo něco špatného, jen-„ Začínal jsem plácat hlouposti, ruce se mi potily a celým tělem se prohnala lavina nepříjemného tepla. „Thore." „Prostě jsem tak nějak myslel, ne že bys to musel být ty, ale myslel jsem si-„ „Thore." „Prostě to tak nějak samovolně vyplynulo už ze stylu oblečení? A proporcí těla? Ne že bys měl holčičí tělo. Jsi moc krásný muž, hezčího jsem neviděl." „Thore!" Poplašeně jsem se na něj podíval. V tváři mu hrálo neskrývané pobavení, odhaloval svým úsměvem řádku bílých zubů špičatých jako střípky broušeného skla, černo rudých očí se skoro ztrácelo za modrými víčky, kolem nich desítky malých vrásek smíchu. „Asgardský kralevic se nám bojí, že bude v posteli ten submisivní?" Lokiho ramena se klepala smíchy, jednou rukou se musel opírat o křeslo, druhou se držel za břicho a neskrývavě neurvale se smál, až mu tekly po tvářích slzy mizící v záhybech látky. Moje pýcha byla dotčená, cítil jsem se ublížený, že se mi takto vysmívá. Jistě, že jsem se nebál, bylo naprosto jasné, kdo tady bude zastávat roli manželky. Jen jsem se chtěl chovat shovívavě a on si ze mě pro mou dobrotu dělá dobrý den. „Ne, nebojí. Obává se spíš toho, aby ti neublížil, až nastane čas, hmm?" Provokativně jsem jej chytil za boky a nalepil si jej co nejblíž na tělo, své dlaně přesouvaje pomalu níž na jeho pozadí. Nikdy jsem nebyl neurvalý společník obtěžující svůj doprovod nebo narušující osobní prostor, dokud mi nebylo dáno povolení, nesahal jsem na dívčí přednosti bez optání, prostě jsem nikdy nedělal...tohle. Ani nevím, čím mě tak vytočil, že jsem potřeboval dokázat svoji nadřazenost zrovna tímhle způsobem. Vím jen, že každá minuta v jeho přítomnosti, každé jeho slovo nebo čin, ve mně vzbuzovaly lavinu hormonu a adrenalinu, vřela mi z něj krev a vyprazdňovala se hlava. Dokázal jsem myslet jen na něj a jeho vyzívající jiskry neřesti v očích, tak nepatrné a přesto dráždící víc než ostré světlo, že mě občasně až bolely rohovky, když jsem se do těch hlubokých krvavých končin koukal příliš dlouho.

„T-thore? C-co to?" Dosáhnul jsem toho, aby jeho modré tváře znovu nabraly nachovou barvu. Fascinovalo mě, jak se barva jeho kůže mísí s teplými odstíny v tak přirozené nevtíravé kombinaci. „O-omlouvám se." Urychleně jsem jej pustil a pro případ, že by byl pohoršen, ještě odstoupil o pár kroků vzad. „Neměl by ses vrátit? Ví na Asgardu, kam jsi zmizel?" „Řekl jsem to přátelům a Heimdallovi, ale Odin ví, zda to někdo z nich vzkázal dál."
Cava! Oui, c'est moi, Tiranis! 😂 Jak se vám líbila kapitolka? Doufám, že tady najdu hodně srdíček a komentíků!
Vaše Tiranis!