Ležel jsem v posteli zabalený snad do deseti přikrývek v malém uzlíku a fňukal hůř než malé dítě. Kolem mě na matraci leželo snad pět balení vysmrkaných kapesníčků smáčených slzami a jinými tělními sekrety. Celé moje tělo se klepalo, zuby v puse mi o sebe drkotaly jako dobře seskládané kostičky xylofonu a rameny jsem nechtě škubal při každém dalším vzlyku. Z otevřených oken na mne foukal ledový vzduch a skoro okamžitě přimrazil každou slzu na mou tvář, než stihla sklouznout do polštáře. Matrace jen kousek ode mne se prohýbala bod vahou mého vychovatele, jenž mě starou rozklepanou rukou hladil po dlouhých vlasech a šeptal něco, co mi zřejmě mělo pomáhat. Jenže nepomáhalo! Cítil jsem se jako naprostý idiot, odkopnutý, využitý jako staré ponožky odhozený do kouta.

Jak jsem mohl být takový idiot a nehlídat se?! Vlastně se vůbec nedivím, že mě poslal do háje. A všechny moje sny byly v tahu jako mávnutím kouzelným proutkem. „J-já jsem t-takový idiot! W-will-liame, c-co teď?" Hřbetem ruky jsem si setřel nános slz zaschlých na tvářích a pokusil se posadit. Musel jsem vypadat příšerně. Určitě s rudýma očima a kruhy pod nimi, nemluvě o zápachu pižma, co ze mě táhlo na míle daleko. „Ale no tak vaše veličenstvo, přeci se nepřestal točit svět. Berte to z té lepší stránky! Stále je to váš budoucí choť." Výsměch se ve mně hromadil, že jsem jej skoro až nechal vypustit na ubohého staříka. On si ale takovou spršku nezaslouží, za nic nemůže. „možná, jenže mě nechce." Praštil jsem hlavou do polštáře a hodlal začít zase brečet. „Nikdo přeci netvrdí, že vás princ Thor nechce. Byl jen šokován, toť vše. Já sám na jeho místě bych se asi zachoval podobně." Velmi, opravdu VELMI nepěkným způsobem jsem se na něj zamračil, polykaje sprosté nadávky svrbící na jazyku. Jako šlechtic bych si neměl kazit ústa takovými řečmi, nehledě na to, že bych je neměl ani znát. „Tak podobně? Choval se jako hrubián! K čertu s celým Asgardem! Já toho zatraceného dutohlavce nechci!" Praštil jsem pěstí do rámu postele, následně se choulící na posteli a svírající své bolavé pochroumané zápěstí na hrudi. „Ale vždyť není až tak zle. Nevynášejme hned černé soudy. On se omluví, odprosí vás a vše bude dobré." „To by teda měl, a co nejdřív." Křivil jsem tvář do uraženého šklebu, nafukoval své modré tváře a krčil obočí, prostě se choval jako ublížené dítě. Ale co, mám na to právo. Už nikdy toho nevděčníka nepolíbím, takový trapas!

„Tak zavřete oči veličenstvo a vyspěte se trochu. Nespal jste snad celý den! Netrapte sám sebe, trapte jej. Nechte ho litovat svých hloupých činů a žárlit nad vaší nadřazeností!" William byl skvělý rádce, stále tak srdečný a klidný i v takových vyhrocených situacích. Kývnul jsem a skutečně zavřel oči, pokoušeje se chvíli na toho blondýna a včerejší den nemyslet. „Máš pravdu, vždycky máš pravdu. Budu tak neodolatelný, že bude brečet krev, jen co mě spatří. Já mu dám, bídák jeden."

Otevřel jsem oči a hned věděl, že bych je rád zase zavřel. Kolem hudba a hluk, smějící se lidé modří i bílí, s číšemi nad hlavou. Vedle mne otec, po druhém boku král Odin, panovník zlatého království. Na ruce jsem cítil tlak a v uších mi zněla otcova slova. Mám si Thora brát. A v tu chvíli mé srdce zaplavilo štěstí. Pustil jsem se zatnuté dlaně, skákaje mladému princi kolem krku a líbaje ho na tvář jako ta nej nevychovanější jotumská selka někde z kuchyně. Cítil jsem na sobě udivené i spokojené pohledy, mimo jiné ale taky silné dlaně tlačící mi do prsou a shazující mě nejen ze svého majitele, ale také ze schůdku na tvrdou podlahu. Nechápavě a ublíženě jsem třeštil oči na šokovaného muže v rudém plášti, jeho obrysy se mi začaly rozplývat v záplavě slz tlačících se mi do očí. „O-omlouvám se!" S tím se otočil zády a vyběhnul ze sálu pryč. „T-thore!" Bylo poslední, co jsem stačil vydat přiškrceným hlasem, než mě William stačil zvednout a odnést ze sálu pryč, zatím co jsem mu ronil slzy do látky rukávu.

„THORE!" S hlasitým výkřikem blondýnova jména jsem se posadil. Byla mi zima, klepal jsem se a rychle trhaně jsem oddechoval. Po zjištění, že jsem ve svém pokoji sám, obmotal jsem kolem sebe vlastní paže a začal si potichu broukat ukolébavku, kterou mne matka jako malého tišila, když jsem měl noční můry.

„Bude to dobré, jsem tady s tebou,

I na noční obloze jednou hvězdy vzejdou.

Bude to dobré, pojď klidně spát,

za nocí tmavých budu tě hřát.

Tak jen dál spinkej, měl hezké sny,

ať plno slunce prosvítí ti dny."
Já se moc omlouvám! Vím, že si to ti dva nezaslouží, ale řekněte, nebyla by to pak nuda? Hoďte se hvězdičku a pisňete komentík prosím!
PS: Koukněte na dýni do říjnové výzvy, nebudete litovat! BL story napsané jen pro vás!
Vaše Tiranis!