Seděl jsem u vstupu do jeskyně na chladné zemi, kolena přitažená až k bradě a snažil jsem se zadržovat slzy a zahánět zlé myšlenky. Proč by odcházeli a nic neřekli? Jistě jsou jen někde venku za zábavou a brzy se vrátí. Jenže...budou se vůbec chtít vrátit za takovým plebsem, jako jsem já? Ach bože, dozajista jsem Thora odpudil a on jen využil okamžiku, kdy mne bezbolestně ztratit z očí. Ale Yuno? Třeba...třeba jej jen navedla na správnou cestu? Nebo se vrátila ke stádu a nechala mě tady samotného?

Z bolestných myšlenek mne probudily slabé hlasy doznívající z dálky ke skalním stěnám. S nadějí jsem zaměřil svůj pohled do bílé pustiny a šťastně se usmál. O kus dál se prachovou nadílkou bořil bílý kožich a v těsném závěsu za ním si vykračovala nízká až po hlavu zamuchlaná červená osoba. „Yuno! Thore!" Ze srdce rád jsem zakřičel a už jim běžel naproti, jen abych jim vypomohl. „Díky Laufei, jste zpátky! A nesete jídlo!" Z širokého úsměvu mi vyčuhovaly bílé zuby, po tvářích tekly slzy radosti. „Loki!" Jak mě Thor uviděl, ještě zrychlil, by u mě byl co nejdřív a sotva byl nadosah, silně mne zmáčknul ve svém širokém obětí. Natisknul jsem se tělem na teplé oblečení a dlaně i tvář skryl v záhybech dlouhého pláště. S nosem v ohbí jeho krku jsem potěšeně zamručel a na malý okamžik si dovolil zavřít oči a vychutnat si pěkný okamžik. „Netušil jsem, že již budeš na nohou." „Já netušil, že se probudím sám." „Pravda..." teplá dlaň mi spočinula na tváři „...dobré ráno." „Hmm, dobré. Mohli jste nechat vzkaz, bál jsem se, co se s vámi stalo." „Do příště slibuji, že tak udělám."

V klidu a teple jeskyně jsme se dali do přebírání nasbíraných plodin. Thor loupal nožem skořápky mušlí, rozevíral lastury a vytahoval chutné maso do hliněné mísy. Yuno drtila zelené chaluhy na příjemně hustou kaši, já kuchal ryby... zkrátka jsme si spravedlivě rozdělili práci. Sesbírali opravdu slušnou nálož rozmanitých přísad, s takovou si uděláme přímo hody. Vyjde to nejméně na týden plných bříšek, možná víc! „Na oběd si uvaříme chaluhovou polévku a pečené tresky, co vy na to? Nebo raději mušle?" S úsměvem jsem hodil další kus filetu do hrnce. „Cokoliv, pokud nebudu muset vařit já." Thorův pobavený tón mi nahnal do tváří červeň. Pousmál jsem se, berouc si do rukou další pěknou rybí zdechlinu. „Ty nevaříš?" „Ne zrovna s oblibou. Samo sebou zvládnu na ohni kde cos propéct, jinak bych na lovu pomřel, ale v lásce to zrovna nemám. To já raději lovím, než zvěřinu upravuju." Jemně se usmál, odhodil za sebe prázdnou skořápku a nahnul se do ošatky pro další. „Hmm, mě vaření nevadí, i když zrovna dobrý v tom nejsem, to tě musím varovat předem." „Oink, oink!" „Ty seš teda sprostá! Tak si to taky můžeš jíst syrový, když jseš taková." Zle jsem se zamračil a raději už se na tu drzou tlamu ani nekoukal. Já jí dám, že to chutná jako blep, však ona si to odskáče!

Práce nám utekla rychleji, než bych čekal. S jídlem ve spíži a s košem zpět ve skladu jsme zase seděli na kožešinách a hřáli se u ohně. Polévka se zvolna vařila v kotlíku a ryby na horkých dolomitových kamenech syčely a voněly do všech koutů jeskyně. Yuno se šla vyhřát do pramenů, a tak jsme byli s Thorem zase sami, seděli potichu vedle sebe a napětí by se dalo krájet. Od včerejší noci jsem s ním pořádně nemluvil a ani jsem vlastně nevěděl, kde začít. „Loki...musíme si promluvit." Natočil jsem se k němu ve znamení že poslouchám, ruce si dal do klína, aby se mi moc netřásly. „Já, chci ti poděkovat za vše, co pro mě děláš...je to od tebe nesmírně pozorné. Rád bych zde strávil dlouhé týdny, nemyslel na nic kolem sebe, jen..." Chápavě jsem kývnul, tvář sklonil k zemi. Věděl jsem, že nebude chtít ani smět zůstat, přesto mne zahalila vlna nepříjemně sžíravého pocitu. „Musíš se vrátit domů." „Rodina i přátelé se o mě jistě bojí. Mám své povinnosti a nechci matku stresovat, je na tom teď špatně." Posmutněle se usmál, ruku zapletl do mých dlouhých vlasů. Samovolně jsem se tváří opřel do jeho příjemného dotyku. „Pojeď se mnou." V hrudi mne píchal osten ztráty s každým písmenem. „Nemohu." Dlouhé minuty ticha jen ve vzájemném letmém objetí a naslouchání tepu toho druhého se zdály kratší než mrknutí oka a všechny ty prožité společné dny jen jako hodiny. Najednou bylo to málo ještě míň a méně nic. „Vždyť já vím." S bolestí v hlase i srdci se ode mě odtáhnul a opatrně mě políbil na obě líce.

Já vím, já vím, jsem hrozná, co? Ale alespoň vás to donutí mi na to něco odepsat. Budu se těšit na komentáře a tak. Zatím se mějte!

Vaše Tiranis!