Tejnova tvář byla pokryta popelem a krví. Nevšímal si toho.

Zvláštní emoce ten smutek. Člověk se cítí tak prázdný a při tom naplněný. Prázdnota ale přece jen vítězila. Otupěle zíral před sebe neschopen byť jediné myšlenky. Nevnímal utěšující slova Amily, která ho jemně hladila po rameni. Nevnímal vůbec nic.

Měl být jako pravý válečník připraven na tento okamžik. Otřepat se a jít dál. Tak proč to nejde?Ještě před několika hodinami mu hlavou proplouvaly obrazy msty a boje. Věřil, že bude legendárním bojovníkem a jeho jméno se zachová v kronikách navěky. Teď o tom ale začínal pochybovat.

Dal hlavu do dlaní, aby se nemusel dívat na tělo mrtvého přítele. Přesto se mu před očima stále vznášel obraz zuboženého těla se šípem v hlavě.

Na zem dopadly první bolestné slzy. Už nedokázal více zadržovat ten neskutečný nápor. Amila vedle něj už mlčela a on byl za to rád. Nesnášel prázdná slova útěchy, avšak její hřejivý dotyk mu zvláštním způsobem pomáhal.

Ylstir je mrtvý. Ta myšlenka jím znovu projela ohromující silou. Všechny svaly se mu napjaly až musel vstát. Pohlédl na nehybné tělo ležící uprostřed místnosti. Drobnými okny sem dopadalo jen málo světla, proto na stojanech hořelo několik svíček. V jejich světle vše vypadalo jako zalité v krvi.

Tejn se slzami v očích sledoval, jak skarilské ženy Ylstira omývají. Vypadal, jako by jen spal až na to, že místo jednoho oka měl temnou díru.

Bude potřebovat pásku, pomyslel si Tejn. Stačilo by kousek plátna, aby nebyla vidět rána. Dle tradic by měli mrtví budit dojem silných a zdravých. Jakékoliv zranění muselo být zakryto, jinak hrozilo, že duše neprojde Poslední zkouškou.

Pomalým krokem zamířil ke dveřím. Potřeboval na čerstvý vzduch, i když si byl vědom, že těžkého balvanu na plicích se jen tak nezbaví. Stále v sobě zadržoval vzlyky a přitom se opřel do těžkých okovaných dveří.

Ostré světlo, tak jiné od přítmí místnosti, ho na chvíli oslepilo. Po paměti šel dál až se mu konečně vrátil zrak. Tenký sněhový poprašek skrýval to nejhorší, co zbylo po včerejší bitvě. Krvavé skvrny na dlažbě téměř zanikly, jen hromada těl císařských vojáků vypadala poněkud znepokojivě.

Ať shoří v jámách reterských! Tejn si odplivl. Nezasloužili si úctu Poslední zkoušky. Měly z nich zbýt jen kosti a ty nepotřebují žádný soud. Jen ať je Kreseon rozdrtí ve svém chřtánu, aby se nikdy nemohli znovuzrodit.

Vztek v něm opět začínal zvolna probublávat. Jako malý hřejivý plamen mu osvětloval cestu dál. Jak si mohl dovolit pochybovat? Seveřan nikdy nepochybuje. Rozhodl se přece už dávno. Na svých bedrech nesl zodpovědnost za budoucnost skarilů.

Cukl sebou, když mu na rameno dopadla těžká mužská ruka. Když se ohlédl, spatřil otcovsky se tvářícího Dreichara. Proběhlo mezi nimi tiché porozumění. Přesto Tejn nechápal, jak se může tento muž stále usmívat. Prošel desetkrát více bitvami, zažil smrt přátel tolikrát a stále ho to nezlomilo.

„Dreichare? Jak...jak vlastně zemřel Ylstir? Kdo ho zabil?" Ta otázka mu nečekaně uklouzla. Opravdu chci vědět, jak přesně se to stalo?

Vysoký válečník se lítostivě podíval na Tejna, zda to opravdu chce vědět. Po krátkém mlčení řekl: „Když armáda prorazila jižní bránu, šel do první linie. Po několika minutách ho trefil zbloudilý šíp. Nevím, kdo ho vystřelil."

„Necítil jsi něco divného během bitvy?"

Po krátkém mlčení Dreichar odpověděl: „Když se nad tím zamýšlím, něco divného na tom boji bylo. Byl tam jeden chlap, co se bil jako rozzuřenej trikas. Myslím, že zabil alespoň dvacet našich."

Tejn se rozrušeně otřásl. Možná spatřoval v něčem takovém příliš smyslu. Mohlo jít jen o náhodu. Ale proč by jinak přišlo tak málo vojáků, kdyby s sebou neměli ještě tajnou posilu? Někoho, kdo by dokázal sám porazit půl obrany města. Někoho, jako je Tejn.

Už dlouho přemýšlel, jestli je pouze on tak zvláštní. Od karavan, které navštěvovaly sever kvůli zásobování, se šířily zvěsti o lidech, co dokáží zabít pouhým dotykem. Dá se ale věřit kupeckým povídačkám?

V tu chvíli Tejnovi došla jedna věc. Jestli chce skutečně srazit císařství na kolena, musí to udělat co nejdříve. Množily se zprávy, že je císařství oslabeno kvůli bojům proti mořským národům. Kdyby se seveřanům podařilo dobít Lestiel ještě než přijde zima, vítězství by měli jako na dlani.

„Dreichare, svolej náčelníky. Ať jsou v poledne všichni v hlavní síni."

Dreichar pokynul hlavou a zamířil zpět k budovám. Tejn osaměl. Stále se v něm mísily vztek a smutek. Postupně je ale nahrazovala jistota. Chtěl pomstít mrtvého přítele a jaký je lepší způsob než zničení nepřítele přímo u zdroje? Očekával trnitou cestu, ale teď si byl tak jistý svým úspěchem.

Nevnímal mrazení v zádech, které ho upozorňovalo, že je něco šeredně v nepořádku.