„Jestli se pohneš, zabiju tě," šeptal mu do ucha známý ženský hlas.

Natim doufal, že ho už nikdy neuslyší. Kyela měla být v táboře, tak proč mu teď drží u krku nůž? Stále v něm vřela bolest, ale zdálo se, že pomalu ustupuje. Do končetin se mu vracel cit. Nohu měl zkroucenou pod sebou a začínalo v ní silně mravenčit.

„Postav se."

Snažil se odpovědět, ale nepodařilo se mu vyloudit žádný zvuk. Hrdlo měl úplně vyschlé. Zrak se mu pomalu vracel, zamlžené obrysy dostávaly přesné tvary.

Napočítal kolem sebe pět bojovníků. Měli na sobě stejnokroje císařské gardy – bílé kalhoty, modrý kabátec, vysoké boty a u pasu meč. Nezdálo se, že by se cítili nějak zvlášť ohroženi, protože ani jeden z nich svou zbraň nevytáhl z pochvy.

Nečekal, že by ho takovým způsobem podcenili. Když plnil rozkaz a vstával, nenápadně vytáhl nůž, který nosil celou dobu v kapse. Rychle ho schoval v dlani. Nikdo si ničeho nevšiml a tak to mělo být.

Zastával názor, že mít u sebe zbraň je nutnost. Musel trénovat se všemi druhy zbraní, aby v případě nouze mohl použít vše, co by bylo po ruce. Jemu se nejvíc zalíbily nože. Drobné, ale smrtící. Ještě nikdy nikoho nezabil, ale způsobit někomu zranění, to bylo jeho denním chlebem. Záměrně nemířil na krk ani hruď, místo toho bodal do rukou a nohou. Většinou to splnilo jeho záměr.

Bohužel teď nestál proti obyčejnému člověku. Kyela byla cvičená snad ještě tvrději než on. Navíc její schopnosti byly, narozdíl od Natimových, velmi užitečné v boji. Stačilo, aby se ho letmo dotkla, a okamžitě by mohl zapomenout dýchat.

Připravoval se, že ji bodne do stehna, ale ještě než stačil vůbec pohnout prsty se mu u ucha ozvalo: „Odhoď ten nůž a všechny ostatní zbraně."

Teď už věděl zcela jistě, že mu četla myšlenky. Naštvaně odhodil nůž, pak si ještě vyhrnul nohavici a z pouzdra na noze vytáhl další.

„Řekla jsem všechny zbraně," pronesla důrazněji, než by bylo nutné.

Osobně by šipky, které skrýval v tajné kapse v opasku, ani nepovažoval za plnohodnotné zbraně. Ostří Kyelina nože mu ale stálo tlačilo na krk, takže si nemohl moc vybírat. Aby to urychlil, odhodil celý opasek co nejdál.

Tlak nože povolil až nakonec úplně zmizel. Konečně se mu dýchalo trochu volněji. Čekal na pouta, která by mu zabránila v útěku, avšak nic nepřicházelo. Trochu tázavě se podíval na Kyelu. Jejich oči se nečekaně střetly. Na chvíli v těch bezedných modrých očích zahlédl přátelství, to však brzy vystřídal nezájem. Uhnula pohledem a obrátila se k němu zády.

„Tady se dnes utáboříme. Rozbijte tábor a odpočiňte si, zítra nás čeká dlouhá cesta," pronesla velitelským tónem. Natima si dál nevšímala a sebrala zbraně, kterých se on musel vzdát. Stejně si je brzy vezme zpět.

Až teď si všiml, že slunce se klaní k obzoru. Stíny se prodlužovaly nepříjemně rychlým tempem. Byl nejvyšší čas chystat se na noc. V lesním příšeří se stmívalo brzy.

Zdálo se, že nikdo mu nevěnoval přílišnou pozornost. Vojáci připravovali stany i ohniště a jen několikrát zachytil jejich zvědavé pohledy. Až teď si všiml, jak jsou vlastně mladí. Museli být mladší než on, takže nějakých patnáct nebo šestnáct let. Do uniforem by měli ještě několik let růst a jen pár z nich se honosilo řídkým strništěm.

Natim si všiml, jak jeden z nich mluví s Kyelou. Zřejmě se snažil mluvit potichu, ale přesto bylo zřetelné každé slovo.

„Promiňte, velitelko, nechci být nijak drzý...ale neměl by být ten muž pod dohledem? Měl u sebe zbraně a..."

Kyela ho zarazila uprostřed slova:„To já rozhoduji, jestli bude hlídán či ne. Nemusíte mít sebemenší obavu, Seante, že by se pokusil o útěk."

Natimovi až teď došlo, že skutečně od zadržení neměl na útěk ani pomyšlení. Když se snažil vybavit svou touhu dostat se pryč z dosahu císařství i císaře samotného, objevil jen prázdnou díru. Nesnášel ten pocit, když se mu hrabala ve vzpomínkách a dle svého uvážení je mazala.

Zatím to zažil jen jednou a to šlo spíš o hru než o skutečný boj. Přesto jí za to nenáviděl. Celý život ovlivňovala jeho city a on si toho vůbec nevšiml. Hlupák. Bral jí jako kamarádku v dobrém i zlém. Trávili spolu to málo volného času, který se naskytl a ona ho opakovaně zrazovala.

Vzpomněl si na den, když před rokem odjížděla do Jižní triády, aby uklidnila nepokoje. Loučili se a věřili, že se znovu shledají. Téměř mu zlomilo srdce, když se dozvěděl o její smrti a ještě více ho zasáhlo, když se jedné temné noci před třemi měsíci vyčerpaná vrátila zpět. Jenže byla zatvrzelá žena, která se vrátila, stále tou milou Kyelou z letních večerů?

Téměř s ní nemluvil od jejího návratu a rozhodl se to napravit. Nejistě vykročil směrem k ní, i když se párkrát zapotácel. Hlava ho pobolívala a nohy měl stále trochu zdřevěnělé.

Dosedl do měkkého mechu vedle ní. Konečně se na něj podívala. Její pohled vypadal o dost vlídněji než předtím. Zlehka si sedla vedle něho. Kolena si dala k bradě a nepřítomně se dívala na přípravu tábora. Natim nevěděl, jak začít konverzaci, proto řekl to první, co mu přišlo na mysl.

„Vypadají jako pěkní zelenáči, copak je na tom císařství tak špatně?"

Pousmála se a otočila se k němu: „Po tom, co jsi se mnou skoro rok nemluvil řekneš tohle? Čekala jsem od tebe něco víc...motivačního."

„Tak promiň." Chtěl k ní vztáhnout ruku a pohladit jí po vlasech, ale včas se zarazil. Dny jejich přátelství dávno uplynuly jako voda řeky. I když se zdálo, že ledy povolují, stále mu před chvílí u krku držela nůž.

„Ale máš pravdu, jsou to zelenáči. Kdybych je neměla pořád za zadkem, dohnala bych tě za dva dny."

„To jsem byl tak špatný útěkář?"

Tentokrát se už zasmála nahlas. Necitlivá maska z ní rázem opadla a vystřídala jí tak známá veselá tvář. Nečekaná proměna za tak krátkou dobu. Poslední sluneční paprsky se jí odrážely v modrých očích.

„Jak si můžeš být tak jistá, že ti znovu neuteču před nosem?"

„Po tom, co ti řeknu, už nebudeš mít na útěk ani pomyšlení. Císař ti vzkazuje, že jestli se ještě jednou vzepřeš, zabije tě, proroctví neproroctví."

Natima polil studený pot. Už dříve dělal problémy, ale že by se to doneslo až k samotnému císaři... Promnul si tetování na zadní straně krku. Nesnášel ten symbol otroctví. Pochopil, že útěkem došel moc daleko. Proroctvím se už nebude moct dále zaštiťovat, podvolí se jako všichni ostatní.

Z lesa vyprchaly poslední zbytky světla. Vládu převzala noc a společně s ní i Erid a Théra. Oba zářící kotouče se líně vyhouply nad obzor a započaly svou pouť. Tábořili na mýtině, takže byly vidět i první hvězdy, které postupně prosvěcovaly oblohu.

Seděli ve stínu, daleko od přívětivého světla plamenů. Doléhal k nim smích mladých vojáků, ale dlouho trvající mlčení nedokázal prolomit.

„Chyběl jsi mi, Nate," promluvila najednou do ticha. Když se na ní podíval, zahlédl slzy lesknoucí se na jejích tvářích. Přesto se usmívala a zlehka ho objala.

„Omlouvám se za to všechno, co jsem ti udělala. Já...já..."

„Nemusíš se za nic omlouvat. To všechno už je minulost a v minulosti to i zůstane."

Mysl měl zmatenou. Jak se mohla tak moc změnit? Jejím tělem otřásaly vzlyky a přitom působila před chvílí tak autoritativně. Přestával jí rozumět, ale v jednom si byl jistý. Za ten rok se musela stát nějaká věc, která dokázala zlomit i jí.

Natim zvedl hlavu k obloze, aby viděl zářící pás táhnoucí se až někam k obzoru. Přemýšlel, co by mu budoucnost mohla nabídnout. Ucítil, jak Kyelina hlava klesla a klidné nádechy potvrdily spánek. Kdyby chtěl, mohl by jí tu nechat samotnou spát, zatímco by on utekl. Vojáci by pro něj nebyli problémem. Ale chtěl to opravdu udělat? Věděl, že i Kyela má své ultimátum, do kdy ho musí dopadnout. V sázkách byly životy obou a on z nějakého důvodu nechtěl dál riskovat.

Jemně ji přikryl a sám se uvelebil v měkkém mechu. Zatím si počká, co mu příští dny přinesou.