Statný, ale zároveň hbitý panter si neslyšně prorážel cestu lesním porostem. Jeho černý kožich dokonale splýval s okolní tmou a měkké polštářky na jeho mohutných tlapách překonávaly všechny překážky v cestě, jako křoviny nebo popadané stromy, bez jediného hlučného zvuku. Právě procházel nejdivočejší částí džungle v jeho teritoriu, přes vysoký porost a četné kmeny stromů nejrůznějších tvarů a velikostí nebylo vidět moc daleko před sebe, a navíc tu vládla naprostá tma. Panter však i tak přesně věděl, kam jde. Mířil na lov, k řece.

Dnes však byl na nějaké prohánění kořisti po džungli až příliš líný, a tak si zaskočil sem, aby nachytal nějaké ryby. Pravda, zvykl si na jinačí pochoutky, ale co se dalo dělat, tentokrát se mu do ničeho velkého nechtělo. Když dorazil k řece, vydal se ke své oblíbené mělčině. Ta se nacházela téměř uprostřed vodního toku, který v tom místě tvořil po obou stranách tůně s téměř stojatou vodou. Díky tomu tady mohl pohodlně stát, aniž by se nějak zvlášť zmáčel, a ještě tu mohl lovit zbloudilé ryby pomalu se potulující v téměř stojaté vodě zdejších tůní. Jediným složitějším úkolem tak bylo přeskákat po spadaných kmenech a kamenech ve vodě až k ostrůvku a tam trpělivě čekat na svou kořist. Ryby tu chytal už řadu měsíců a nikdy se odsud nevracel s prázdnou.

Jindy by si tu sehnal potravu poměrně rychle, dnes ale nelovil jen pro sebe. Před pár měsíci se seznámil s Kirou, sympatickou mladou panteřicí, která v něm hned našla zalíbení. Strávili spolu krásné chvíle a před pár týdny mu ona oznámila radostnou novinu – budou spolu mít mláďata. Taková zpráva mu udělala obrovskou radost a on se proto teď o Kiru staral co jen mu síly stačily. I dnes proto nachytal tolik ryb, kolik jen mohl pobrat, a vydal se na cestu k domovu.

Jako své doupě si vybrali malou jeskyňku ve svahu, pod rozložitým a starým stromem, který jim byl strážcem i orientačním bodem na každé cestě z lovu. V jeskyňce měli dost místa pro oba dva, a ještě zbýval dostatečně velký prostor i pro jejich potomky. Toto místo objevil už jako velmi mladý a od té doby se těšil na to, až pro něj najde nějaké využití. Když ho potom jednoho dne předvedl své družce, získal si její obdiv.

I dnes se navracel právě sem, ale když se přiblížil k jejich společnému domovu, zjistil, že Kira není sama. Z jeskyňky se ozývalo jemné kňourání, kníkání a do toho všeho Kira spokojeně předla.

Zastavil se jen těsně před vchodem a položil svůj úlovek před sebe do trávy.

"Na co tam čekáš, Cyre?" otázala se ho Kira tiše a klidně. Byla opravdu bystrá a nikdy jí nic neuniklo, to na ní vždy obdivoval nejvíc.

"Jsi tam sama?" vrátil jí otázku a čekal, co mu na to odpoví.

"Pojď se podívat," pokračovala panteřice v jejich hádankové hře a Cyrovi nakonec opravdu nezbylo nic jiného než zalézt dovnitř.

Tušil, co by tu tak mohl najít, ale stejně mu ten pohled málem vyrazil dech. Kira klidně ležela na travnaté podestýlce a kolem ní se pomalu a nemotorně motala hned čtyři černá klubíčka. Byl to dechberoucí pohled, oni měli své vlastní potomky!

"Jsou úžasní," vytušila Kira jeho myšlenky a usmála se na něj.

"Budeme mít co dělat," odpověděl a nespouštěl oči z malých černých koulí chlupů.

"Budeš muset být méně líný," jeho družka přejela pohledem náklad ryb a zasmála se. Věděl, že mu to nemá za zlé, a tak se s chutí zasmál společně s ní.

"Musíme jim vybrat jména," oznámila mu a začala čistit jedno z mláďat, které měla zrovna před sebou. To už na první pohled vypadalo jiné než ostatní. Jeho kožíšek nebyl matně černý, jako tomu mělo být, leskl se a jiskřil jako noční obloha. Cyrus ho se zájmem sledoval.

"Máme dva samečky a dvě samičky," pokračovala zatím Kira, "musíme vymyslet čtyři jména."

Nakonec vybrali jména Tara a Eleanor pro samičky a Aurel pro jednoho ze samečků.

"A co ten druhý?" zahleděl se Cyrus na lesklé klubíčko mezi Kiryninými předními tlapkami. "Jaké jemu dáme jméno?"

"Vypadá to, že je výjimečný, jeho kožíšek se leskne jako hvězdy na obloze," podotkla jeho milovaná a Cyrus v tu chvíli věděl, jak se bude jmenovat.

"Dáme mu jméno Dinari – zářící hvězda."

Lesklé klubíčko slabě zakníkalo. Přijalo tak své jméno, které bude v budoucnu psát jeho osud. A že toho ještě zažije spoustu, o tom nebylo pochyb.