Míjely další a další dny, ve kterých Dinari zažíval radost a štěstí jako nikdy předtím. S Irou se teď vídali každý den a odtud byl už jen krůček k tomu, aby se k sobě nastěhovali. Kde spolu budou žít, na tom se jednohlasně shodli, Iřino prostorné doupě, jen kousek od jejich oblíbené louky, na které trávili většinu svého času před spaním i nočním lovem, bylo v tomto případě jednoznačnou volbou. Jejich teritorium se díky spojení rozrostlo natolik, že nebyli ani schopni ho celé využít. Sahalo teď od kraje lesa na severu až k hluboké rokli na západní straně, od Velké louky na východě až daleko přes řeku k jezeru na straně jižní.

Po krátkém rozhodování zašel Dinari na svým otcem a daroval část svého bývalého území svému bratru Aurelovi. Tomu z toho spadla brada až na zem a nezmohl se ani na slovo posměchu, zatímco jeho otec si ho nemohl vynachválit. Dinari si však nejvíce vážil upřímných slov své matky Kiry, která mu se slzami dojetí v očích přála mnoho štěstí do života a prosila ho, aby se alespoň jednou za čas ukázal. Pohnutý Dinari to samozřejmě svatosvatě slíbil. Ach, ty matky!

U své rodiny strávil dva dny a představil jim i svou družku. Seznamování proběhlo lépe, než čekal, oba rodiče se k ní chovali opravdu mile, větší dojem však na Iru udělala Kira. Dokonce spolu obě dvě vyrazily na lov se slovy, že ženské záležitosti se přeci musí probírat v soukromí. Dinari jen doufal, že se jeho matka nerozpovídá o tom, jaké hlouposti prováděl jako malé kotě. Takové myšlenky však brzy rozptýlil Cyrus, který si od něj hned nechal dopodrobna vyprávět o tom, jak se vlastně s Irou seznámili. Chválil jeho schopnosti na lovu, smál se, když mu vyprávěl, jak se s Irou srazili, když naháněli stejnou kořist. Dinarimu bylo přeci jen trochu líto, že ho otec pořádně poslouchá teprve až když slaví své první velké životní úspěchy, na druhou stranu si jeho nově nabitého zájmu užíval. A když se potom po dlouhé době setkal i s Tarou, která se za ním také přišla podívat, nechtělo se mu večer pomalu ani odcházet. Nakonec se však tak jako tak musel rozloučit a poté i s Irou vyrazili ke svému doupěti.

Cesta domů proběhla v živé a veselé debatě, přesto Dinari poznal, že Iru něco trápí. Váhal, jestli se má své družky zeptat, co se děje, ale ona se mu nakonec svěřila sama.

"Máš skvělou rodinu, Dinari," stočila rozhovor zpět k nedávné návštěvě, když se spolu zastavili u jezera a sledovali průzračnou hladinu ozářenou zapadajícím sluncem, "ráda jsem je poznala."

Dinari si poposedl blíže k ní a otřel se jí o bok. Věděl, že to má ráda, dělal to vždycky, když jí chtěl dát beze slov vědět, že je tu s ní.

Ira se pousmála, přitulila se k němu blíž a pokračovala: "Ráda bych zase viděla svou rodinu, stýská se mi."

On se jen usmál. "Tak je půjdeme také navštívit, ne?" navrhl.

"To není tak jednoduché," namítla, "v podstatě jsem tehdy od své rodiny utekla, jak já byla hloupá a tvrdohlavá, neustále jsem si vedla svou a často jsme se hádali. Nakonec jsem si řekla, že je nepotřebuju a prostě jsem od nich odešla. Poslední dobou mi hrozně chybí, ale nevím, jestli se po tom všem vůbec mohu vrátit," v oku se jí zaleskla malinká slza. Rychle se jí zbavila nenápadným zavrtěním hlavou, ale jemu to neušlo. Lehl si vedle ní a něžně jí vrněl do ucha. Hned jí zase bylo lépe. Vůbec se s Dinarim po boku přeci jen necítila tak osamělá, jako v posledních dnech předtím, než se setkali. Ten často tichý a velmi nesmělý panter zkrátka věděl, jak ji podpořit.

"Půjdeme je navštívit."

Ira se rychle probrala ze zamyšlení a hleděla mu teď přímo do očí. Jeho pohled byl pevný a přesvědčivý. Jindy by se jeho výrazu zasmála, tolik se snažil vypadat neoblomný, že při tom vypadal i dost komicky, věděla ale, že to myslí smrtelně vážně.

"Vždyť jsem ti říkala, že to nejde, nejspíš se na mě dost zlobí," povzdechla si. Viděl vždycky všechno tak jednoduše, skoro až mu to záviděla. Že by měl nakonec pravdu? Svědomí jí našeptávalo, že na tom všem něco je, ale hlava si pořád vedla svou. Sváděla teď vnitřní boj sama se sebou.

"Musíme tam jít, Iro. Bude to super, uvidíš," snažil se znít dospěle a rozhodně, ale moc mu to nešlo. I jeho pohled vypadal spíš jako kotěcí, než jako rozumný a vážný. Ira najednou stěží potlačovala smích.

"No taaak," dorážel Dinari, jak když kotě prosí o klubko nití, "vždyť oni se na tebe těší. Určitě si každý den říkají, kdy se k nim zase vrátíš a budete se zase spolu bez obtíží bavit."

Začínal mít docela navrch. Ira se sice stále ještě snažila argumentovat proti, ale už neměla šanci. V hlavě jí vířily všechny ty krásné vzpomínky, které s rodinou prožila, skotačení se svým bratrem Alexem, společné lovy s její matkou a spousta dalšího, co ve své domovině prožila. Usmála se.

"Tak dobře," svolila.

Dinari radostí malém poskočil na místě.

"Všechno bude fajn, uvidíš," dodával ještě Iře odvahy a jeho až dětská radost zbavila Iru posledních zbytků obav. Ještě chvíli se snažila vypadat naoko váhavě, ale potom prostě hodila problémy za hlavu a vydala se společně se svým druhem v dobré náladě nazpět k domovu.

O úsvitu dalšího dne se potom oba dva společně vydali do míst, která Ira pamatovala z doby před mnoha měsíci. Po proudu velké řeky, všemi těmi zátočinami a meandry, kolem velké rokle až k místu, kde vrchní část pralesa končila a řeka zde padala za hlasitého řevu do hlubiny pod sebou. Všude kolem vedly ostré útesy střežící dva různé světy a jen málokdo znal zdejší cestu z jedné říše do druhé. Stejný prales, stejná zvířata i stromy, a přece byl horní i dolní svět tak rozdílný.

Ira si sedla k jednomu z útesů blízko vodopádu a zahleděla se dolů pod sebe do míst, kde tušila svůj bývalý domov. Zdálo se jí, že ji volá zpátky a těší se, až tam dojde. Poprvé od začátku Dinariho přemlouvání cítila, že se opravdu musí vrátit.

"Děkuju," řekla láskyplně, když ho cítila vedle sebe. Neodpověděl, ale věděla, že to slyšel.

Ještě nějakou chvíli vychutnávali ten úžasný výhled, a potom se konečně vydali do světa pod sebou. Nastal čas vrátit se domů.