Od jejich sourozeneckého rozhovoru u jezera uplynulo už několik týdnů, které Dinari přežíval, jak se jen dalo. Lov se občas povedl, jindy zase moc ne, a bývaly i časy, kdy kvůli svým neúspěchům hladověl. V takových chvílích tu pro něj naštěstí byla Tara, která se s ním vždy ochotně podělila o své jídlo.

I ona však byla teprve začátečníkem, a ne vždy měla dostatek potravy na to, aby se oba najedli dosyta. Říkávala sice, že jí to vůbec nevadí, ale on u ní stejně vždy jedl jen málo, trápily ho představy, že by se kvůli němu Tara nenajedla ani z toho, co si sama sehnala.

S každým dalším dnem mu jeho neúspěchy začínaly lézt na nervy. Zkoušel kdeco, napadat svou kořist z nejrůznějších úhlů, vzdáleností, na nejrůznějších místech svého teritoria, ale každý úspěch byl vždy spíše náhodný než předem připravený. Zvykl si, že vše vždy fungovalo tak, jak si to sám naplánoval, v opravdovém životě však šlo všechno jinak.

Jisté zlepšení přineslo zjištění, že může lovit i ryby. To nakonec nevypadalo tak složitě, a hlavně ho při jejich lovu nic nelimitovalo, ale i přesto věděl, že je nemůže jíst věčně. Navíc, kdyby se to někdo z jeho okolí dozvěděl, mohl by klidně i přijít o své teritorium. Někdo ze sousedů by si určitě rád rozšířil své území na jeho úkor, a kdyby ostatní panteři zjistili, že svého teritoria stejně moc nevyužíval, ani by to jeho sokovi nezazlívali. Kdyby se mu něco takového stalo, bál by se podívat svému otci do očí, i když si to možná nalhával, hluboko ve svém nitru cítil, že by ho zklamal. Musel s tím zkrátka něco udělat.

O několik dní později zahalily měsíc těžké mraky. Celou džungli tak přikryla černočerná tma, doprovázená čerstvým, na léto poměrně chladným větrem. Dinari ležel v bezpečí své skrýše, hlavu položenou na svých předních tlapách, a smutně hleděl ven. Dnes se na něj znovu přišel podívat jeho otec a hned se už zase vyptával, jak se mu daří. Samozřejmě to všechno byly jen obyčejné nevinné řeči, po kterých hned následovalo vyptávání, jak to jde na lovu, jak zvládá udržovat své území, a jestli se radši nechce ještě vrátit k rodičům a počkat, že spolu snad něco vymyslí. Trochu se s ním během jejich rozhovoru pohádal a teď měl kvůli tomu mizernou náladu. Věděl, že to myslí dobře, ale rozhodně mu to nepomáhalo. Začínal o sobě pomalu pochybovat i on sám, jeho mysl nahlodávaly nejrůznější chmurné myšlenky a vzpomínky.

"Měl bych to asi zase zkusit, dneska to vypadá na docela příznivou noc," povzdechl si pro sebe a pomalu vstal. Několika hbitými skoky vyskákal do svahu kousek za skrýší a začal šplhat na svůj oblíbený strom. Ten byl jedním z mála stromů rostoucích na příkrém, deštěm omílaném kopci, a díky velkému počtu větví, které mířily všemi směry, sloužil jako přímo ideální pozorovatelna. Dinarimu stačilo pár rychlých pohybů a už ležel na té nejvyšší z nich. Nikam nespěchal, vždyť noc právě začala.

"Tak kam se vydám dnes?" povídal si sám se sebou. Poslední dobou se s ostatními pantery příliš nestýkal, stál za tím hlavně jeho strach, že by se s ním kvůli jeho neschopnosti ani nechtěli bavit. Stejně už o jeho neúspěšných lovech každý věděl. Jakékoliv senzační zprávy se napříč jinak docela poklidnými teritorii šířily rychlostí blesku, s tím už měl Dinari své zkušenosti.

Se svým rozhodováním si dal načas, ale nakonec se rozhodl navštívit mýtiny za řekou. Nejsevernější cíp jeho teritoria, kde vodní tok tvořil spoustu zátočin, slepých ramen a bažin, po okolí se však také dala najít velká spousta mýtin ohraničených hustým porostem na okrajích břehů. Bylo tu poměrně náročné pronásledovat svou kořist a dávat si zároveň pozor, aby při tom nikam nezapadl nebo se nezmáčel, na druhou stranu však zdejší křoviska, vymezující jejich hranice, poskytovala skvělé krytí, a to dokonce i pro Dinariho. Právě zde zaznamenal největší počet svých loveckých úspěchů, ale ne vždy se tu dala vypátrat nějaká zvěř.

Opatrně slezl ze stromu a vydal se tichým krokem zvoleným směrem.

Vítr utichl. Jen místy ještě profoukl mezi liánami porostlými kmeny, jako by snad chtěl připomenout, že tu stále je. Třebaže Dinari působil jak na bezstarostné procházce, všechny smysly měl napjaté na maximum. Pečlivě sledoval celé své okolí a naslouchal každému sebemenšímu šelestu, na dnešní výpravě mu nesmělo nic uniknout.

Zhruba v půlce cesty byla jeho snaha korunována úspěchem. Právě zde se jedna ze stezek zdejší zvěře svažovala až k nedaleko tekoucí řece a u ní zahlédl mladého jelena pijícího z řeky. Okamžitě zmizel v porostu u stezky a pomalu se přibližoval ke své kořisti. Snažil se udělat všechno tak, jak ho to rodiče naučili. Kdykoliv se opatrný jelen rozhlédl, okamžitě se přikrčil k zemi, ve chvílích, kdy si naopak jeho kořist dopřávala chladivých doušků čisté vody, se krok za krokem přibližoval k němu. Už zbývalo jen posledních pár temp, aby mohl skočit. Dinari se přímo chvěl očekáváním, ale stačil kraťoučký okamžik, kdy polevil v ostražitosti, a všechno bylo pryč. Pod jeho tlapou zapraskala větvička, jelen vzal okamžitě do zaječích a za chvíli byl ten tam. Dinari na cestě osaměl a mohl si zase akorát spílat, že udělal další z mnoha chyb, kterých se na lovech dopouštěl. Jeho smůla se vlekla už tak dlouho, že ani nevěděl, jestli by ji vůbec měl přičítat svému kožichu, nebo jen své nezkušenosti a nešikovnosti. Jeho nálada se oproti té na začátku cesty ještě zhoršila, ale i přes veškerou mrzutost se nakonec rozhodl v lovu pokračovat.

Konečně dorazil k řece a počal systematicky prohledávat jednotlivé mýtiny tak, jak to tu dělal už mnohokrát předtím. Pořád potají doufal, že dnešní poměrně klidná noc přeci jen vylákala nějakou zvěř na večerní pastvu. Zatím ho však všude vítalo jen ticho a tma.

Už to vypadalo, že se vrátí s nepořízenou, když tu zaslechl z poslední mýtiny tlumené zvuky. Muselo tam být nějaké zvíře!

Dinari okamžitě zapomněl na předchozí neúspěch, už byl zase ve svém živlu. Pomaličku a lehoučce, jako by se snad ani stébélko trávy neohnulo pod jeho měkkou tlapou, se připlížil až za poslední keře před paloučkem. A skutečně, zahlédl dalšího mladého jelínka, bezstarostně se pasoucího na zdejší lahodné trávě. Jednotlivá stáda si evidentně ještě nestihla předat zprávu, že je dnes Dinari na lovu. To byla dobrá zpráva, nicméně zároveň také dost možná poslední příležitost.

Tentokrát si dal opravdu pozor, aby nic nepokazil. Vybral si závětrnou stranu, přiblížil se na dosah dvou temp a chystal se ke skoku. Vypadalo to tak nadějně, ale během krátké chvíle se všechno pokazilo. Jelen zvedl hlavu, aby se rozhlédl po okolí a hned mu došlo, že tu něco nesedí. V porostu na okraji palouku se něco lesklo, něco, co tu předtím nebylo. Než se stihl Dinari vzpamatovat, jelen poplašeně zatroubil a dal se na zběsilý úprk. Zmatený panter okamžitě a bez přípravy vyskočil z úkrytu, skok však špatně vyměřil a svou kořist tak těsně minul. Než se po svém skoku sesbíral zpátky na všechny čtyři, mizela jeho večeře v nejbližších křovích. Nejradši by hlasitě zařval na celý prales, ale to by nebylo zrovna moudré rozhodnutí. Akorát by na sebe upozornil celé širé okolí a s úspěchem na dnešním lovu by se mohl rovnou rozloučit. Musel tedy chtě nechtě potlačit vztek ve svém nitru a pustit se za unikající kořistí.

Začala honička, jakou už dlouho nepamatoval. Jelen projevil až neuvěřitelnou obratnost, a navíc mu dal Dinari svou nerozhodností náskok hned několik temp, přesto se však vzdálenost mezi nimi pomalu zkracovala. Ani jeden z nich pořádně nevěděli, kam běží, až po několika okamžicích si Dinari uvědomil, že jelenova trasa vede územím, které už dávno není jeho. Mířil na Velkou louku. O té mu kdysi vyprávěl jeho otec a jednou mu ji dokonce z bezpečné vzdálenosti ukazoval. Bylo to něco jako centrum veškeré vysoké zvěře v celém širém okolí, navzájem se tu chránili a pomáhali si. Kdyby se jeho oběť dostala až sem, mohl se rozloučit s tím, že by se dnes v noci najedl. Naštěstí si však vzpomněl na jeden z triků, jenž ho také jeho otec naučil. Tady vlevo je přeci zkratka přes rokli končící až kousek před loukou. Kdyby tamtudy jelenovi nadběhl, dostal by ho ještě včas. Byla to však sázka na náhodu. Zdejší prostředí vůbec neznal, pamatoval si jen, že rokle je poměrně úzká a kamenitá, hojně porostlá vegetací. Mohl tu získat rozhodující náskok, ale také ztratit naději. Přesto se rozhodl riskovat. Co mu koneckonců zbývalo, kdyby běžel rovně, stejně by už nejspíš kořist nedohonil.

Zpočátku to vypadalo, že štěstěna je jednou na jeho straně. Dinari se úspěšně vyhýbal kamenům, větvím i kořenům stromů vyčuhujících ze zeminy okolo a s každým dalším tempem se blížil ke svému cíli. Pochmurná nálada byla ta tam, najednou před sebou viděl jen jediné, svůj úspěch. Dokáže to! Všechno jde zatím perfektně, už jen jedna zatáčka, svah nahoru a... nedokončil. Ve vteřině si všiml rychlého pohybu vpravo od sebe. Něco se tam jen na okamžik mihlo a najednou to vyskočilo přímo proti němu. Ve vteřině se s tím srazil a už se v jednom chumlu váleli po zemi. Jen o pár vteřin později se na stezce nad nimi ozval dusot kopýtek rychle se vzdalující směrem k Velké louce.