Té noci se po dlouhé dny šedavá obloha konečně rozjasnila. Mraky pokrývající celé nebe od obzoru k obzoru konečně odpluly kamsi do daleka a zanechaly za sebou jen pár potrhaných bělavých beránků, z nichž někteří jen na chvilku překryli zářný měsíc, jako by snad chtěli připomenout, že i oni ještě stále na obloze jsou. Dnešním hlídačem však nebyli oni, ale nádherný kulatý úplněk společně s jeho sestrami, hvězdami. Desítky a desítky malých lesklých teček vrhaly jemňoučké stříbřité světlo na všechno pod sebou v příslibu teplé a klidné noci, noci jako stvořené ke klidnému spánku.

Kdyby takové hvězdy mohly mluvit, jistě by se divily a ptaly jedna druhé na to, co se to leskne na okraji pralesa u napajedla. Jistě by si potom alespoň jedna z nich vzpomněla, že jim takto odpovídá Dinariho lesklý kožich.

Mladý černý panter seděl na písčitém břehu jezera a pozoroval velký žlutý kruh na obloze. Kolem něj vládl klid, jen sem tam zahlédl nad vodou odvážnou světlušku nebo rybu mrsknout se nad vodní hladinou předtím, než za tichého šplouchnutí opět zmizela pod ní. Stromy, tráva, vodní plocha, všechno se jevilo jako naprosto klidné. Ani vlnka nepřeběhla přes jezero, ani lísteček se nepohnul, všechno jako by spalo v klidu a v bezpečí hlídáno nebeským strážcem.

Vstal a popošel blíže k jezeru. Voda byla průzračná a čistá, hladina se leskla jako zrcadlo. Viděl v ní svůj odraz, žluté oči, kulaté černé uši, ale hlavně viděl svůj kožich. Měl by být černější než noc okolo něj, nenápadný, splývající s okolím, ale nebyl. Už co se mu poprvé otevřely oči a on konečně viděl svět v celé své kráse, všiml si, že je něčím jiný než jeho sourozenci. Jejich srst byla černá a hebká jako samet, jeho ne. Mrzelo ho to. Chtěl být jako jeho sourozenci, vypadat stejně a nevybočovat, leč neměl to štěstí. Jeho matka mu často opakovala, že to je jeho výjimečnost. Sama mu kožíšek velmi ráda čistila a pečovala o něj.

"Když už ho máš tak nádherně lesklý, koukej dbát na to, aby tak vydržel," říkávala mu při umývání.

Vždy mu vysvětlovala, že by si měl vážit toho daru, a že jednoho dne mu dá jeho výjimečnost něco, čeho si bude vážit. Dodávalo mu to novou chuť do života, ale i tak věděl, že o něj jeho mamka také mívá starost. Někdy se o něm s jeho otcem bavila dlouho do noci a společně potom přemýšleli o jeho budoucnosti. Mysleli si, že už spí a o jejich rozhovorech neví, ale on je vždy slyšel až do poslední věty.

Všechny ty myšlenky a vzpomínky vypluly na povrch, zatímco sledoval svůj odraz, náhle se však rozplynuly v dáli, když za sebou zaslechl křupnutí větvičky. Zvuk vycházel zpoza křovin na samém okraji pralesa. Dinari nastražil uši a zaposlouchal se. Další sotva znatelné zašustění. Ať už v křoví číhalo cokoliv, muselo to být opravdu blízko, jen pár metrů od něj. Povzdechl si.

"Můžeš to vzdát Taro, stejně o tobě vím."

Za ním se ozvalo nespokojené zamručení a po chvíli na břeh vylezla další panteřice. Byla drobnější, mrštnější, a hlavně, oproti němu, dokonale černá. Ona by se snad dokázala schovat i před svitem měsíce v úplňku. V její tváři se mísila nespokojenost s obdivem.

"Tak to už zase hned vedu jedna nula," konstatoval spokojeně, a možná trochu škodolibě Dinari.

"Dobře, dobře, vyhrál jsi, světluško," vrátila mu to jeho sestra a šibalsky se usmála.

Nesnášel tu přezdívku, ale ona mu tak směla říkat. Jinému by za takovou drzost rychle vyčinil, ale k Taře měl už odmalička nejblíže ze všech sourozenců. Často si spolu hráli na lov ve vysoké trávě u doupěte, stopovali motýly, soutěžili v počtu nalovených brouků za jedno odpoledne a vůbec dělali spousty a spousty dalších nesmyslných věcí. Už tehdy také vznikla jejich soutěž, od úplňku do úplňku se navzájem potají stopovali, a když se dostali k tomu druhému dostatečně blízko, získali bod. Když se však prozradili předčasně, získal bod ten druhý. Byla to velkolepá bitva na život a na smrt, jejíž důležitosti rozuměli jen oni dva, a i když už dospěli, rozhodně se nehodlali své hry vzdát.

"Dnes jsi neměla šanci na úspěch." Dinari vstal a pomalu obcházel svou sestru, která seděla na místě a líně si olizovala přední packu, jako by snad ani nejevila zájem o to, co jí vykládá.

"Moc hlasité našlapování, zlomená větvička, taková nepozornost a hlavně, to funění tě prozradilo už na deset temp dopředu."

Ta slova se jí musela zabodávat až do srdce. Jak ji zná, to si určitě nenechá líbit. A taky že ne. Tara se zničehonic bez varování zvedla a skočila na svého bratra. Za chvíli už se oba váleli po zemi v jednom chumlu a rvali se, jak kdyby týden nejedli.

Bitka skončila remízou, Dinarimu se podařilo shodit svoji sestru do vody, ale když po ní chtěl skočit, aby ji ve vodě pořádně vyráchal, panteřice sebou mrskla jako blesk a on promáchl. Plácl sebou do vody a ve vteřině tak byli mokří oba.

Chvíli se smáli a snažili se jeden druhého potopit pod vodu, ale nakonec svorně vylezli na břeh a začali si sušit kožichy.

"Trochu mrštnosti, brácho," utahovala si z něj ještě jeho sestra, "slétl jsi tam jako zralé mango."

"Jen počkej, ségra, příště tě vykoupu dřív, než řekneš tapír," vrátil jí poznámku a oba dva se ještě dlouho smáli.

Potom však Tara zvážněla.

"Už zase jsi tady a sleduješ úplněk. Už zase moc přemýšlíš."

Dinari se na ni podíval téměř provinile.

"Znáš mě, trápí mě to."

"Co se stalo?" zeptala se jen.

On váhavě začal: "V posledních dnech to na lovu moc nešlo, ten můj hloupý kožich mě vždy předčasně prozradil, stačí jeden hloupý pohyb, kořist se ohlédne a hned vidí, že tam jsem. Musel jsem požádat o pomoc Cyra a ten přišel i s Aurelem. Úplně jsem viděl bratrovi na očích, jak si mě pochybovačně přeměřuje, a nakonec mě ani nevzali s sebou, otec se to pokoušel vysvětlovat, ale on je mizerný lhář, hned jsem věděl, že mě nevzali, abych nic nezkazil."

Dinari mluvil ještě dlouho, plakal, nadával, stěžoval si, ale Tara jeho slovní vodopád ani jedinkrát nepřerušila. I když se cítil mizerně, stejně během proslovu cítil, jak moc má svou sestru rád. Byla jeho nejbližším přítelem, a že jich prozatím ani moc neměl.

"Na Aurela se klidně vykašli, jsi lepší než on," řekla, když bratrovi konečně došel dech, "on je na lovu takový hlupák, že ještě nezvládá udržovat ani vlastní teritorium, proto musí Cyrus všude za ním," uchechtla se při té představě.

„Ale nemůžeš být přeci pořád smutný kvůli něčemu, co nezměníš, už jsi dospělý a máš vlastní teritorium, které sis pro sebe uhájil, teď nastal čas, abys začal žít jako dospělý a ne tak, jako bys měl pořád za sebou rodiče."

Dinari neodpovídal. Ta slova ho donutila zamyslet se nad tím, jak doposud žil. Vždycky poslouchal rodiče a dělal vše, co mu řekli. Nikdy ho nenapadlo, že by to mohl zkusit třeba i jinak, po jeho, slovo rodičů mu bylo svaté. Myslí mu kolovaly všechny ty vzpomínky na jejich sourozenecké honičky vysokou trávou. Co všechno si tehdy vymýšleli, aby jeden druhého dostali, nejrůznější lsti, nečekané pohyby, klam a další a další prostředky. No jasně! Že ho to nenapadlo dřív, vždyť je to úplně stejné, jako lov! Může to přeci zkusit využít a třeba to bude na zvěř fungovat stejně, jako to fungovalo na sestru. Tolikrát ji přeci přechytračil.

Když si Tara povšimla, že už je její bratr myšlenkami úplně jinde, jen si povzdechla a zmlkla.

"Eh, promiň, ale já poslouchal! Vždyť mě znáš!" omluvil se, když se konečně probral ze svých úžasných představ a povšiml si, že není sám.

"Právě, že tě znám," zabručela a naoko se urazila.

Dinari ale věděl, jak na ni. Vstal a začal se jí třít o bok.

"Díky ségra, jsi ta nejlepší panteřice na světě."

"Ale jdi, nebo tě zase shodím do vody," odpověděla, nicméně přitulila se k němu.

Přes měsíc se přehnal velký bělostný mrak. Vodní hladina se na tu chvíli zahalila do tmy, stejně jako celé širé okolí. Když noční černotu opět vystřídal měsíční svit, zalil svým jemným závojem také dva černé pantery, svorně sedící vedle sebe a sledující velké stříbřité oko na obloze proti nim. Jeden z nich byl černý jako noc okolo, druhý zase jiskřivý jako hvězdy na obloze, jedno však měli společné, byli oba šťastní. Dinari už zase cítil chuť do života. Už se zase nemohl dočkat, až začne všechno vymýšlet, stane se dobrým lovcem a dokáže všem, že na to má. Koneckonců je tomu sotva měsíc, co předvedl svému otci, že si zaslouží mít vlastní teritorium, a že se o něj i o sebe postará, o tom neměl nejmenší pochyby.