Nakonec to bylo docela snadné. Sestry chodily kouřit na balkón přesně v jednu. A směna, které velela kyprá Anežka, kouřila celá. Stačilo si zmáčknout tlačítko bzučáku na sesterně. Před pár týdny se porouchalo a nikdo neměl energii řešit, že zámek ve dveřích po zazvonění zůstane otevřený, i když už tlačítko není stisknuté. Návštěvy zakázali. A my nikam nechodili. Proč taky? Jenže můj důvod si mě našel. Nedal mi spát, škrabal ostrou hranou lžičky kdesi na dně vědomí, dokud se neprokutal ven. Tak jako já. Musím to udělat. Poslední smysluplnou věc svého dlouhého života.

Rozhlédl jsem se po sluncem zalité chodbě s oranžovými stěnami, meruňkovými, Františku, meruňkovými, napomenul mě něžný hlas Štěpánky, vyzdobenými akvarelovými obrázky, a s tichým díky se rozloučil. Nebyli na nás zlí. Zacvakl jsem za sebou dveře. Opatrně jsem našlapoval, schod po schodu, přidržuje se pogumovaného zábradlí, až jsem stanul venku, před hlavním vchodem.
Zaklonil jsem hlavu vstříc jasně modrému nebi, tak modrému, jak ho umí příroda vybarvit jen na podzim, v kontrastu s temně zelenými, rudými a rezavými listy košatých stromů. Zhluboka jsem se nadechl ostrého, chladného vzduchu. šedesát šest dní. Nechtěl jsem je počítat a přesto mi v mysli běželo samovolné počítadlo. Šedesát šest dní, jsem neopustil čtyři sterilně bílé zdi svého pokoje, nenadechl se čerstvého vzduchu, neobjal jedinou pravnučku Haničku. Líbila by se ti, Štěpánko. Je ti podobná, krásná jako anděl, ale v zelených očích jí šibalsky blýská. Rozdává mlaskavé pusy a u toho vymýšlí lotroviny. Má velikánské srdce, to asi po tobě. Jen vidět ji nesmím. Nesmím ji vzít do náručí, pohoupat na kolenou, aby mě nenakazila. Jen se mě nikdo neptal na názor. Rozhodli za nás, za všechny. Hodinu s Haničkou bych vyměnil za zbytek svého mrzkého, bolavého života. Ale tenhle obchod mi ani samotný Ďábel nenabídl.

Vykročil jsem pomalým krokem podél parkoviště, kolem zdravotního střediska na hlavní ulici směrem k náměstí. Nevšímal jsem si vykulených a ustaraných pohledů. Jsem starý, no a co? Šourám se pomalu, víc mě pravá kyčel nepustí. Kabát nemám, i když je frišno. Tak na mě laskavě nezírejte.

Autobus směrem na Příbram jezdí co dvacet minut. Stoupl jsem si do fronty a trpělivě čekal.

,,Bez roušky vás nevezmu, pane," zavrtěl hlavou řidič autobusu.

,,Ale já žádnou nemám."

,,Předpisy," rozhodil rukama.

,,Kéž by tě šlak trefil," zamrmal jsem při pohledu na vypasený břuch namačkaný pod volantem.

,,Skočte si jednu koupit. Támhle do drogérie, určitě na vás počká, že jo," ozval se muž za mnou se zamlženými brýlemi nad černou rouškou.

Do drogérie mě bez roušky nepustili. A autobus nepočkal.

Šel jsem tedy pěšky. Pomalu. Sedmnáct kilometrů, chodívali jsme víc. Pamatuješ? Prochodili jsme celé Čechy křížem krážem, jen s batohem.

Pouštěl se do mě chlad, štípal a popichoval, ale nepřemohl mě. Dávno panovala tma s jiskřivými hvězdami, když jsem došel před jejich dům.  V oknech se svítilo, mihotalo se a poblikávalo. Jako svíčky. Na předzahrádce jsem zakopl o kámen, kterého jsem si nikdy nevšiml.

Zaklepal jsem na skleněnou výplň dveří.

Za okamžik zarachotil zámek a v pruhu světla stála manželka mého vnuka Mirka, maminka Haničky. Spráskla ruce, vyvalila oči a zalapala po dechu. ,,Ježiš dědo, co tu děláte?"

,,Přišel jsem navštívit Haničku," přiznal jsem.

,,Už spinká. Nemůžete sem jen tak vpadnout, vždyť vy v tu infekci máte v důchoďáku," přeskakoval jí hlas rozrušením.

,,Já ale žádnou infekci nemám," chtěl jsem se kolem ní protáhnout do předsíně, ale rozkročila se a založila ruce v bok.

,,Jedině přes mojí mrtvolu. Ještě nás všechny nakazíte."

,,Ženská bláznivá, říkám ti, že mi nic není," zahučel jsem.

,,Testy vám dělali?"

,,Jaké testy?" únava si vybírala svoji daň a já začínal ztrácet naději.

,,Ty, při kterých šťourají tyčinkou v nose," předvedla pohyb před vlastním špičatým obličejem.

,,Dělali."

,,Kdy?"

,,Minulý týden," odpověděl jsem popravdě.

,,Tak to  o ničem nevypovídají, to je staré. Nepustím vám sem."

,,Je Mirek doma?"

,,V práci. Jdu hned zavolat do důchoďáku. Počkejte tady. A zatím si," natáhla se pro lahvičku položenou na botníku, ,,aspoň vydezinfikujte ruce. A roušku vám donesu."

,,Nemusíš si dělat škodu," řekl jsem již zavřeným dveřím.

Vzteklé slzy mě pálily na tvářích, hrudník se mi palčivě svíral a za spánky tepalo. Neuvidím Haničku. Ten poslední kousek lidského štěstí, dětský úsměv.

Klopýtal jsem po chodníčku pryč, nechal nohy, ať mě dovedou tam, kam jsem měl zamířit rovnou. Pod rozložité, holé kaštany. Vedle vysoké zažloutlé kaple. Tam kde na mě věrně čekáš.

Opatrně jsem si klekl do vlhkého listí. Bože, doufám, že mi jednou odpustíš. Nemám už víc sil. Prožil jsem dlouhý a krásný život po boku úžasné ženy. Postavil dům, zplodil syna, zasadil strom. Zvládl jsem toho mnohem mnohem víc. Ale už nechci. Sebrali mi důstojnost svobodného rozhodnutí. Odřízli od rodiny. Zavřeli jako zločince. Už dál nechci a nemohu. Přetáhl jsem si přes hlavu svetr a třesoucími se prsty rozepínal na košili knoflíček po knoflíčku. Odevzdávám se tvé vůli a buď k mé duši milostiv.

Svlékl jsem si košili a položil se nahým hrudníkem na Štěpánčin náhrobek. Kámen studil tak, až mě bolela kůže. Chtěl bych tě ještě jednou vidět a obejmout. Vzít do náručí, přičichnout k tvým vlasům, ucítit jemnou vůni heřmánkového šampónu, jiný jsi nepoužívala, pohladit tě po hebké tváři. Políbit tě. Naposled a opravdově.

Zavřel jsem oči.

Pro všechny babičky a dědečky, pro které současná situace vytvořila z domovů vězení s ostrahou bez možnosti odvolání.