,,Táhněte, smradi, na chvíli ven! Pořád jen civíte do mobilu! Ven!" rozkřikla se žena kyprých tvarů po spoře vybaveném, lehce omšelém bytě. ,,Ať vás tu do večera nevidím," dodala spěšně, než se usadila na potrhanou květovanou sedačku s dálkovým ovládáním v jedné ruce a nedopalkem cigarety v druhé.

,,Maruško, pojď," chytil vytáhlý mladík s uhrovitou pletí copatou dívenku za ruku, ,,tady bude zase divoko," dodal potichu, když zaslechl z kuchyně cinkání skla a nevraživé bručení jejich otce.
Maruška si zamávala před obličejem drobnou dlaní, jakoby mohla rozehnat těžký lepkavý vzduch prosycený alkoholovými výpary, cigaretovým kouřem, zmarem a nekonečnou chudobou. ,,Telefony tu nechte!" napodobila bezhlesně ženu, záměrně přehánějíc navztekanou grimasu. Během pár vteřin přesně tato věta k nim dolehla do předsíně. Rozesmáli se, ale hned přestali, když zaslechli špatně koordinované těžké kroky.
,,Něco k smíchu, mládeži?"

Honza i Maruška sklopili pohled ke svým okopaným keckám. Jejich umolousané tkaničky a orýpané špičky byly sympatičtější podívaná, než vyvalený pivní břuch rozpínající se nad pruhovanými, místy děravými trenýrkami.
,,Jsem si to myslel," zakončil neexistující debatu jejich otec a poslední argument zpečetil řádným říhnutím. ,,Chovejte se jako lidi, ať se na vás nemusí maminka pořád jen hněvat." dodal bodrým tónem.

Dvojice poslušně odložila mobily na poličku vedle klíčů od felicie a vyběhla z bytovky ven.

,,Kam chceš jít?" zeptal se docela galantně Honza své mladší sestry. Do malé vesnice se přistěhovali teprve nedávno, do školy oba dojížděli do nedalekého Mníšku, takže své vrstevníky z řad domorodců ještě nestihli poznat, navíc v Dřevěné Lhotě bydlelo sotva dvanáct rodin, povětšinou důchodců.

,,Na ostružiny?" navrhla Maruška.

Honza se chvíli mračil, daleko raději by pařil Autochess, nebo proháněl příšery v počítači, nakonec však usoudil, že Maruščin nápad je mnohem lepší, než jeho, neb žádný neměl.
Hned za vesnicí začínala úzká polní cesta plná kamení, výmolů a zbytků stavebního materiálu, táhnoucí se mezi loukami k lesu. Vyrazili tedy daným směrem.
Les vydechoval příjemný vlhký chládek, tolik osvěžující po chůzi rozpáleným vzduchem, tetelícím se těsně nad zemí. Sešli mírný kopeček, kde se před nimi otevřela mýtina lemovaná ostružiním. Za občasných sprostých nadávek se krmili sladkokyselými bobulemi. Nevnímali běh času, obklopeni klidem, jen občas narušeným ťukáním datla, zapraskáním větví, jak se neviditelně podrostem prodírala myš, či bzučením lesních čmeláků.
Tma přišla rychleji, než se nadáli, z měsíce mezi vysokými korunami smrků vykukoval sotva srpek s několika hvězdami, ale ani ty jim neporadily cestu domů. S orientačním smyslem ve městě vyrůstající omladiny vyrazili přesně obráceným směrem, než kterým ležela vesnice.

,,Mám strach," špitla Maruška, když si osvobodila kraťasy z trnů šípkové větve, celá lýtka i stehna už měla požahaná od kopřiv a poškrabaná od mlází. ,,A už mě to fakt nebaví," dodala vzpupně, jak se na čerstvě šestnáctileté děvče sluší.

,,Zkusíme to tudy," ukázal Honza kamsi do tmy. ,,Vždyť musíme být kousek od domova."
Pokračovali ve strastiplné cestě hlouběji do lesa, který se po několikahodinovém bloudění nad nimi smiloval a ukázal jim proužek měkkého světla.

,,Dívej, Maruško. Tamhle je světlo, jsme zpátky v civilizaci," zaradoval se mladík. Vykročili svižným krokem přes neposečenou mýtinku, která se před nimi objevila.
Domek připomínal spíš chatu, neumělou roubenku, zády přilepenou k lesu. Z boku se k ní táhla špatně znatelná štěrková cesta.

,,Co tu tak hučí?" zeptala se Maruška a nedůvěřivě obhlížela dřevěný protáhlý domek, z kterého se skrz nedovřenou okenici vykrádalo mdlé světlo.

,,Asi generátor," navrhl Honza. Přibližoval se drobnými kroky směrem ke dveřím.

,,Přece tam nevlezeme," lekla se Maruška.

,,Co by ne? Chceš snad dneska spát na jehličí? Nebuď srab, zažijeme trochu dobrodružství!" Nečekal, jak se jeho o rok mladší sestra vyjádří a potichu otevřel dveře. ,,Je odemčeno," zašeptal a kynul jí, aby ho následovala.

Maruška se ohlédla. Co jiného mi zbývá? Venku sama nezůstanu ani za zlaté prase. Dostrkala vlastní tělo k pohybu. Vešli do malé, poblikávající žarovkou spoře osvětlené, předsíně, odkud vedly troje dřevěné dveře.
,,Nikdo není doma," ukázal Honza na ošlapané pantofle pod vyřezávaným botníkem. Ani na mosazných hácích nevisela bunda či klobouk, který Maruška očekávala, domnívajíc se, že se vloupávají do hájovny.

,,Honzo, pojďme pryč," zaprosila.

Honza jen nevrle odfrknul, že má hlad a venku spát nebude. Vybral prostřední dveře a opatrně je otevřel.
,,No ty koky," hvízdnul a nadšeně se rozhlížel kolem sebe.

,,Co to je?" Maruška nevěřícně hleděla na nerezový stůl obsazený vzorně vyrovnaným laboratorním náčiním, vahami, baňkami, kahanem, vše co si s nevolí mohla vybavit, že potkala při praktických cvičeních z chemie.

,,Maruško, tohle je ráj, malý zlatý důl. Dívej," máchl rukou přes sudy s chemikáliemi k druhé straně místnosti, kde stály vyskládané sloupky buclatých igelitových cihliček. Honza se k nim rozeběhl a jednu vzal do ruky, mohla mít kolem kila, odhadoval, ale jestli se neplete tak právě v ruce svíral něco kolem milionu. Rozzářily se mu oči štěstím. Stačí jich vzít pár, nebo klidně jenom jednu a přijít znova, však si toho nikdo nemůže všimnout. A majiteli rozhodně neubude, očima polaskal jednotlivé sloupky. Jak může někdo nechat takový poklad nehlídaný? prosvištělo mu hlavou. Maruška na něj vyjukaně zírala.

,,Maruš, pamatuješ na Breaking bad?"

Sestra nepatrně přikývla a zalapala po dechu, když jí došlo, co má její bratr na mysli.

,,Jo, přesně tak. Tohle je pohádkové bohatství, lepší než najít zlatý poklad," zachvěl se mu radostí hlas. ,,Představ si, že si můžeš koupit cokoliv. Ségra, cokoliv tě napadne. Růžový iphone? Prádélko z Victoria's Secret? Dovolenou na Maledivách...?" zvedl další balíček a vrazil ho vyjukané Marušce do dlaně. ,,Radujme se, veselme se v tomto novém roce," zanotoval a nejraději by si i zatancoval oslavný tanec. Tahle chaloupka byla jeho jízdenka do ráje.
,,Měli bychom odsud vypadnout," navrhla Maruška a nejistě potěžkávala průhledný igelitový balíček. Přesně v tu chvíli, kdy ji navštívil nejrozumnější možný nápad oné noci, se místností rozlehlo kovové cvaknutí natáhnutého závěru pistole. Maruška zaječela, až se nově příchozímu bolestivě zachvěly ušní bubínky a reflexivně ztuhla čelist, Honza vypustil z pusy strohé a všeříkající: ,,do prdele!"

,,Ale ale, kdo nám to tady loupe perníček?" zasmál se hrubým hlasem rozložitý muž. Ráznými kroky překonal vzdálenost k sourozencům.

,,Že by větříček?" zeptal se a naklonil dohladka oholenou hlavu s huňatým zrzavým plnovousem ke straně. Propichoval dvojici chladným pohledem, který se pomalu měnil v hladový výraz, když si blíže prohlédl Marušku. Olízl si horní ret špičkou jazyka.

,,Ztratili jsme se v lese," zmohla se na kuňkavou odpověď Maruška. V očích ji pálily slzy, krk svírala neviditelná ruka strachu a vnitřní orgány drtila železná pěst narůstajícího děsu. Zírala prosebně na muže v maskáčích a vysokých šněrovacích botách. Snažila se ignorovat pistoli, kterou mířil na jejího bratra. Vypadala podobně, jako v Honzovo počítačových hrách. Přece je někdo jen tak nezastřelí, protože si spletli cestu?

,,Jasné. Takže vám dám najíst, napít, nechám vás tu přespat a ráno půjdete po svých, ano? Rozumím vašemu plánu dobře, Jeníčku a Mařenko?"

,,Odkud víte naše jména?" vykulila oči Maruška.

Muž sebou překvapeně trhl. Zlomek vteřiny přemýšlel, jestli při své noční procházce nepotratil někde mozek, nebo si z něj ta holčina utahuje. Zavrtěl hlavou, aby zahnal nepříjemnou váhavost. Koneckonců by to byla docela komická situace, uchechtl se nad představou, že opravdu s nanoskopickou pravděpodobností se tihle dva výrůstci před ním jmenují Jeníček a Mařenka a s ještě menší pravděpodobností opravdu zabloudili a nepřišli ho okrást. Nu což, kdo jsem, abych se protivil vůli osudu? Člověk má brát dary tak, jak k němu přicházejí a nebloumat nad jejich příčinami, to už se naučil dávno. Jedny ruce navíc se mu zítra budou hodit. Rychle prokalkuloval své možnosti.

,,Dejte mi svoje telefony," zavelel nesmlouvavě.

,,Nemáme je," opáčil, co nejklidněji, Honza.

,,To ti tak zbaštím, Jeníku. Koukej vysypat kapsy hezky na zem, nebo uvidíš mozek svojí sestry zdobit támhle zeď," kývl pistolí za Marušku.

,,A při té příležitosti hezky vraťte perníček, tam kde jste ho oloupali. Táhlo by nám do chaloupky," zasmál se vlastnímu vtipu a bedlivě sledoval počínání mladíka. Ten poslušně vyndal obsah kapes kraťasů, což byly všehovšudy klíče od domu a zmuchlaný papírový kapesníček.
Starší muž ho důkladně prošacoval nespouštěje z očí holčinu, které se chvěla kolena tak vydatně, že mu unikalo, jak to, že ještě stála. I brada ji drkotala jako při zimnici.

,,Pojďte, holoubci," ukázal jim směrem do předsíně. ,,Ať vás nenapadne žádná konina. Otevři dveře vpravo," pobídl Marušku. Poslušně je otevřela. Vešli do spartansky zařízené kuchyně se čtvercovým jídelním stolem a dvěma židlemi. Na lince se povalovalo otevřené balení toustového chleba, prázdná krabička od vlašského salátu a špinavé nádobí. Muž odsunul rozvrzaný stolek bokem a jedním trhnutím za kovové oko odklopil kus podlahy.
,,Marš dolů, Jeníčku. Je to jenom sklep na brambory, nemusíš se bát," líbezně se usmál. ,,Kromě pavouků, tam budeš úplně sám."

,,Ani smykem," ohradil se Honza, kterému pomalinku začalo docházet, v jak ohromném průšvihu se ocitli. ,,To přece není nutné. My hned zase půjdeme, jako bychom tady nikdy ani nebyli," rozložil před sebe ruce.

,,To určitě, kvákat policajtům o tom, co jste tady našli. Nejsem včerejší. Svišti dolů, nebo ti pomůžu," zavrčel, ohrnul rty, až se ukázaly dokonale bílé zuby. Nakročil k Honzovi a to mu stačilo, aby opatrně sklouzl několik schodů do tmavé díry. Asi majitelé byli velkopěstitelé brambor, protože ve sklípku se mohl Honza docela pohodlně narovnat, i když při tom rozježenými vlasy vymetal obydlí osminohých potvor. Oklepal se a raději se trochu sklonil, když mu cosi přistálo za krkem a lechtivými pohyby přeběhlo přes rameno.
,,Udělej si pohodlí," ozvalo se z díry, jíž proletěla plastová láhev vody a následně s dutou ránou zavřela Honzu v neprostupné tmě.

,,To bychom měli, teď co s tebou, kočičko?" optal se filosoficky muž a promnul si vousy.
,,Jak se jmenuješ?"

,,Marie," špitlo děvče a doširoka rozevřenýma očima pozorovalo svalnatého obra před sebou.

,,Neutahuj si ze mě," zahřímal.

,,Neutahuju," odpověděla sotva slyšitelně.

,,No to je jedno. Máš hlad?" Byla to tak nesmyslná otázka, až ho to samotného zaskočilo.

Maruška jen přikývla.

,,Vem si, co najdeš. Nebo," protáhl si krk ze strany na stranu, až to zakřupalo, ,,ti můžu dát ochutnat perníček. Máš určitě ráda sladké, že?"

,,Ani moc ne," odvětila chytře.

,,Jak myslíš, byla by větší sranda. Pohni zadkem, chce se mi spát."

Maruška nečekala na další pobídku, zhltla jeden plátek suchého chleba a zapila ho vodou z pet láhve.

,,Co s námi chcete udělat?" zeptala se, když sebrala střípky odvahy, klouzajíc pohledem po ložnici, do které přešli. Manželská postel, plochá televize zavěšená na zdi, laptop na stolku u otáčecí židle, trochu dražší vybavení než ve zbytku chaty.
Muž za nimi zamkl a klíč zastrčil do kapsy u kalhot, což Maruška sledovala ostřížím zrakem.

,,Hm, co by. Sním vás," odvětil klidně obr, než se rozřehtal, když viděl, jak holčina nabírá zelenkavou barvu.
,,Jen vás finančně zhodnotním, nic neumíte. Na co byste mi byli?" rozmáchl rukama v bezradném gestu, na svůj samotářský život byl uvyklý a docela mu vyhovoval.

,,Můžu vám uklízet," nabídla se Mařenka.

,,To bys mohla, pravda. Ale tenhle krcálek zvládnu sám. A jako taška nacpaná prachama mi přineseš větší užitek."

Maruška po něm loupla nechápavým pohledem.

,,Co koukáš, děvče? Byla bys radši, kdybych tě opravdu snědl?" Když nad tím tak přemýšlel, nebyla to úplně marná varianta. Dlouho neměl takhle mladé maso, které by mohl udělat po libosti.

,,Už jsi byla s chlapem?" zeptal se. Mezi zuby mu povyjela špička jazyka.

,,Co?"

Muž se na ní zazubil a pak nechápavě zavrtěl hlavou.

,,Bože, tahle generace je ztracená," zalamentoval. ,,Všechno, aby jim člověk vysvětloval polopatě. Už jsi to někdy dělala?"

,,Co?" zopakovala, načež se jí nahrnula krev do tváří a rázem získala barvu malin. ,,Jako TO?" šeptla a rovnou začala couvat, vrtíc hlavou jako gumový pejsek přilepený na palubní desce.

,,Kolik ti je?" chytil ji za zápěstí, dřív, než se dostala mimo jeho dosah.

,,Šestnáct," přiznala popravdě.

,,Dokonalé," zamnul si ruce, ,,vím o někom, komu se budeš moc líbit," lehce ji pohladil po tváři.

,,A tvůj brácha taky. By ses divila, jaká je dneska poptávka po mladých klucích."

Nedostalo se mu kloudné odpovědi, jen se v dívčině těle zesílil třes. Přes prsty cítil, jak se celá chvěje, vibruje strachy a kdyby se zaposlouchal, nejspíš by zaslechl i jak jí o sebe cvakají zuby.

,,Nemusíš se bát, neublížím ti. Jsi cennější, tak jak jseš. Teda jestli jsi nekecala," zvedl tázavě obočí.

,,Nekecala," odpověděla potichoučku.

,,Víš, že se to dá jednoduše zjistit, viď?"

Znova na něj vypoulila zděšené oči, škubla celým tělem a pokusila se vypařit. Bezvýsledně. Držel ji příliš pevně.

,,Radši bych to uklízení. I uvařit zvládnu, vážně," nabídla se jako rozený vyjednavač.

,,Víš co? Konec debat, jsou skoro tři ráno. V osm si přijedou pro zboží, pomůžete mi ho naložit a pak pořeším vás dva. Hybaj na kutě," ukázal na postel.

,,Nebudu tam spát s vámi,"

,,Budeš. Na zemi je kosa," poštouchl ji kýženým směrem. Rozplácla se na matraci jako žába. Když zahlédl půlobloučky jejího pozadí vykukující z pod kraťasů a v mysli se spojily s půlobloučky jejích prsou, usoudil, že bude moudré nechat si na sobě maskáčové kalhoty. Děvče se odkulilo do nejzažšího rohu postele a přikrylo se až po bradu peřinou.

,,Nevymýšlej žádné kraviny," houkl pro jistotu a zhasnul. V hlavě si přepočítával a plánoval, těšil se, o kolik tihle dva výlupci ho přiblíží k vysněné sumě, kdy bude moct zanechat všech nekalých aktivit a odstěhovat se do plážové vilky na Tenerife, tam si možná pořídí takovou dívenku, jako vedle něj teď tichounce oddechovala. Na uklízení, vaření a jiné příjemné činnosti. Škoda, že Maruška se zjevila tak brzo... znovu se ponořil do počítání, jestli by ho nevyšlo lépe Marušku si nechat a zmizet zrovna, přičemž ho přepadl hluboký spánek.

Kdo u všech čertů si lehá do postele oblečený? projelo Maruščinou splašenou myslí. Doufala, že vousáč odloží maskáče přes židli, aby z nich snadno mohla vylovit svazek klíčů. Zírala do tmy nad sebou, poslouchala hučení agregátu, který se nesl domem jako temné vrnění šelmy a trpělivě čekala na pravidelné chrápání. Muž usnul na zádech, s rukama založenýma za hlavou.
Napočítala tři sta zachrápání, než se odvážila k pohybu. Věděla, že klíče se nacházejí v levé kapse. Zašmátrala rukou, až se dotkla tuhé látky, zajela prsty do kapsy, když se hromotluk začal vrtět. ,,Co děláš?" zeptal se rozespale.

,,Omlouvám se, asi jsem do vás nechtěně šťouchla," zašeptala a v duchu použila gejzír sprostých slov, které slýchávala od svých rodičů.

Tentokrát vyčkala šest set hlubokých nádechů doprovázených rezonujícím výdechem.
Vklouzla prsty do kapsy, už nehtem zavadila o kovový kroužek, když se muž nadzvedl na loktech. ,,Co vyvádíš?" zajímal se nedůtklivě.

,,Omlouvám se, asi jsem vás nechtěně kopla, když jsem se otáčela," zašpitala a protočila oči nad vlastní nešikovností.

Přečkala nekonečných devět set chraplavých zvuků, než se vydala na výpravu. Vsunula ruku do kalhot a zahákla prsty za klíče, přitáhla si je do dlaně a přeopatrně vytáhla. V ten okamžik zaburácel místností mužův hlas: ,,Co děláš, že mě nenecháš spát?"
Maruška rychle prohodila ruce a malou dlaň zaparkovala na jeho rozkroku.
,,Omlouvám se, ale musela jsem zjistit, jestli je opravdu tak veliký," odpověděla potichu. Málem si ukousla jazyk, když se slova snažila dostat z úst, ale účinkovala.

,,Opravdu je," blahosklonně i velmi potěšeně se usmál a oddal se sladkému spánku.

Marušce zaplesalo srdce radostí, podařilo se.
Vyčkala delší dobu, než se vykradla z postele ke dveřím. Pomaličku odemykala a při každém náznaku, že by se muž chtěl probrat, zašeptala ,,pšššt," jeho směrem.
Našlapujíc tiše jako kočka, došla do kuchyně. Neodvážila se ani rozsvítit a jen po paměti hmatala po podlaze, dokud nenalezla kovové oko. S funěním ždibet nadzvedla desku.
,,Honzo, pomož mi, kurnik! Sama to nezvednu," zašeptala do vzniklé štěrbiny, než se znovu zaklapla.
Společnými silami na několik pokusů dvířka do sklípku otevřeli. Honza vylezl ven, smrděl jako pytel starých brambor a podobně i vypadal, zaprášený a olepený pavučinami.

,,Zdrháme," zavelel Honza, ,,jen si něco vezmeme na cestu." Z podlahy u kuchyňské linky sebral igelitovou tašku. V laboratoři ji naládoval úhlednými balíčky.
Maruška pustila kahan a škrtla sirkou. Nad plamen přiložila hromádku papírů. Místnost zalilo oranžové světlo.
,,Teď už mizíme rychle," poznamenala Maruška.

Pelášili po štěrkové cestě, co jim nohy stačily, pryč od chaloupky skryté na mýtince, pryč od jejích tajemství. Zastavili se, když se lesem rozlehla ohlušující rána doprovázená žlutooranžovým zábleskem. Neohlédli se, jen s drobným úsměvem na rtech kráčeli dál, vstříc novým zítřkům.

A co bylo dál? Do Dřevěné Lhoty k rodičům se již nikdy nevrátili. Uloupený perníček prodali a z pohádkového bohatství žili štastně a spokojeně.
A pokud nešňupali, žijí tam dodnes.